II.ÚS 3380/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3380/25 ze dne 14. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. P., zastoupené Mgr. Katarínou Šulovou, advokátkou, sídlem Černopolní 228/37a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2025 č. j. 23 Cdo 802/2025-360 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. srpna 2024 č. j. 19 Co 17/2024-330, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 4, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí se podává, že původní žalobkyně B. H. se v řízení před obecnými soudy domáhala určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ideální 1/2 na v žalobě označených nemovitostech. Uvedla, že darovací smlouva uzavřená se stěžovatelkou jako žalovanou dne 22. 5. 2017 byla podepsána v době, kdy se nacházela ve vážném zdravotním stavu, byla hospitalizována, pod vlivem medikace a její schopnost vnímat okolní dění byla výrazně oslabena. Původní žalobkyně tvrdila, že v den uzavření smlouvy ji stěžovatelka jako žalovaná odvezla do restaurace, kde jí předložila k podpisu listinu, s jejímž obsahem nebyla seznámena, nemohla si ji sama přečíst, nebyla jí přečtena ani předána, a tudíž netušila, co podepisuje. Po úmrtí původní žalobkyně dne 24. 12. 2022 bylo v řízení pokračováno s její právní nástupkyní, stávající žalobkyní, vedlejší účastnicí. 3. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 9. 2023 č. j. 31 C 83/2018-281 určil, že původní žalobkyně B. H., zemřelá dne 24. 12. 2022, byla ke dni své smrti vlastníkem spoluvlastnického podílu ideální 1/2 na v žalobě označených nemovitostech (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu ve výroku I. potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku II. co do výše náhrady nákladů řízení před městským soudem (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že darovací smlouva ze dne 22. 5. 2017 je absolutně neplatná jednak podle § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a jednak pro hrubý rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). 6. Byť stěžovatelka výslovně v petitu ústavní stížnosti nenavrhuje zrušení výše uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že napadá jak v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu, tak i toto navazující usnesení Nejvyššího soudu. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu přitom stěžovatelka označila způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatelku vyzývat k upřesnění petitu. II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav a následně věc nesprávně posoudily. Poukazuje na to, že právní závěr o neplatnosti darovací smlouvy ze dne 22. 5. 2017 z důvodu nedostatku způsobilosti původní žalobkyně právně jednat byl učiněn na základě znaleckého posudku primáře MUDr. Tomáše Turka, který ve svém znaleckém posudku uvedl, že posuzovaná (původní žalobkyně) byla postižena středně těžkým kognitivním deficitem a ke dni 22. 5. 2017 nebyla schopna činit právní úkony. Znalec však v písemném znaleckém posudku neurčil, jakou duševní poruchou posuzovaná v době, kdy uzavřela předmětnou darovací smlouvu, trpěla. Uvedený nedostatek nebyl zhojen ani v doplnění posudku, ve kterém znalec označil duševní poruchu jako "deviantní stav". Toto doplnění neodpovídá mezinárodní klasifikaci nemocí pod FOO-F99, která uvádí jednotlivé duševní poruchy. Žádný ze soudů se tak nezabýval námitkami, že ze znaleckého posudku není zřejmé, jakou duševní poruchou posuzovaná v době uzavření darovací smlouvy (dne 22. 5. 2017) trpěla, neboť bez takového závěru nelze aplikovat § 581 občanského zákoníku. Stěžovatelka poukazuje na to, že znalecký posudek nemá mezi důkazy žádné privilegované postavení a jeho hodnocení prizmatem zásady volného hodnocení důkazů může být složité, je-li na soud kladena povinnost posoudit výsledek zkoumání odborných otázek z oblasti, ve které soud není kvalifikován. Hodnocení by měl být přitom podroben nejen výsledek znaleckého zkoumání, ale také celý proces utváření znaleckého posudku. Stěžovatelka namítá, že soudy se nezabývaly tím, zda znalecký posudek, ať již ve své písemné nebo ústní podobě, obsahuje jasnou specifikaci duševní poruchy, a zda taková duševní porucha je předmětem mezinárodní klasifikace, bez které nelze duševní poruchu konstatovat. 8. Dokazování mělo podle stěžovatelky mimo jiné směřovat ke zpochybnění tvrzení původní žalobkyně, že byla ve špatném stavu, navíc ani nevnímala a nečinila uvedená jednání z vlastní, svobodné vůle. Vedlejší účastnice pomíjí, zda byl stav původní žalobkyně špatný objektivně (viz závěry k absolutní neplatnosti z důvodu nedostatku způsobilosti). Posouzení, jak se její zdravotní stav jevil žalobkyni subjektivně, se ukázalo jako podstatné pro konstatování, zda je darovací smlouva v hrubém rozporu s dobrými mravy či nikoli. Pokud by soudy výsledky takového dokazování "přiřadily" správně, nemohly by dospět k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy z důvodu rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka dovozuje, že právní posouzení krajského soudu je v rozporu s právními předpisy, které nepočítají s neplatností procesních úkonů z důvodu nezpůsobilosti je činit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 11. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí především proti skutkovému stavu, tak jak byl zjištěn v řízení před obecnými soudy, resp. proti hodnocení důkazů provedenému obecnými soudy. Namítá, že závěry znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka nelze považovat za přesvědčivý důkaz o nezpůsobilosti původní žalobkyně činit právní jednání ke dni podpisu darovací smlouvy, neboť znalec v posudku nespecifikoval konkrétní duševní poruchu podle mezinárodní klasifikace nemocí. Soudy měly provést rozsáhlejší dokazování, směřující zejména ke zpochybnění tvrzení původní žalobkyně, že byla ve špatném stavu. 12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci