II.ÚS 3386/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3386/21 ze dne 27. 1. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele V. T., zastoupeného JUDr. Karlem Trojanem, CSc., advokátem se sídlem Na Žertvách 2230/42, Praha 8, proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 4. 2. 2021, č. j. 8 T 101/2019-666, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 2021, č. j. 9 To 84/2021-692, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 3 Tdo 900/2021-724, za účasti Okresního soudu v Tachově, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 12. 2021, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud"), Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího soudu a domáhá se na Ústavním soudu jejich zrušení, neboť dle jeho názoru porušují jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny a dále čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 4 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Napadeným rozsudkem uznal okresní soud stěžovatele vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za který mu uložil dle § 147 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 67 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 68 odst. 1, 2 trestního zákoníku peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb po 300 Kč, celkem tedy ve výši 15 000 Kč, a současně dle § 68 odst. 5 trestního zákoníku stanovil, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách po 3 000 Kč. Okresní soud rovněž odkázal poškozenou s jejím nárokem dle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na řízení ve věcech občanskoprávních. Jednalo se v dané věci již o druhý odsuzující rozsudek, neboť ten původní, kterým okresní soud uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za něž mu uložil trest odnětí svobody v délce trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem výkonu na zkušební dobu v délce 24 měsíců, krajský soud zrušil k odvolání stěžovatele. 3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel jako mistr výroby dne 11. 7. 2018 zadal poškozené pracovní činnost spočívající v údržbě řezacího boxu WJ 11-BO, a poté, co poškozená pracovala bez jeho vědomí v kabině tohoto stroje, se dostatečně nepřesvědčil, že se v kabině stroje nikdo nenachází, a aktivoval otočný stůl řezacího boxu, aby jej uvedl do pracovní polohy, čímž došlo k zachycení poškozené, načež stěžovatel stroj ihned zastavil, avšak poškozená utrpěla lehké zranění spočívající v krevních podlitinách a oděrkách na levé horní končetině a k malé podlitině na levém koleni, jakož i těžkou újmu spočívající ve vzniku posttraumatické stresové poruchy, v jejímž důsledku jí byla vystavena dočasná pracovní neschopnost od 11. 7. 2018 do 23. 7. 2018 s následnou hospitalizací v psychiatrické léčebně do 12. 10. 2018 a od 12. 10. 2018 absolvovala psychiatrické ambulantní léčení v trvání delším než 6 měsíců (dále jen "předmětný skutek"). 4. Stěžovatel a v jeho neprospěch státní zástupce podali proti napadenému rozsudku okresního soudu odvolání, která krajský soud svým napadeným usnesením zamítl dle § 256 trestního řádu, ztotožniv se se skutkovými závěry i právním hodnocením okresního soudu. Stěžovatel napadl toto usnesení krajského soudu dovoláním, jež svým napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel po předestření splnění podmínek přípustnosti ústavní stížnosti a obšírné rekapitulaci skutkových zjištění soudů a svých procesních stanovisek k nim v průběhu trestního řízení předkládá argumentaci ve prospěch zrušení napadených rozhodnutí. Těmto vytýká: 1) nesprávné vyhodnocení věrohodnosti poškozené; 2) nesprávné provedení důkazů; 3) nezohlednění principu omezené důvěry; 4) neprokázání subjektivní stránky ve vztahu k následku. Podstata jednotlivých námitek tkví v následujícím: 6. Ad 1) stěžovatel předkládá své výhrady vůči závěru obecných soudů o věrohodnosti poškozené a pravdivosti její výpovědi. Dovolávaje se judikatury Ústavního soudu k důkazním situacím jediného usvědčujícího důkazu a tzv. "slova