II.ÚS 3401/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3401/23 ze dne 10. 1. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Davida Uhlíře a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. R., právně zastoupené Mgr. Rudolfem Bartošíkem, advokátem, sídlem Národních hrdinů 12/1, Břeclav, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 5. 2023 č. j. Nc 19002/2020-371 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 27. 9. 2023 č. j. 59 Co 154/2023-399, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení a P. N., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka (matka) se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod (dále jen "Listina"). 2. Napadeným rozsudkem soudu prvního stupně byl nezletilý svěřen do střídavé péče obou rodičů, a to tak, že od 12:00 hodin neděle v lichém týdnu do 12:00 hodin neděle v sudém týdnu bude nezletilý v péči otce, a od 12:00 hodin neděle sudého týdnu do 12:00 hodin lichého týdnu bude nezletilý v péči matky. Předání nezletilého M. bude probíhat ve 12:00 hod. v neděli před bydlištěm toho rodiče, který bude mít aktuálně dítě v péči. Současně s tím rozhodl soud prvního stupně o výživném a o nákladech řízení. Soud vycházel z toho, že matka opustila společnou domácnost a ukončila soužití s otcem, a z těchto důvodů je třeba provést úpravu péče u nezletilého dítěte. Soud nezletilého svěřil do střídavé péče obou rodičů, když oba rodiče péči o nezletilého zabezpečují řádně, svěřit nezletilého do střídavé péče obou rodičů je v zájmu nezletilého a respektuje zásady vyplývající výše specifikovaných zákonných ustanovení. Opatrovník taktéž navrhl svěření dítěte do střídavé péče obou rodičů. Soud vzal mimo jiné v úvahu nejen vztah dítěte ke každému z rodičů (oba rodiče má rádo, má k nim přirozenou pozitivní vazbu), ale i to, že není důvod svěřovat dítě do výlučné péče jen jednoho z rodičů, popř. asymetrické střídavé péče s převahou péče jednoho z rodičů a omezovat tak v péči o nezletilého druhého z rodičů a narušovat tak vzájemný vztah mezi nezletilým a každým z rodičů, za situace kdy dítě má dobrý vztah k oběma rodičům, oba rodiče, i když každý jiným způsobem, mohou zajistit řádný vývoj nezletilého, oba rodiče mají své poměry uspořádány tak, že mohou poskytnout nezletilému dobré zázemí, oba rodiče, i když každý v jiném směru, mají dobré výchovné schopnosti, oba rodiče o dítě, pokud je v jejich péči, řádně pečují a splňují předpoklady dobrého vývoje dítěte, ovšem za předpokladu, že se navzájem jako rodiče dítěte začnou respektovat. Další zdravý vývoj dítěte je ohrožen vinou obou rodičů, když jsou to oba dva, kdo neakceptují prospěšnost výchovných metod toho druhého, oba nejsou schopni spolupracovat ani v zájmu nezletilého, oba v této věci odmítají odbornou pomoc, i když jim byla umožněna soudem, oba se odmítají navzájem respektovat jako rodiče dítěte. 3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali v zákonné lhůtě odvolání matka i otec. Matka namítala, že svěření nezletilého není v jeho nejlepším zájmu. Navrhovala svěřit jej do své výlučné péče a odkazovala na závěry soudního znalce. Otec v odvolání navrhoval svěření nezletilého do výlučné péče otce nebo do asymetrické střídavé výchovy. Odvolací soud poté rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a to v podstatě se shodnou argumentací. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před obecnými soudy nebylo konáno a přijatá opatření nebyla činěna v nejlepším zájmu dítěte (v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), nebyly shromážděny veškeré potřebné důkazy a vydané rozhodnutí nebylo náležitě odůvodněno. Cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 149/20, z něhož má vyplývat, že obecný soud musí svůj závěr o úpravě v nejlepším zájmu dítěte přesvědčivě odůvodnit, což například znamená a předpokládá, že v soudním řízení je v odpovídajícím rozsahu provedeno dokazování, resp. jsou doplněna skutková zjištění ohledně dopadů cestování a stěhování na vývoj nezletilého. Obecné soudy mají v rámci zkoumání vlivu vzdálenosti bydlišť rodičů na vhodnost střídavé péče posuzovat, zda dítě v důsledku nutnosti přemisťování může prožít šťastné a spokojené dětství [nález sp. zn. II. ÚS 169/16 ze dne 24. 6. 2016 (N 120/81 SbNU 873)]. Pokud však obecné soudy zvolí střídavou péči, musí dostatečně prokázat, že začlenění dítěte do dvou školních kolektivů je v jeho nejlepším zájmu, čemuž odpovídá povinnost zohledňovat psychickou odolnost konkrétního dítěte, které bude vystaveno střídání školního prostředí, rozdílným učebním nárokům, a dále tomu, že se bude moci těšit jen omezeně z volnočasových aktivit. 5. Podle přesvědčení stěžovatelky v předmětném řízení nebylo dokazování v odpovídajícím rozsahu provedeno; soud se nikterak nezabýval dopady cestování a častého stěhování z místa na místo na nezletilého, nevzal v úvahu docházku nezletilého do dvou předškolních zařízení, kdy u otce nezletilý toto zařízení navštěvuje velmi sporadicky a dále pak, jaký vliv na nezletilého bude mít školní docházka do dvou různých školních zařízení v následujících letech. Soudy obou stupňů tedy jednoznačně nejednaly v nejlepším zájmu nezletilého, když se dostatečně nevypořádaly s veškerými argumenty svědčícími proti svěření nezletilého do střídavé péče, přičemž rozhodnutí obecných soudů byla v rozporu se znaleckým posudkem a výpovědí znalce PhDr. Petra Šišáka, který střídavou péči nedoporučil z hned několika objektivních důvodů, a to nízkého věku dítěte, dlouhé vzdálenosti mezi bydlišti rodičů (téměř 300 km), potřeby dítěte mít jeden domov a dále z důvodu nejednotné výchovy rodičů. 6. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 7. Podstatou věcných námitek stěžovatelky je nesouhlas s právními závěry opatrovnických soudů ohledně úpravy péče o nezletilého syna. Ústavní soud podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem, jak je popsáno výše. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Ústavní soud ve své ustálené praxi zastává zdrženlivý postoj při přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé děti. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů také proto, že opatrovnické soudy znají konkrétní specifické okolnosti případu, mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Jeho úkolem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele a zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, tj. zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. bod 17 nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683);]. 8. Podle judikatury Ústavního soudu při rozhodování ve věcech péče o děti je třeba vycházet z obecného principu, že práva obou rodičů na péči o dítě mají stejnou váhu a dítě má zároveň právo na péči obou rodičů rovnocenně [viz čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 Úmluvy ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nález sp. zn. III. ÚS 440/2000 ze dne 7. 12. 2000 (N 185/20 SbNU 285); rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 21. 2. 2006 ve věci Dostál proti České republice, č. stížnosti 26739/04, § 55]. Úkolem soudů ve smyslu čl. 4 Ústavy je, aby zajistily spravedlivou rovnováhu mezi zájmy dítěte na straně jedné a zájmy rodičů na straně druhé. 9. V obecné rovině pl