II.ÚS 3383/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3383/21 ze dne 4. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) V. M. a b) A. L., společně zastoupených Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2021, č. j. 3 As 329/2020-37, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 9. listopadu 2021, č. j. 65 A 1/2016-221, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci vydaných v rámci řízení o zásahové žalobě směřující proti jednání policistů ze dne 31. 10. 2015, které spočívalo ve výzvě k prokázání totožnosti stěžovatelů, hrozbě použití donucovacích prostředků v případě neuposlechnutí této výzvy člena antikonfliktního týmu, postupu policistů spočívajícího v obestoupení mj. stěžovatelů a dočasného znemožnění jejich odchodu, osobní prohlídce stěžovatele a), v dočasném omezení osobní svobody stěžovatele a) ve formě jeho převozu na policejní služebnu. Stěžovatelé namítají, že tímto rozhodnutím došlo k porušení základního práva stěžovatelů na soudní a jinou právní ochranu zaručenou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva pokojně se shromažďovat dle čl. 19 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu soukromí a na informační sebeurčení dle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V nyní projednávané věci se jedná o případ s bohatou procesní historií, v němž správní soudy rozhodovaly několikrát a v rozsahu procesních otázek řízení před Nejvyšším správním soudem kasačně zasahoval i Ústavní soud. 3. Stěžovatelé podali ke Krajskému soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu a jako žalované označili Krajské ředitelství policie ČR (dále jen krajské ředitelství) a Ministerstvo vnitra. Krajský soud nejprve výrokem I svého (prvního) rozsudku ze dne 11. 5. 2016, č. j. 65 A 1/2016-78, určil, že zásah krajského ředitelství byl nezákonný. Výrokem II přikázal krajskému ředitelství zlikvidovat předmětné záznamy stěžovatelů. Ve zbytku žalobu proti postupu krajského ředitelství výrokem III zamítl. Výrokem IV žalobu ve vztahu k Ministerstvu vnitra jako celek zamítl. Proti výrokům I a II podalo krajské ředitelství kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ve svém (prvním) rozsudku ze dne 12. 4. 2017 č. j. 3 As 205/2016-38, dospěl k závěru, že pasivně procesně legitimovaným v souvislosti s žalovaným zásahem bylo pouze Ministerstvo vnitra. Jelikož stěžovatelé výrok IV nenapadli kasační stížností, nebylo dle kasačního soudu možné pochybení krajského soudu v dalším řízení před tímto soudem napravit. Vázán právním závěrem Nejvyššího správního soudu krajský soud poté žalobu stěžovatelů (druhým) rozsudkem ze dne 20. 6. 2017 č. j. 65 A 1/2016-112, zamítl. 4. Posléze ve věci zasáhl Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2164/17 ze dne 25. 10. 2018 (N 177/91 SbNU 211), na základě podané ústavní stížnosti zrušil jak výše uvedený rozsudek (první) Nejvyššího správního soudu, tak i na něj navazující (druhý) rozsudek soudu krajského. Podstatou nálezu byla procesní otázka, resp. disposiční zásada ve správním soudnictví. Závěry lze stručně shrnout tak, že jestliže Nejvyšší správní soud nezruší kasační stížností nenapadený výrok, byť je na napadeném výroku závislý, postupuje tím v rozporu s ustanovením § 109 odst. 3 věta za středníkem, a současně porušuje právo stěžovatele na přístup k soudu, jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V návaznosti na tento nález proto rozhodoval Nejvyšší správní soud podruhé, procesně korektním způsobem, a (první) rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. 5. 2016, č. j. 65 A 1/2016-78, ve výrocích I., II., IV., V., VI a VII. Zrušil, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. 5. Krajský soud posléze rozhodoval již potřetí. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 7. 9. 