II.ÚS 3353/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3353/25 ze dne 3. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Miluše Králové, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. srpna 2025 č. j. 95 Co 296/2025-209 a rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 10. dubna 2025 č. j. 25 C 300/2023-186, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, a Petry Winter-Arora a Ing. Aleše Klaudyho, sídlem Masarykovo náměstí 191/18, Děčín, bývalého správce konkurzní podstaty úpadce Petra Wintera, zemřelého dne 9. 12. 2016, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem okresní soud zamítl (vůči oběma vedlejším účastníkům jako žalovaným) žalobu na určení, že stěžovatelka jako žalobkyně má za první vedlejší účastnicí jako žalovanou 1) pohledávku ve výši 8 311 000 Kč, která odpovídá finančním prostředkům vedeným na bankovním účtu správce konkurzní podstaty u druhého vedlejšího účastníka, bývalého správce konkurzní podstaty úpadce Petra Wintera, zemřelého dne 9. 12. 2016, jako žalovaného 2) (výrok I.), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit první vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 337 665,02 Kč (výrok II.) a dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 330 293,70 Kč (výrok III.). Výroky o povinnosti k náhradě nákladů řízení odůvodnil okresní soud odkazem na § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť vedlejší účastníci měli ve věci plný procesní úspěch a přísluší jim proto náhrada nákladů řízení v plné výši. 3. Proti nákladovým výrokům II. a III. rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozsudek okresního soudu ve výroku II. změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 286 990,22 Kč (výrok I. rozsudku krajského soudu) a ve výroku III. rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 279 618,90 Kč (výrok II. rozsudku krajského soudu). Ve výroku III. krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud poukázal na to, že stěžovatelka nesprávně dovozuje, že tarifní hodnota pro určení odměny advokáta se nemá odvíjet od předmětné pohledávky. Podle § 8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Pohledávka je nehmotnou movitou věcí (§ 496 a § 498 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Okresní soud podle krajského soudu při stanovení tarifní hodnoty sporu správně vycházel z výše předmětné pohledávky. Krajský soud však stěžovatelce přisvědčil v tom, že seznámení se s obsahem spisu (nahlížení do spisu) nepředstavovalo samostatný úkon právní služby, za nějž náleží odměna. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl krajský soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť ani stěžovatelka ani vedlejší účastníci nebyli v odvolacím řízení zcela úspěšní. II. Argumentace stěžovatelky 4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že způsob, jakým soudy rozhodly o nákladech řízení, pro ni byl nečekaný a nepředvídatelný. Stěžovatelka poukazuje na to, že při zahájení řízení jí byl vyměřen soudní poplatek podle položky 4 bodu 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků. Soudní poplatek byl tedy stanoven nikoli podle tzv. hodnoty sporu, ale z hodnoty podle povahy určovací žaloby, tedy jako soudní řízení, jehož předmětem není peněžité plnění. Podle výměry soudního poplatku a postupu stanovení a kvalifikace předmětu sporu měla stěžovatelka legitimní očekávání, že v případě neúspěchu ve sporu bude náhrada nákladů řízení k její tíži vypočítána z tarifní hodnoty [určené podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu] a nikoli z výše pohledávky. Soud při rozhodování aplikoval odlišná hlediska, aniž by tento postup odůvodnil, a jeho postup tak byl pro stěžovatelku nepředvídatelný a neodůvodněný. 5. Krajský soud se v napadeném usnesení nevypořádal se zásadní námitkou stěžovatelky, že měla oprávněně legitimní očekávání, že náhrada nákladů řízení bude určena podle stejných kritérií, jaká byla použita při stanovení soudního poplatku, a nedostál tak své přezkumné povinnosti. Takový postup zasáhl do práv stěžovatelky, zejména do principu právní jistoty, legitimního očekávání a do práva na spravedlivý proces. Současně stěžovatelka zdůrazňuje, že byl-li by soudem vyměřen soudní poplatek podle tarifní hodnoty výše pohledávky, jejíž určení vlastnického práva si stěžovatelka podanou žalobou nárokovala, byla by nucena od pokračování v řízení upustit, neboť úhrada takto vysokého poplatku by zásadním způsobem přesáhla její finanční možnosti. Skutečnost, že soudní poplatek byl vyměřen z tarifního základu 65 000 Kč, vytvářela u stěžovatelky legitimní očekávání, že i náhrada nákladů právního zastoupení bude určena ze stejného tarifního základu. Takové očekávání bylo v souladu s dosavadní praxí soudů. 6. Popsaným postupem obecných soudů bylo dále zasaženo do vlastnického práva stěžovatelky ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť došlo vyměření vysoké a pro stěžovatelku likvidační povinnosti nahradit náklady řízení více než 500 000 Kč za současného stavu, kdy se již řadu let snaží domoci svého nároku na vydání alespoň nějaké částky za majetek, který byl konkurzními správci dvakrát nezákonně zapsán do konkurzní podstaty, v důsledku čehož stěžovatelka po řadu let nemohla se svojí nemovitostí nakládat, užívat ji a ani z ní požívat výnosy. Stěžovatelka dále v odvolání požádala, aby v případě, že by krajský soud nepřisvědčil její odvolací argumentaci a rozhodl o její povinnosti nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení podle tarifní hodnoty stanovené hodnotou pohledávky, rozhodl o její povinnosti hradit náklady ve splátkách s tím, že na výzvu soudu je stěžovatelka připravena doložit své majetkové poměry. V této souvislosti stěžovatelka zdůraznila, že pobírá starobní důchod, jehož výše nepostačuje k úhradě všech jejích životních nákladů. Na výzvu soudu byla připravena svoji aktuální finanční situaci doložit, což opakovaně zdůrazňovala i ve svém odvolání proti rozsudku okresního soudu. Současně stěžovatelka výslovně upozornila na možnost postupovat podle § 150 o. s. ř., tedy zvážit umírnění výše náhrady nákladů řízení, a to s ohledem na její specifickou osobní a finanční situaci, jakož i na skutečnost, že obecné soudy namísto toho, aby poskytly ochranu jejím vlastnickým právům, naopak svými rozhodnutími do jejího vlastnického práva nepřípustně zasáhly. Krajský soud se však možností aplikace § 150 o. s. ř. zabýval pouze formálně, když pouze stručně konstatoval, že stěžovatelka svou špatnou sociální situaci nedoložila, a to navzdory tomu, že ze spisu již vyplývaly podklady založené k její žádosti o osvobození od soudního poplatku. Krajský soud se tak touto otázkou odmítl zabývat. 7. Stěžovatelka opakovaně poukazovala na svoji nepříznivou finanční situaci a na to, že je ve starobním důchodu. Přesto se soudy těmito skutečnostmi nezabývaly a k možnosti aplikace § 150 o. s. ř. se nevyjádřily. V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 2189/09 (N 124/57 SbNU 551) a ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Rozhodnutí obecných soudů byla pro stěžovatelku překvapivá a nepředvídatelná. Takový postup je v rozporu se zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí a s principem legitimního očekávání, který je součástí práva na spravedlivý proces. Napadená rozhodnutí současně zasahují i do práva stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neb