II.ÚS 3383/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3383/23 ze dne 19. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky FinArt s.r.o., IČ: 47537787, sídlem Riegrova 373/22, Rudná, právně zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jungmannova 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2023 č. j. 30 Cdo 2718/2023-1092, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2023 č. j. 69 Co 351/2014-988, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Podstatou řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 38 190 968 Kč s úrokem z prodlení na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně notářského řádu (dále jen "OdpŠk"). Nesprávný úřední postup spatřovala stěžovatelka v nepřiměřené délce řízení před Krajským soudem v Praze o její excindační žalobě. Stěžovatelka tvrdila, že toto řízení mělo být skončeno nejpozději dnem vydání v pořadí druhého rozhodnutí o odvolání, které nabylo právní moci dne 25. 1. 2005. Nestalo se tak a řízení bylo pravomocně skončeno až dne 3. 12. 2009. V souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení stěžovatelka v žalobě uplatnila nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že až do pravomocného rozhodnutí o excindační žalobě nemohla nakládat se svým majetkem. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2014 č. j. 15 C 240/2012-377, zastavil řízení co do částky 12 924 172 Kč, jelikož stěžovatelka v tomto rozsahu vzala žalobu zpět. Dále rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. Žalobu o zaplacení úroku z prodlení od 9. 11. 2012 do 24. 4. 2013 zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. Vedlejší účastnice podala proti rozsudku obvodního soudu odvolání a ve věci následně rozhodoval opakovaně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), Nejvyšší soud i Ústavní soud. 5. Rozsudkem ze dne 3. 12. 2014 č. j. 69 Co 351/2014-435 (dále jen "první rozsudek městského soudu"), změnil městský soud rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl i v částce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. K dovolání stěžovatelky tento rozsudek městského soudu následně Nejvyšší soud zrušil rozsudkem ze dne 15. 11. 2016 č. j. 30 Cdo 1181/2015-477, jelikož městský soud učinil odchylná skutková zjištění od obvodního soudu na základě důkazů, které sám nezopakoval. Městský soud proto v dalším řízení provedl dokazování a rozsudkem ze dne 26. 4. 2017 č. j. 69 Co 351/2014-552 (dále jen "druhý rozsudek městského soudu"), znovu změnil rozsudek obvodního soudu tak, že žalobu zamítl i v částce 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 11. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585, odmítl stěžovatelčino dovolání proti druhému rozsudku městského soudu. Druhý rozsudek městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018 č. j. 30 Cdo 3991/2017-585, stěžovatelka napadla ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3456/18, zrušil napadená rozhodnutí městského soudu a Nejvyššího soudu. Městský soud poté rozsudkem ze dne 29. 5. 2020 č. j. 69 Co 351/2014-726 (dále jen "třetí rozsudek městského soudu"), opět rozhodl tak, že žalobu, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 25 266 796 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení, zamítl. Městský soud dokazování doplnil o opakované výslechy svědků a dospěl k totožnému závěru jako ve svých předchozích rozhodnutích, že nelze dovodit opodstatněnost nároku stěžovatelky. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 č. j. 30 Cdo 2979/2020-776, třetí rozsudek městského soudu v části týkající se povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce částku 21 213 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení, ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání zamítl. Zrušená část třetího rozsudku městského soudu se týkala nárokovaného ušlého zisku z prodeje nemovitostí v Praze 9 a nároku na zaplacení částky představující vyšší daňovou povinnost stěžovatelky na dani z příjmu právnických osob v souvislosti s prodejem nemovitostí v Praze 9 a v Peci pod Sněžkou. V rozsahu, ve kterém Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl, se třetí rozsudek městského soudu týkal ušlého zisku z prodeje nemovitostí v Peci pod Sněžkou. Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu se rozhodování o žalobou uplatněných nárocích stěžovatelky rozdělilo do vícero řízení. 6. Dále bylo v řízení pokračováno tak, že stěžovatelka podala ústavní stížnost proti části třetího rozsudku městského soudu a také proti příslušné zamítavé části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. 30 Cdo 2979/2020-776. Ústavní soud nálezem ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 446/22, napadené části rozhodnutí zrušil. Pokud jde o tu část třetího rozsudku městského soudu, která byla rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021 č. j. 30 Cdo 2979/2020-776, opět zrušena, městský soud rozsudkem dne 20. 1. 2023 č. j. 69 Co 351/2014-998 (dále jen "čtvrtý rozsudek městského soudu"), rozhodl tak, že opětovně změnil rozsudek obvodního soudu a žalobu stěžovatelky zamítl. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. října 2023 č. j. 30 Cdo 2718/2023-1092, odmítl. Čtvrtý rozsudek městského soudu a následné odmítavé usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka napadla nyní posuzovanou ústavní stížností. 7. Čtvrtým rozsudkem městského soudu byl, jak je shora uvedeno, změněn rozsudek obvodního soudu tak, že žaloba stěžovatelky, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 21 213 476 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % od 25. 4. 2013 do zaplacení, byla zamítnuta. Městský soud v odůvodnění uvedl, že ve svých předchozích rozhodnutích shledal jako správný závěr obvodního soudu, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a že rozhodným okamžikem pro posouzení vzniku škody a příčinné souvislosti je den 25. 1. 2005, kdy mělo posuzované řízení skončit. Obvodní soud při posuzování otázky nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk vycházel z úvah, které jsou relevantní pro posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy, s nimiž se odvolací soud ve svých předchozích rozhodnutích ztotožnil, nereflektoval však zásadní skutečnost, že v projednávané věci se stěžovatelka domáhá náhrady majetkové škody. Městský soud proto ve čtvrtém rozsudku shrnul judikaturu Nejvyššího soudu a konstatoval, že z ní vyplývá, že pro posouzení nároku na náhradu majetkové škody (ušlého zisku) měla být zvažována příčinná souvislost pouze s nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení a nikoli otázka přiměřenosti délky řízení. Městský soud tak uzavřel, že ve svých předchozích rozhodnutích nastolenou právní otázku neposuzoval v intencích závazné soudní judikatury Nejvyššího soudu. Ve smyslu této judikatury shledal následně v posuzovaném řízení průtahy v celkové délce 15 měsíců, a na základě tohoto výpočtu dospěl k jinému datu, kdy mělo posuzované řízení skončit (od právní moci posledního rozhodnutí v posuzovaném řízení, tj. 3. 12. 2009 odečetl dobu průtahu, tj. 15 měsíců; z tohoto výpočtu vyplynulo, že posuzované řízení bez průtahů mělo být skončeno ke dni 3. 9. 2008). Městský soud vyzval v souvislosti s těmito skutkovými zjištěními stěžovatelku k vyjádření, zda hodlá na tuto skutečnost nějakým způsobem reagovat (např. případnou změnou skutkových tvrzení apod.). Stěžovatelka sdělila, že setrvává na svých žalobních tvrzeních a na své argumentaci, kterou uplatnila v průběhu celého odvolacího řízení. Vzhledem k uvedenému městský soud uzavřel, že ve vztahu k posuzovaným nárokům není dána příčinná souvislost s nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích posuzovaného řízení. 8. Nejvyšší soud následně napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky. Uvedl