II.ÚS 3395/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3395/23 ze dne 4. 2. 2025 Náhrada nákladů odvolacího řízení o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu určeném úvahou soudu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Szóové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 28 Cdo 2723/2023-148, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2023 č. j. 62 Co 423/2022-119 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. září 2022 č. j. 23 C 319/2021-61, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto: I. Městský soud v Praze výrokem III. rozsudku ze dne 26. 4. 2023 č. j. 62 Co 423/2022-119 porušil základní právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2023 č. j. 62 Co 423/2022-119 se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní soud se v nyní posuzovaném případě zabýval ústavností rozhodnutí vydaných v odškodňovacím řízení, ve kterém se stěžovatelka domáhala přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jedná se o případ tzv. řetězení odškodňovacích řízení. Stěžovatelka v odškodňovacím řízení požadovala odškodnění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, jehož předmětem bylo také zadostiučinění za délku soudního řízení. Konkrétně Ústavní soud posuzoval námitky stěžovatelky směřující proti nepřiznání náhrady nákladů řízení dovolacím a odvolacím soudem a věcné námitky týkající se výše základní částky přiznaného zadostiučinění. I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení 2. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ("vedlejší účastnice") zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ta jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudů spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 181/2017. Toto řízení bylo také kompenzačním řízením za nepřiměřenou délku jiného soudního řízení. Vedlejší účastnice navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že délka soudního řízení byla přiměřená a u soudů prvního a druhého stupně se nevyskytly průtahy. U Nejvyššího soudu se sice spis nacházel dva roky, ovšem tuto dobu nelze považovat za nepřiměřenou s ohledem na roli Nejvyššího soudu v systému soudnictví. Kromě toho, význam řízení pro stěžovatelku byl podle vedlejší účastnice nízký, protože se jednalo o případ řetězení odškodňovacích řízení. 3. Obvodní soud pro Prahu 1 ("obvodní soud") o žalobě stěžovatelky rozhodl shora označeným rozsudkem. Uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 46 825 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 10. 2021 a zamítl žalobu na zaplacení zákonného úroku z prodlení od 1. 6. 2021 do 1. 10. 2021 (výrok I.). Zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 103 175 Kč s příslušenstvím (výrok II.). A uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 24 808,50 Kč (výrok III.). 4. Stěžovatelka a vedlejší účastnice se odvolaly. Městský soud v Praze ("městský soud") shora označeným rozsudkem první a druhý výrok obvodního soudu potvrdil (výrok I. a II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Shledal, že právní posouzení obvodního soudu bylo věcně správné. Upřesnil pouze výši přiznaného úroku z prodlení a pariční lhůtu prodloužil na 15 dní. V odůvodnění ke svému třetímu výroku uvedl, že o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 a § 224 odst. 1 o. s. ř., protože ani stěžovatelka ani vedlejší účastnice nebyly v odvolacím řízení úspěšné. Více svůj nákladový výrok neodůvodnil. 5. Stěžovatelka podala dovolání proti rozsudku městského soudu, a to proti výroku I. v rozsahu, v němž městský soud rozhodl částečným zamítnutím žaloby o úroku z prodlení od 1. 6. 2021 do 30. 9. 2021, proti výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, proti výroku III. o nákladech řízení v celém rozsahu. 6. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl jako nepřípustné podle 243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka v první části ústavní stížnosti napadá výhradně výroky městského soudu a Nejvyššího soudu o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny). V první řadě uvádí, že s ohledem na subsidiaritu výroku o nákladech řízení nemohla podat ústavní stížnost proti nákladovému výroku rozsudku městského soudu, protože dovolání podané stěžovatelkou bylo schopné zvrátit i rozhodnutí o nákladech řízení, v případě, že by dovolání nebylo odmítnuto. 8. Dále tvrdí, že nelze hovořit o bagatelnosti nákladů řízení a příslušenství v situaci, ve které výši těchto nákladů vyvolá svým postupem stát. Tyto náklady jsou fakticky přenášeny na poškozenou, která se proti státu brání a je v základu věci úspěšná. Stěžovatelka dodává, že proti bagatelnosti nároku svědčí již samotná skutečnost, že o obdobných věcech rozhodoval Ústavní soud svými nálezy ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1125/23, ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. IV. ÚS 3194/22 a ze dne 11. 9. 2023 sp. zn. I. ÚS 1934/23. 9. Stěžovatelka uvádí, že Ústavní soud řešil totožnou právní otázku a odkazuje na nálezy sp. zn. III. ÚS 1125/23, sp. zn. IV. ÚS 3194/22 a sp. zn. I. ÚS 1934/23. Podle stěžovatelky z této judikatury plyne závěr, že náhrada nákladů řízení by měla být žalobci vždy přiznána v plném rozsahu, pokud prokáže ve sporu o přiměřené zadostiučinění základ svého nároku. Základem nároku je v tomto případě existence nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Platí to i za situace, při níž mu nebylo přiměřené zadostiučinění plně přiznáno v žalované výši. Rozhodnutí o výši plnění totiž závisí na úvaze soudu. Na řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím je potřeba nahlížet jako na jeden celek. 10. Stěžovatelka poukazuje na to, že ačkoliv byla v řízení před soudy obou stupňů úspěšná, princip úspěchu ve věci byl ve smyslu konstantní judikatury aplikován pouze při rozhodování o nákladech řízení před soudem prvního stupně a při rozhodování o nákladech odvolacího řízení byl popřen. Z tohoto důvodu namítá, že rozhodnutí o nákladech řízení před odvolacím soudem ve výroku III. je zjevným excesem a postupem v rozporu s konstantní judikaturou jak Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu. 11. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka již napadá shora označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, městského soudu i obvodního soudu v celém jejich rozsahu. Domnívá se, že jimi soudy porušily její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny) a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu (čl. 36 odst. 3 Listiny). 12. Uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je "založeno na libovůli, která je založena na "žonglování" odvolacího soudu s hodnotami snížení/navýšení za současného popření a vyloučení principu proporcionality". Stěžovatelka uvádí, že napadené rozhodnutí vydal senát 28 Cdo, který není specializovaným na náhradu škody způsobené státem. Z rozhodování tohoto senátu je podle ní patrné, že "nerozumí projednávané matérii a vytváří paralelní judikaturu, která není kompatibilní s konstantní judikaturou především specializovaného senátu 30 Cdo". 13. Dále se stěžovatelka vymezuje vůči ponížení základní částky o 10 % za instančnost řízení. V rámci hodnocení kritéria instančnosti odvolací a dovolací soud zjevně vyšly toliko z formální existence instančnosti řízení, aniž by ji posoudily v kontextu odpovědnosti za způsobení instančnosti. 14. Stěžovatelka se také neztotožňuje s výší základní částky náhrady, která jí byla přiznána, konkrétně s tím, že se nevalorizuje. Má za to, že odškodnění poškozených by mělo být valorizováno s ohledem na uplynutí dlouhého časového úseku ve smyslu zvýšení životní úrovně a jiných ekonomických ukazatelů (např. inflace) a označuje názory uvedené v napadených rozhodnutích za "projev pokrytectví nejhrubšího zrna" urážející normální lidské cítění. Námitka, že výše náhrady je nepřiměřeně nízká, získala podle stěžovatelky nový rozměr v situaci, kdy byl Senátem odmítnut kandidát na ústavního soudce JUDr. Pavel Simon, který stojí za rozhodovací praxí senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu. To svědčí podle stěžovatelky o tom, že se volení zástupci (senátoři), reprezentující společnost, politicky vymezili vůči stávající praxi týkající se výše náhr