II.ÚS 3393/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3393/22 ze dne 10. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ď., právně zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jandova 185/9, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2022, č. j. 39 Co 256/2022-283, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. dubna 2022, č. j. 25 Nc 9006/2021-243, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv. 2. Stěžovatelem napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o úpravě poměrů nezletilé dcery stěžovatele, konkrétně o úpravě péče, styku nezletilé s rodiči a určení výživného. Obvodní soud pro Prahu 10 napadeným rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 25 Nc 9006/2021-243, svěřil nezletilou vedlejší účastnici do péče matky (výrok I.), určil výživné a dlužné výživné oběma rodičům (výroky II. a III.), rozhodl o styku nezletilé se stěžovatelem (výroky IV., V., VI. a VII.), stanovil předběžnou vykonatelnost některých výroků rozsudku (výrok VIII.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IX.). Obvodní soud se v odůvodnění rozsudku zabýval námitkou stěžovatele o mezinárodní nepříslušnosti soudů České republiky. Shledal však, i s odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze, že je k rozhodnutí ve věci příslušný, neboť nezletilá měla ke dni zahájení řízení obvyklý pobyt na území České republiky ve smyslu čl. 8 bodu 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003. Obvodní soud dospěl k tomuto závěru i s ohledem na vlastní provedené dokazování. V otázce péče o nezletilou obvodní soud na základě provedeného dokazování shledal, že oba rodiče jsou schopni o nezletilou pečovat a mají k ní blízký vztah. S ohledem na skutečnost, že matka nezletilé žije v České republice (v P.) a otec nezletilé (stěžovatel) žije na Slovensku, nebylo by v zájmu nezletilé rozhodnout o střídavé péči, pro kterou by jinak obecně byly splněny podmínky. Obvodní soud zohlednil skutečnost, že stěžovatel svévolně a jednostranně rozhodl o setrvání nezletilé na Slovensku, čímž negativně zasáhl do vztahu nezletilé s její matkou. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že stěžovatel bránil matce ve styku s nezletilou a nerespektoval její rodičovská práva, jakož i korespondující právo nezletilé na styk s matkou. Obvodní soud dále shledal, že neexistují objektivní důvody, které by stěžovateli bránily žít v České republice, kde má nezletilá obvyklé bydliště. Neochotu vrátit se v zájmu nezletilé do České republiky kladl obvodní soud stěžovateli k tíži. Naopak u matky nezletilé shledal, že ta osvědčila ochotu upravit si pracovní povinnosti tak, aby byla schopna o nezletilou řádně pečovat. Současně matka nezletilé projevila v průběhu řízení respekt k roli stěžovatele jakožto otce nezletilé, a to i v situaci, kdy stěžovatel proti její vůli setrvával s nezletilou na Slovensku. S ohledem na vše uvedené rozhodl obvodní soud tak, že svěřil nezletilou do péče matky a stanovil styk nezletilé se stěžovatelem. Při určení rozsahu styku vycházel obvodní soud z předpokladu, že v zájmu nezletilé je co nejširší kontakt se stěžovatelem, jelikož s ním má blízký vztah. O výživném rozhodl obvodní soud na základě zjištěných majetkových poměrů obou rodičů a potřeb nezletilé. Proti rozsudku obvodního soudu se stěžovatel bránil odvoláním. 3. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č. j. 39 Co 256/2022-283, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil ho pouze v části výroku týkajícího se dlužného výživného stěžovatele. Městský soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry obvodního soudu v otázkách péče o nezletilou, styku stěžovatele s ní i v otázce výživného obou rodičů, není je proto třeba rekapitulovat. Pouze v otázce dlužného výživného ze strany stěžovatele městský soud rozhodl, že je třeba výživné počítat již od předání nezletilé stěžovatelem matce, tj. od 19. 6. 2022. Současně městský soud rozhodl, že matce nezletilé nevzniklo dlužné výživné. 4. Stěžovatel má za to, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel nejprve, shodně jako v předchozím řízení, namítá mezinárodní nepříslušnost obecných soudů České republiky, kterou dovozuje zejména z judikatury Soudního dvora EU a Ústavního soudu. Stěžovatel argumentuje tím, že místo obvyklého pobytu nezletilé ve smyslu čl. 8 bodu 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 se v průběhu jejího života změnilo a je jím nyní Slovensko, konkrétně adresa, na které stěžovatel s nezletilou bydlel. Stěžovatel uvádí, že v důsledku delšího pobytu na Slovensku, který podle jeho tvrzení probíhal se souhlasem matky nezletilé, došlo k integraci nezletilé (má zde širší rodinu, školku, dětskou lékařku). Proto by k rozhodnutí o svěření do péče, určení styku a určení výživného měly být podle názoru stěžovatele příslušné soudy na Slovensku. Dále stěžovatel argumentuje proti rozhodnutí obecných soudů v otázce péče o nezletilou. Stěžovatel uvádí, že o nezletilou dlouhodobě pečoval, zatímco její matka zůstávala dobrovolně v P. Domnívá se proto, že by měla být nezletilá i nadále v jeho péči. V postupu obecných soudů spatřuje svévoli a zásah jak do svých ústavně zaručených práv, tak do práv nezletilé. 5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 7. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. 8. Podstatou věcných námitek stěžovatele je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně stanovení formy a rozsahu péče o nezletilou dceru a určení výše výživného. Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);]. 9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jsou v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v nich žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Z napadených rozhodnutí vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry obecné soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Obě na