II.ÚS 3395/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3395/21 ze dne 28. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti PRK Partners s.r.o. advokátní kancelář; zápis v anglickém jazyce: PRK Partners s.r.o. attorneys at law, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, zastoupené Mgr. Michalem Syllou, advokátem, se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. října 2021 č. j. 1 Afs 423/2020-35, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2020, č. j. 6 Af 2/2018 - 40, spojené s ad eventum návrhem na zrušení § 21 odst. 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v části: "i v tomto případě je však advokát povinen zachovávat mlčenlivost o povaze věci, ve které právní služby poskytl nebo poskytuje", a dále § 101h odst. 1 písm. d) a § 101h odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, jakož i Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, a České advokátní komory, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. České advokátní komoře se přiznává postavení vedlejšího účastníka. II. Ústavní stížnost se odmítá. III. Návrh na zrušení části § 21 odst. 5 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a § 101h odst. 1 písm. d) a § 101h odst. 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí řízení a napadená rozhodnutí 1. Stěžovatelka byla dle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty výzvou Finančního úřadu pro hlavní město Prahu č. j. 1796804/16/2001-52523-105042 vyzvána k podání kontrolního hlášení. Na tuto výzvu reagovala stěžovatelka přípisem, v němž konstatovala, že je advokátní kanceláří a je tedy vázána povinností mlčenlivosti. Podáním kontrolního hlášení by mohla tuto povinnost porušit, čímž by mohla být rovněž narušena důvěra mezi žalobcem a jeho klienty. V návaznosti na to Finanční úřad pro hlavní město Prahu uložil stěžovatelce platebním výměrem pokutu ve výši 50 000 Kč dle § 101h odst. 1 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty, neboť nepodala kontrolní hlášení DPH za období leden 2016. Odvolací finanční ředitelství posléze zamítlo odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru rozhodnutím ze dne 7. 9. 2017, č. j. 38676/17/5300-21443-701922. 2. Stěžovatelka proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství (vedlejšího účastníka) brojila v řízení před správními soudy. Podstatou její argumentace v průběhu řízení před obecnými soudy i Ústavním soudem je skutečnost, že je předkládání kontrolního hlášení v rozporu s advokátní mlčenlivostí podle § 21 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, a měl být současně aplikován § 255 odst. 2 daňového řádu týkající se zvláštního ustanovení o ochraně mlčenlivosti uložené poradci. 3. Městský soud v Praze stěžovatelce nepřisvědčil, poukázal přitom na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 32/15, podle nějž kontrolní hlášení jako celek není protiústavní. Ústavní soud ve výše citovaném nálezu doporučil uvedení náležitostí kontrolního hlášení přímo v zákoně o dani z přidané hodnoty z důvodu možného budoucího zneužití. Údaje vyžadované v kontrolním hlášení však byly dle soudu nezbytně nutné pro dosažení cíle správy daní a jejich požadavek nebyl neústavní. 4. Nejvyšší správní soud posléze kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V rámci řízení o kasační stížnosti tento soud nejprve rozhodl o nepřiznání České advokátní komoře postavení osoby zúčastněné na řízení ve smyslu § 34 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., soudního řádu správního, usnesením ze dne 22. 12. 2020. Rozhodl tak s odůvodněním, že napadené správní rozhodnutí, kterým byla stěžovatelce uložena pokuta za nesplnění povinnosti dle zákona o dani z přidané hodnoty, se týká právě a jen práv a povinností stěžovatelky, přičemž podle judikatury správních soudů není přímo dotčena na svých právech osoba, jejíž jediný vztah k projednávané věci spočívá v tom, že předmětem sporu je totožná právní otázka, jež vyvstala nebo může vyvstat i v jiném sporu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2003, č. j. 5 A 31/2001 - 41). 