II.ÚS 3385/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3385/24 ze dne 12. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Kateřiny Ronovské a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelů Jitky B., Tomáše B., nezletilé Anežky B., nezletilého Pavla B. a nezletilého Dušana B. (jedná se o pseudonymy), zastoupených JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2024 č. j. 25 Cdo 2410/2023-420, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje, sídlem Vančurova 1548, Kladno, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jejich základní práva zakotvená v čl. 89 odst. 2 Ústavy a dále v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelé jako žalobci se v řízení před obecnými soudy domáhali po první vedlejší účastnici jako žalované zaplacení finanční náhrady za duševní útrapy a zásah do práva na soukromí a práva na rodinný život. První stěžovatelka jako žalobkyně a) požadovala zaplacení částky 3 000 000 Kč, druhý stěžovatel jako žalobce b) požadoval zaplacení částky 1 500 000 Kč, čtvrtý stěžovatel jako žalobce d) a pátý stěžovatel jako žalobce e) požadovali každý z nich zaplacení částky 1 000 000 Kč, první stěžovatelka a druhý stěžovatel požadovali každý z nich rovněž náhradu škody ve výši 7 226 Kč a třetí stěžovatelka jako žalobkyně c) požadovala náhradu bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši 30 000 000 Kč, které jim měly vzniknout postupem první vedlejší účastnice při poskytování zdravotní (porodní) péče při porodu třetí stěžovatelky první stěžovatelkou. 3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") mezitímním rozsudkem ze dne 10. 12. 2021 č. j. 20 C 67/2020-212 rozhodl, že nároky uplatněné jednotlivými stěžovateli jsou co do základu důvodné (výroky I. až V.) a že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok VI.). Okresní soud dospěl k závěru, že první vedlejší účastnice postupovala non lege artis, jestliže vzhledem k okolnostem (zkalené vodě III. stupně a suspektnímu monitoru) její zaměstnanec odpojil první stěžovatelku od monitoru CTG (kvůli jejímu odchodu na toaletu), aniž by zajistil přiměřenou délku odpojení. Pochybení první vedlejší účastnice způsobilo bolest i trvalé následky na zdraví třetí stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že celá rodina je omezena speciální péčí o třetí stěžovatelku a její netolerancí k sebemenšímu diskomfortu, častými návštěvami lékařů, sourozenci trpí nutností speciální pozornosti na jednoho člena rodiny, je dána příčinná souvislost mezi jednáním první vedlejší účastnice a škodlivým následkem spočívajícím v duševních útrapách a zásahem do rodinného a soukromého života všech stěžovatelů i mezi jednáním první vedlejší účastnice a vzniklou majetkovou škodou. 4. Proti rozsudku okresního soudu podala první vedlejší účastnice odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 22. 2. 2023 č. j. 25 Co 49/2022-388 změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem, avšak pro rozpor mezi znaleckými posudky dokazování doplnil o revizní ústavní znalecký posudek vypracovaný Ústavem pro péči o matku a dítě, výslech zástupce jeho zpracovatelů a zopakoval výslech svědka N. za účasti znalce. Na rozdíl od okresního soudu dospěl krajský soud po doplnění dokazování k závěru, že při posouzení vedení porodu první stěžovatelky první vedlejší účastnicí nebyl shledán z odborného hlediska takový postup, který by svědčil o porušení povinností první vedlejší účastnice poskytovat péči první stěžovatelce v souladu s příslušnými medicínsky uznávanými postupy (který by musel být prokázán s pravděpodobností hraničící s jistotou) a byl by v příčinné souvislosti se stavem třetí stěžovatelky. Výslovně přitom uvedl, že "po doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem z důvodu sporných znaleckých posudků předložených stranami, výslechu zpracovatelů znaleckého posudku a zopakování výslechu svědka N. za účasti znalců, má najisto postaveno, že žalovaná jako zdravotnické zařízení, jehož předmětem činnosti je provádění zdravotních výkonů a péče ve smyslu § 2636 odst. 1 o. z., postupovala v řešené věci v souladu s pravidly svého oboru ve smyslu české zákonné úpravy i dle Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle níž je nutno provádět jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy, a za újmu vzniklou žalobcům neodpovídá." 5. Proti výroku I. rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že stěžovatelé v dovolání namítali, že krajský soud pochybil tím, že rozhodl pouze na základě znaleckého posudku, který nechal vypracovat v odvolacím řízení, s jehož závěry stěžovatelé nesouhlasí, přičemž pominul ostatní důkazy (výpovědi účastníků, již dříve vypracované znalecké posudky a nevypořádal se s hodnověrností svědka N.), s nimiž jsou závěry tohoto posudku v rozporu, posudek je vnitřně rozporný a jeho závěry byly ovlivněny nečitelně vedenou zdravotní dokumentací. Z důvodu nečitelné zdravotní dokumentace mělo dojít k tzv. obrácení důkazního břemene. Podle Nejvyššího soudu se stěžovatelé těmito námitkami domáhají přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí krajského soudu. Nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Nejvyšší soud poukázal na to, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. I kdyby tedy krajský soud provedené důkazy hodnotil nesprávně, tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatelé spatřovali přípustnost dovolání (kromě odklonu od ustálené rozhodovací praxe) i v tom, že jde o otázky, které dosud nebyly vyřešeny. Avšak žádnou takovou otázku v dovolání nepokládají. Jestliže stěžovatelé žádnou konkrétní právní otázku nevymezují, trpí v této části dovolání vadou (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. II. Argumentace stěžovatelů 6. V ústavní stížnosti stěžovatelé poukazují na to, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že v případech, kdy není možné prokázat, že konkrétní opomenutí poskytovatele zdravotních služeb tvoří se škodlivým důsledkem ničím nenarušený vztah, je výrazně oslabeno postavení pacienta. Přitom je to právě poskytovatel zdravotních služeb, který má v tomto vztahu převahu, a proto by měla být pacientova práva chráněna důsledněji. V usnesení ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 3312/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. 30 Cdo 1144/2014, z něhož plyne, že obecné pravidlo o rozložení důkazního břemene lze v odůvodněných případech modifikovat, neboť striktní dodržování standardního rozložení důkazního břemene by v ojedinělých situacích vedlo k neudržitelnému zatížení strany, která je nese, protože ta objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech důležitých pro rozhodnutí ve sporu. Nedojde-li k takové modifikaci důkazního břemene, může mít tento nesprávný přístup za následek rozpor se zásadou, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. 7. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud dezinterpretoval závěry krajského soudu a v důsledku toho dovolání stěžovatelů odmítl. Podle Nejvyššího soudu krajský soud po doplnění dokazování výslechem znalce dospěl k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním první vedlejší účastnice a vznikem škody na zdraví třetí stěžovatelky. Stěžovatelé jsou však toho názoru, že takto kategorick