II.ÚS 3406/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3406/22 ze dne 2. 12. 2024 Formalistická a restriktivní aplikace restitučních zákonů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Královské kanonie premonstrátů na Strahově, se sídlem Strahovské nádvoří 132/1, Praha 1, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2022 č. j. 28 Cdo 1997/2022-839, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2022 č. j. 4 Co 152/2019-811 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 28 Cdo 1759/2021-663, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Praze, Státního pozemkového úřadu (Krajského pozemkového úřadu pro hl. m. Prahu) a Lesů České republiky, s.p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, zastoupeného JUDr. Ing. Milošem Olíkem, advokátem, se sídlem v Praze, Na Pankráci 1683/27, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2022 č. j. 28 Cdo 1997/2022-839 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2022 č. j. 4 Co 152/2019-811 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy a rekapitulace věci 1. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížností napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. září 2022 č. j. 28 Cdo 1997/2022-839, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. února 2022 č. j. 4 Co 152/2019-811 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2021 č. j. 28 Cdo 1759/2021-663, když jejich zrušení navrhuje z toho důvodu, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná základní práva a svobody, a to konkrétně právo na spravedlivý proces, které jí zaručuje čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo vlastnit majetek, zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Protože shora uvedené první napadené usnesení Nejvyššího soudu potvrzuje rozsudek vrchního soudu, který odvolací soud vydal jsa vázán právním závěrem učiněným dovolacím soudem v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu, a tedy k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod došlo všemi třemi rozhodnutími, navrhuje stěžovatelka zrušení všech tří rozhodnutí, nikoliv pouze posledního v řadě. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a shromážděných podkladů vyplývá, že Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro hl. m. Prahu rozhodl postupem dle § 9 odst. 6 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi") tak, že se stěžovatelce nevydávají pozemky parc. č. 165/1, 423/1, 464/1, 465/4 a 772/1, všechny v k.ú. Hradištko pod Medníkem. Správní orgán odůvodnil své rozhodnutím tím, že pozemky byly vyvlastněny v době nesvobody ve prospěch Německé říše (konkrétně rozhodnutím Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu ze dne 26. ledna 1944 č. j. 2111-26/14), v důsledku čehož byly 14. března 1945 odepsány z knihovní vložky č. 623 (Hradištko statek a Štěchovice) a č. 6 zemských desk českých pro k. ú. Hradištko. Přestože po skončení války byla stěžovatelka Zemským národním výborem v Praze dne 8. června 1945 pověřena, aby svůj bývalý majetek opětovně převzala do vlastnictví, nebylo toto rozhodnutí knihováno. Ačkoliv tedy stěžovatelka převzala nacisty uchvácený majetek po roce 1945 zpět fakticky, nedošlo k obnovení jejího vlastnického práva, a tak do rozhodného období (§ 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi) vstoupila, aniž by byla vlastníkem pozemků; ty proto netvoří původní majetek [§ 2 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi] a nemohou být vydány. 