proti slovu" stěžovatel opakuje své stanovisko ze závěrečné řeči, v níž vyslovil proti věrohodnosti poškozené zásadní námitky, zejména že je hmotně zaangažována na výsledku řízení, neboť kdyby se prokázalo, že v kabině předmětného řezacího stroje v rozporu se svými povinnostmi odpočívala či dokonce spala, aniž k tomu byla oprávněna, o čemž je stěžovatel přesvědčen, byl by tím snížen její nárok na odškodnění pracovního úrazu, že její výpověď byla nelogická vzhledem k tomu, že uvedla, že pracovala cca hodinu, ale že tak činila v časovém rozmezí 10:30 až 13:55, že po pěti letech nevěděla, že kabiny robotů mají dveře, že zatajila, že se již dříve léčila na psychiatrii, že znalecký posudek ji označil za osobu emočně nevyváženou, se sníženou frustrační tolerancí, že se před úrazem rozešla s partnerkou a těžce to nesla a že prodělala psychiatrické léčení, které mohlo mít vliv na přesnost jejích vzpomínek. Okresní soud dle stěžovatelova názoru přes tyto námitky hodnotil výpověď poškozené automaticky jako věrohodnou a nijak to nevysvětlil. Rovněž byl zamítnut návrh obhajoby na znalecký posudek, který by prokázal, že tvrzení poškozené, že v kabině předmětného řezacího stroje je otvor na odsávání vody, ač tam takový otvor není, což by rovněž prokázalo nepravdu tvrzení poškozené. 7. Ad 2) stěžovatel nesouhlasí s tím, že by se dopustil porušení nějaké povinnosti. Obecné soudy jeho vinu založily na závěru, že se dostatečně nepřesvědčil, jestli se v předmětné kabině někdo nenachází. Stěžovatel se před manipulací se strojem podíval průzorem do kabiny, v níž nikoho neviděl, což potvrdil i vyšetřovací pokus, stroj byl v klidovém režimu, tedy s ním nikdo minimálně půl hodiny nepracoval, poškozená měla práci na stroji ukončit v 11:30 a zbývalo jí jen pět minut do konce směny. Tuto aktivitu stěžovatel považuje za dostatečné přesvědčení se a obecným soudům vytýká, že nevysvětlily, proč ji shledaly nedostatečnou. Jde o aktivitu zcela standardní před uvedením stroje do základní polohy, přičemž návod na obsluhu stroje nestanoví povinnost při návratu stroje do základní polohy po čištění prohlédnout kabinu. 8. Za cca dvacet let nedošlo při tomto postupu mistra k žádnému pracovnímu úrazu, nicméně po tuto dobu se také nestalo, že by se psychicky labilní osoba schovala do kabiny při zavřených dveřích a v tichosti zde vyčkávala konce směny. Odkaz Nejvyššího soudu na § 249 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), není dle stěžovatele případný, neboť řeší výlučně vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, přičemž stěžovateli je kladeno za vinu, že jako zaměstnanec měl způsobit pracovní úraz jinému zaměstnanci. 9. Ad 3) stěžovatel poukazuje na recentní nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1711/20 ze dne 21. 12. 2020, řešící princip tzv. omezené důvěry v dopravě, který byl již dříve i obecnými soudy v oblasti dopravy uplatňován. Stěžovatel se již v řízení před obecnými soudy dovolával aplikace tohoto principu i na jeho věc, neboť má za to, že na ni plně dopadá, neboť i v pracovněprávních vztazích musí mít jeden zaměstnanec možnost spoléhat na to, že se jiný zaměstnanec nedopustí extrémního vybočení z očekávaného a pracovněprávními předpisy vyžadovaného chování. Krajský soud na tento stěžovatelův argument nijak nereagoval, Nejvyšší soud jej dle stěžovatele zavrhl s nepřesvědčivým odůvodněním, že tento princip se uplatňuje pouze v dopravě a vzhledem k tomu, že pracovněprávní předpisy vyžadují od zaměstnavatele a zaměstnance jinou míru požadavků nutných na zachování potřebné míry opatrnosti. 10. V nynější věci však dle stěžovatele šlo o vztah dvou zaměstnanců, navíc není dobrý důvod nepřipustit, aby se princip omezené důvěry uplatnil kromě dopravy i na pracovní úrazy v továrně vybavené roboty při práci s roboty, což je nový a doposud nedostatečně prozkoumaný obor. Tento provoz je přitom podle stěžovatele možná ještě nebezpečnější než provoz na pozemní komunikaci. K tomu ještě stěžovatel připojuje úvahu, že obecné s