II.ÚS 3406/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3406/25 ze dne 13. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Stavebního bytového družstva Ostrava, sídlem Luční 170/7, Ostrava, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2025 č. j. 28 Cdo 428/2025-581, proti výrokům III., IV. VI., VIII., IX. a XI. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. července 2024 č. j. 57 Co 26/2023-531 ve znění opravného usnesení ze dne 26. září 2024 č. j. 57 Co 26/2023-536 a proti části výroku I., výrokům III. a IV. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2022 č. j. 119 C 1/2018-316, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a zájmového sdružení Aeroklub ČR-Chrudim, z. s., sídlem Sečská 25, Chrudim, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [usnesení Nejvyššího soudu, výroků III., IV. VI., VIII., IX. a XI. rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ve znění opravného usnesení, a výroku I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") v části, ve které byl rozsudek okresního soudu potvrzen rozsudkem krajského soudu, a dále výroků III. a IV. rozsudku okresního soudu], přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dále v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli jako žalovanému povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci celkem částku 45 182,66 Kč s příslušenstvím (výrok I.), žalobu co do 104 141,90 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.) i vůči státu (výrok IV.). Okresní soud tak částečně vyhověl vedlejšímu účastníkovi, který se jako vlastník pozemku po stěžovateli domáhal vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v bezesmluvním užívání jeho pozemku z důvodu stavby na něm vlastněné stěžovatelem v období od 1. 1. 2015 do 30. 9. 2018. Okresní soud kvalifikoval uplatněný nárok jako právo na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť stěžovatel užívá nemovitost vedlejšího účastníka bez právního důvodu. Spor vedli účastníci pouze o výši částky bezdůvodného obohacení, odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému. Okresní soud v částce 45 182,66 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl. V částce představující bezdůvodné obohacení za rok 2015 okresní soud žalobu zamítl z důvodu promlčení (§ 621 občanského zákoníku). 3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel i vedlejší účastník odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení (dále jen "rozsudek krajského soudu") rozhodl tak, že odvolání vedlejšího účastníka do výroku I. rozsudku okresního soudu odmítl (výrok I.), rozsudek okresního soudu změnil ve výroku I. tak, že žalobu co do konkrétně vymezené části příslušenství zamítl (výrok II.), ve zbývající části výroku I., tj. co do 45 182,66 Kč s příslušenstvím, napadené rozhodnutí potvrdil (výrok III.), změnil je ve výroku II. tak, že stěžovateli uložil povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi částku 48 282,97 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), ve zbývající části výroku II., tj. ohledně 55 858,93 Kč s příslušenstvím, rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výroky VI. a IX.) i státu (výroky VII., VIII., X. a XI.). Žalobou uplatněný nárok kvalifikoval krajský soud s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu jako právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného protiprávním užitím cizí hodnoty ve smyslu § 2991 a § 2999 odst. 1 občanského zákoníku. Korigoval závěr okresního soudu o promlčení v tom smyslu, že promlčeným není právo na vydání bezdůvodného obohacení za část října, listopad a prosinec 2015. 4. Rozsudek krajského soudu v jeho výrocích III., IV., VI., VIII., IX a XI. napadl stěžovatel dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud se při stanovení výše bezdůvodného obohacení od konstantní rozhodovací praxe neodchýlil. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším soudem, že postup krajského soudu při řešení rozporů v závěrech více znaleckých posudků je konformní. Odchýlil se tak od judikatury svého senátu 28 Cdo, který rozhodl v jiné obdobné věci rozsudkem ze dne 21. 2. 2024 č. j. 28 Cdo 3539/2023-416 opačně. Zatímco ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 3539/2023 bylo rozhodováno rozsudkem s tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, v nyní posuzované věci nebylo dovolání připuštěno, přestože se krajský soud svým postupem a napadeným rozsudkem odchýlil od právních závěrů obsažených ve výše uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu. Navíc se v napadeném rozhodnutí odchýlil od své judikatury, aniž by odůvodnil, proč tak učinil, a v čem se věc vedená pod sp. zn. 28 Cdo 3539/2023 z hlediska právního posouzení odlišuje od věci stěžovatele. Tím mimo jiné zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že příslušný senát nedospěl k závěru, že je třeba judikaturu změnit, a věc tak meritorně neposoudil procesním postupem, stanoveným pro změnu judikatury. 6. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces došlo i postupem krajského soudu, který v souvislosti s vypracováním posudku Vysoké školy ekonomické v Praze - Institutu oceňování majetku, resp. dalšího znaleckého posudku, nepostupoval podle § 219a odst. 2 o. s. ř. Tím, že krajský soud sám výrazně doplnil dokazování o nový důkaz, který byl obsahově v rozporu s dosud provedeným dokazováním, a rozhodl meritorně, porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, resp. odňal stěžovateli možnost podat řádný opravný prostředek, v němž by mohl brojit proti tomu, jak soud hodnotil nová skutková zjištění. Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek krajského soudu je pro něj překvapivým rozhodnutím. 7. Dospěl-li krajský soud k závěru, že jsou zde rozpory v závěrech znaleckých posudků, měl postupovat v intencích výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024 č. j. 28 Cdo 3539/2023-416, vyslechnout všechny znalce a umožnit odbornou konfrontaci názorů znalců, resp. dát možnost všem znalcům, aby se vyjádřili k odlišným závěrům ve znaleckých posudcích, které zpracovali jiní znalci. Krajský soud naopak nechal zpracovat revizní znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze - Institutu oceňování majetku, se zadáním, že měl posoudit revizní znalecký posudek vypracovaný Ústavem oceňování majetku při Ekonomické fakultě VŠB-Technické univerzity Ostrava, nikoliv však znalecké posudky vypracované Mgr. Bc. Tomášem Grubnerem a Ing. Františkem Kubaštou. Krajský soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že se nevypořádal s rozpory ve znaleckých posudcích formou volného hodnocení důkazů, ale posudek Vysoké škole ekonomické v Praze - Institutu oceňování majetku považoval za stěžejní důkaz. 8. Stěžovatel namítá, že v řízení před okresním soudem nebyl vyslechnut znalec Mgr. Bc. Tomáš Grubner, z jehož znaleckého posudku ve vztahu k požadované výši uplatněného bezdůvodného obohacení vycházela žaloba vedlejšího účastníka, a rovněž nebyl vyslechnut znalec Ing. František Kubašta, "k jehož výslechu dožádaným soudem nebyli předvoláni účastníci řízení, přičemž k tomuto důkazu nebylo možno přihlížet, následně již tento znalec vyslechnut nebyl". Skutečnost, že stěžovatel neměl možnost klást dotazy znalci Ing. Františku Kubaštovi, má za následek vznik opomenutého důkazu. Výše tvrzeného bezdůvodného obohacení tak byla obecnými soudy stanovena libovolně. Ve vztahu k nákladovým výrokům nebylo odůvodněno, proč soudy nerozhodovaly podle § 150 o. s. ř., záviselo-li rozhodnutí na znaleckém posouzení, navíc značně rozporuplném, takže stěžovateli po celou dobu nebyla známa výše tvrzeného dluhu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. K projednání ústavní stížnosti v části směřující nákladovým výrokům III