3. Soud prvního stupně Krajský soud v Praze - posoudil právní otázku odlišně a rozhodl rozsudkem ze dne 4. prosince 2018 č. j. 38 C 215/2016-659 o vydání pozemků a nahradil rozhodnutí správního orgánu. Soud prvního stupně podrobně rekapituloval skutkový stav: pozemky byly z vlastnictví stěžovatelky vyvlastněny v době nacistické okupace usnesením Pozemkového úřadu pro Čechy a Moravu ze dne 26. ledna 1944. Zemský národní výbor v Praze dne 8. června 1945 stěžovatelku vyzval k opětovnému převzetí pozemků do vlastnictví a správy; současně požádal místně příslušné národní výbory, aby stěžovatelce v provedení tohoto příkazu nebránily a všemožně ji podporovaly. K převzetí pozemků (a celého velkostatku Hradištko - Štěchovice) ze strany stěžovatelky skutečně došlo. Dne 14. června 1945 ministerstvo vnitra stěžovatelku informovalo, že ve vztahu k pozemkům je třeba se řídit dekretem prezidenta republiky o majetku zabraného Němci a kolaboranty a o národní správě (míněn dekret č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organisací a ústavů; dále jen "dekret č. 5") V období let 1945-1948 stěžovatelka k pozemkům přistupovala jako ke svému majetku: převzala je, hospodařila na nich, uváděla je v rámci přiznání k dávce z majetku, zaměstnávala osoby na statku pracující, vykázala je v rámci soupisu pozemkového majetku podléhajícího revisi podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy; dále jen "zákona o revisi první pozemkové reform" a byla za něj pokládána také orgány veřejné moci. 4. Těsně před začátkem rozhodného období dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi - 27. ledna 1948 - Ministerstvo zemědělství sdělilo stěžovatelce záměr pozemky převzít, s tím, že jde o pozemky podléhající revisi; současně ministerstvo navrhlo Krajskému soudu civilnímu v Praze zápis výpovědi z hospodaření, poznámky zamýšleného převzetí a označení majetku jako podléhajícího zákonu o revisi první pozemkové reformy. Až v době rozhodného období (§ 1 zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi) stát pozemky fakticky převzal; stalo se tak k 29. dubnu 1948 postupem podle zákona o revisi první pozemkové reformy . 5. Stěžovatelka podnikala v období let 1945-1948 aktivní kroky k restituci pozemků ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících; dále jen "zákon č. 128/1946 Sb." Konkrétně 22. března 1946 podala žádost o restituci svého majetku dle dekretu č. 5 u Státního pozemkového úřadu, o uzavření mimosoudní dohody jednala s Fondem národní obnovy, který převzal tuto agendu a postupoval podle směrnice o uzavírání mimosoudních dohod mezi Fondem národní obnovy a oprávněnými k restituci dle zák. č. 128/1946 Sb. co do majetku bývalých německých vojenských cvičišť ze dne 2. prosince 1947, č. j. ZR 12373/47. Bylo prokázáno, že Fond národní obnovy se stěžovatelkou vedl řízení sp. zn. ZR Hrad 2, řešil s ní majetkoprávní vypořádání podle ustanovení § 6 zákona č. 128/1946 Sb., a připravil i návrh zápisu o mimosoudní dohodě o restituci. Žádost měla vlastní evidenční list, odhad škod, zachovala se část spisu se záznamy o provádění jednotlivých úkonů v řízení. 21. září 1949 si stěžovatelka prostřednictvím úředníka pana Miroslava Mirovského vyžádala od Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy potvrzení, že restituce nemovitého majetku zapsaného v knihovní vložce č. 623 zemských desk pro katastrální území Hradištko dle zákona č. 128/1946 Sb. nebyla dosud provedena. Stěžovatelka se domnívá, že v závěru roku 1949 došlo k samotnému uzavření příslušné mimosoudní dohody mezi ní a Fondem národní obnovy ohledně restituce jejího majetku v katastrálním území Hradištko pod Medníkem; listinu k dispozici však nemá. 6. Z opatrnosti stěžovatelka také uplatnila svůj restituční nárok podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb. soudní cestou. Nedochovalo se sice znění žaloby, nicméně, o vedení soudního řízení svědčí nepřímé důkazy, především účet odměn a výloh v záležitostech právních vyhotovený jejím právním zástupcem dr. Stanislavem Klímou ze dne 13. února 1948, který jmenuje výzvu Okresního soudu v Jílovém k doplnění žaloby, a záznam o vypovězené plné moci pro dr. Klímu ze dne 13. února 1949. Podací deníky Okresního soudu v Jílovém již neexistují. 7. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žádost o restituci podle zákona č. 128/1946 Sb. byla stěžovatelkou uplatněna řádně a včas, nelze jí přičítat k tíži, že řízení o restituci nebylo uzavřeno, a protože nebyly zjištěny zákonné překážky bránící restituci majetku, je třeba vycházet z toho, že žádosti bylo vyhověno a účinky restituce nastaly ex tunc, tedy k okamžiku přechodu m