5. Meritorní závěry Nejvyššího správního soudu lze stručně shrnout tak, že kontrolní hlášení neobsahuje informace spadající do rozsahu advokátní mlčenlivosti podle § 21 odst. 1 zákona o advokacii, a naopak se uplatní výjimka z advokátní mlčenlivosti předvídaná odst. 5 téhož ustanovení s ohledem na požadavek správy daní. Ustanovení § 101c zákona o dani z přidané hodnoty lze považovat za zvláštní předpis o správě daní a poplatků předvídaný a uvedený v § 21 odst. 5 zákona o advokacii. Kasační soud také shledal za nepřípadnou aplikaci rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Brito Ferrinho Bexiga Villa-Nova proti Portugalsku (stížnost č. 69436/10), neboť mj. rozhodnutí považoval za výrazně skutkově odlišné (jednalo se o trestní řízení a stěžovatelce nebyly poskytnuty procesní záruky, oproti tomu primárním účelem kontrolních hlášení není trestání daňového subjektu, ale ověření plnění jeho daňových povinností). Na situaci stěžovatele nedopadá dle Nejvyššího správního soudu ani § 255 odst. 2 daňového řádu, ten dle kasačního soudu míří na ad hoc situace, v nichž si správce daně po konkrétní osobě advokáta vyžaduje písemnosti, jež advokátní mlčenlivosti s odkazem na klientskou práci dle § 21 odst. 1 zákona o advokacii podléhají, tyto situace je však zapotřebí odlišovat od kontrolního hlášení, jehož účelem je správné stanovení daně. II. Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení 6. Právně zastoupená stěžovatelka ve své ústavní stížnosti splňující náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obsáhle brojí proti postupu obecných soudů v její věci. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, rovněž porušení práva na respektování soukromého života dle čl. 8 Úmluvy, porušení práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, porušení práva podnikat podle 26 odst. 1 a 3 Listiny a práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací dle čl. 26 odst. 3 Listiny, jakož i porušení výhrady zákona při označení trestnosti jednání a druhů trestů dle čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Z těchto důvodů navrhuje obě napadená rozhodnutí správních soudů zrušit. 7. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že identifikace klienta ani finančních toků mezi ním a advokátem požadovaná v kontrolním hlášení není předmětem mlčenlivosti advokáta. Tato právní úprava je totiž v přímém rozporu s důvěrností mezi klientem a advokátem a tedy s právem na právní pomoc klientů advokáta a rovněž s právem respektování soukromého života advokáta ve smyslu čl. 8 Úmluvy. 8. Primárním účelem povinnosti mlčenlivosti tak, jak jej vykládá stěžovatelka, je ochrana klientů advokáta a je tedy součástí práva na právní pomoc jeho klientů. Nicméně stěžovatelka rovněž vnímá, že v předmětné věci neexistuje procesní obrana klientů, kteří by byli v kontrolním hlášení označeni. Obsahem povinnosti mlčenlivosti advokáta je také informace o tom, koho zastupuje či komu poskytuje právní služby. Kontrolní hlášení, resp. kontrolní hlášení, které mělo odpovídat formuláři v relevantní době, obsahovalo identifikaci klientů stěžovatelky, která musela být orgánům finanční správy sdělena. Stěžovatelka sice připouští, že správa daní je legitimním cílem, avšak prostředek k jeho naplnění, tedy kontrolní hlášení všech advokátů registrovaných k dani z přidané hodnoty v celé zemi a schraňování údajů o všech jejich klientech v celé České republice, není nezbytným prostředkem za účelem dosažení tohoto cíle. 9. Stěžovatelka rovněž vznesla pochybnosti o masivním sběru údajů ze strany státu. Po celou dobu řízení před správními soudy přitom stěžovatelka tuto okolnost namítala, avšak oba soudy riziko masivního sběru údajů a využitelnosti takové databáze ve prospěch státních orgánů přehlížejí. Pokud se jisté (dle stěžovatelky mizivé) procento advokátů dopouští porušení daňových předpisů, požaduje stát, aby i ostatní, kteří se takového jednání nedopouští, automaticky sdělovali své klienty státu. 10. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí s výkladem § 255 odst. 2 daňového řádu předestřeným správními soudy, neboť je restriktivní ve vztahu k obsahu práva na spravedlivý proces, potažmo k obsahu povinnosti mlčenlivosti advokáta. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s výkladem kasačního soudu, jímž dospěl k neaplikování rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Brito Ferrinho Bexiga Villa-Nova proti Portugalsku (stížnost č. 69436/10) na projednávanou věc stěžovatelky, neb není na místě rozlišovat mezi správním a trestním řízením. Oba soudy rovněž nezohlednily, že šlo o zásah do povinnosti mlčenlivosti v jednom kon