2020, č. j. 65 A 1/2016-167, shledal žalobu v převážném rozsahu důvodnou. Určil, že zásah policistů spočívající ve a) výzvě k prokázání totožnosti žalobců policistou, b) osobní prohlídce stěžovatele a), c) přiložení pout stěžovateli a), d) zajištění a znemožnění odchodu z ulice Opletalova v prostoru mezi ulicí Ostružnickou a ulicí 8. května stěžovateli b) v Olomouci v době od 15:45 do 17:10 hodin, e) zajištění a znemožnění odchodu z ulice Opletalova v Olomouci v prostoru mezi ulicí Ostružnickou a ulicí 8. května žalobci a) od 15:45 hodin do následné individuální výzvy k prokázání totožnosti směřující vůči němu," byl nezákonný. Výrokem II. současně žalovanému Ministerstvu vnitra přikázal zlikvidovat veškeré obrazové a zvukové záznamy žalobců, pořízené v souvislosti s jejich ztotožněním dne 31. 10. 2015, a zlikvidovat záznamy o tomto jejich ztotožnění. Ve zbytku, [tj. následnou (druhou) výzvu k prokázání totožnosti, provedenou podle § 63 odst. 2 písm. a) zákona o Policii ČR, krajský soud nezákonnou neshledal, dále pokud jde o stěžovatele a) který se výzvě k prokázání totožnosti podrobit odmítl, označil krajský soud následný postup policie za zákonný, a konečně krajský soud dospěl k závěru, že co do pohrůžky předvedením či použitím donucovacích prostředků nebyl zásah policie nezákonný. Dané úkony představovaly poučení o následcích neuposlechnutí výzvy ve smyslu § 4 odst. 2 správního řádu], žalobu výrokem III. zamítl. II. Napadená rozhodnutí 6. Nejvyšší správní soud nyní napadeným (třetím) rozhodnutím zrušil rozsudek krajského soudu č. j. 65 A 1/2016-167, k podané kasační stížnosti vedlejším účastníkem (ministerstvem vnitra), a to v rozsahu výroku I. bodů a), b), d) a e), a výroků II., IV. a V. a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Kasační stížnost proti výroku I. bodu c) rozsudku však zamítl. Pravomocným výsledkem řízení je tak v současnosti skutečnost, že bylo za nezákonné označeno jen přiložení pout stěžovateli a), když v tomto rozsahu Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí prvoinstančního soudu zákonným. 7. Nejvyšší správní soud se v rámci právního posouzení zaměřil na zákonnost výzvy k prokázání totožnosti, neboť ta v základu předurčovala zákonnost (důvodnost) dalších návazných úkonů. Jedním z důvodů výzvy k prokázání totožnosti bylo dle Nejvyššího správní soud podezření ze spáchání správního deliktu (viz § 63 odst. 2 písm. a) zákona o policii). Nemá proto být rozhodné, zda se stěžovatelé přestupku, z jehož spáchání byli podezřelí, skutečně dopustili, ale pouze to, zda v době příslušného zákroku policistů existovaly reálné skutkové okolnosti, které vyvolávaly relevantní (důvodné) podezření, že se jej dopustit mohli. Při první výzvě policisty (člena antikonfliktního týmu) sice nepadlo konkrétní ustanovení zákona, ale jako důvod bylo uvedeno hlučení na náměstí, kdy obsah této výzvy měli posléze potvrdit i stěžovatelé. Zároveň jim bylo sděleno, že je jednání na náměstí natočené a pak se to bude po ztotožnění vyhodnocovat. Nejvyšší správní soud nepovažoval takovou výzvu za příliš obecnou a eventuálně poukázal na důvod výzvy dle § 63 odst. 2 písm. h) zákona o policii - tj. že se osoby zdržovaly v blízkosti, kde došlo ke spáchání správního deliktu. 8. Pokud tedy byla v pořádku výzva, bylo v pořádku i obestoupení, zajištění a dočasné znemožnění odchodu všech dotčených osob. V tomto ohledu se musí dle Nejvyššího správního soudu zohlednit kapacitní možnosti policie a takticko- strategická hlediska, pročež nemohlo být přistoupeno ke zjišťování totožnosti již na náměstí. Přesto si policisté dle Nejvyššího správního soudu mohli při následném poučování počínat důsledněji a pro účastníky proti-shromáždění srozumitelněji a jednoznačněji. Doba, po kterou byli stěžovatelé na místě nuceni setrvat, byla poté pouze faktickým důsledkem toho, že bylo prováděno ztotožnění přibližně 90 osob. Videozáznamy obličejů zajištěných osob byly poté dle Nejvyššího správního soudu logickým a zákonným důsledkem, protože by bez toho nebylo možné identifikovat osoby odpovědné za hlučení na náměstí. Zákonná byla i osobní prohlídka stěžovatele a), tj. u osoby omezované na osobní svobodě, neboť měl být předveden na služebnu za účelem zjištění totožnosti, kdy tento úkon není podmíněn odporem dané osoby. Prohlídka pak nebyla dle soudu nepřiměřená (prohmatání přes oblečení) a byla i provedena osobou téhož pohlaví. Nejvyšší správní soud ale