II.ÚS 3421/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3421/22 ze dne 18. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., zastoupeného Mgr. Veronikou Sehnalovou Kostkovou, advokátkou se sídlem Nové náměstí 1370/17, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2022, č. j. 9 T 71/2020-259, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 7 To 38/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2022, č. j. 4 Tdo 712/2022-321, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, Městského státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti shora upřesněným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud"), Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a jeho osobní svoboda, a žádá po Ústavním soudu jejich zrušení. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro skutek, který měl, stručně řečeno, spočívat v tom, že stěžovatel si měl dne 15. 4. 2020 v odpoledních hodinách v budově Úřadu městské části Praha 1 v prostorách toalet rovnat písemnosti a nevyhovět výzvám poškozené-toaletářky, aby si je kvůli nedostatku místa a povinnosti dodržovat bezpečný odstup dvou metrů šel rovnat na chodbu, na něž měl reagovat toliko adresnými velmi vulgárními nadávkami a poté, co mu poškozená měla odvětit obdobným způsobem a odemknout prostor toalety pro invalidy a vejít do něj, aby si od stěžovatele zajistila bezpečný odstup, ji měl natlačit dovnitř, udeřit ji do obličeje, až poškozená dosedla na toaletu a udeřila se temenem hlavy o zeď, zamknout za ní dveře toalety a odnést si klíč od toalety s sebou, a poté, co si poškozená měla dveře otevřít zevnitř a s výzvou, ať klíč vrátí, a poté, co jej měla zezadu udeřit francouzskou holí, jí měl odpovědět dalším vulgarismem, udeřit ji do horní části těla, odejmout jí francouzskou hůl a i s klíčem od toalet opustit budovu úřadu a odejít na nádraží, kde byl následně zadržen policejní hlídkou (dále jen "předmětný skutek"). 3. Toto trestní stíhání bylo původně usnesením nalézacího soudu ze dne 22. 10. 2020, č. j. 9 T 71/2020-171, podle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, postoupeno k projednání Úřadu městské části Praha 1, neboť nalézací soud předmětný skutek nepovažoval za trestný čin, ale toliko za možný přestupek. Státní zástupce proti tomuto usnesení podal stížnost, již odvolací soud usnesením ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 7 To 391/2020, zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch stěžovatele dovolání, na jehož podkladě Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 6. 2021, č. j. 4 Tdo 498/2021-236, podle § 265k odst. 1 a 2 trestního řádu zrušil obě tato usnesení a další rozhodnutí na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 trestního řádu přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 4. Po vrácení věci nalézacímu soudu tento napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu přečinu omezování osobní svobody podle § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a § 171 odst. 1 trestního zákoníku a ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, za něž mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání šesti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce jednoho roku podle § 82 odst. 1 trestního zákoníku, a zavázal jej k náhradě škody zdravotní pojišťovně poškozené ve výši 1 516 Kč. 5. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolání, které odvolací soud zamítl napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu. 6. Stěžovatel napadl toto usnesení odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a vymezuje splnění procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti, následně proti napadeným rozhodnutím vznáší vlastní námitky: 1) ponechání v cele předběžného zadržení; 2) porušení zásady (sic!) in dubio pro reo; 3) porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky lze shrnout následujícím způsobem: 8. Ad 1) stěžovatel bez bližší specifikace tvrdí, že ačkoliv byl po svém zadržení vyslechnut a spolupracoval s policejním orgánem, byl zcela nesmyslně ponechán v cele předběžného zadržení. 9. Ad 2) stěžovatel upozorňuje, že po původním postoupení věci správnímu orgánu, které považuje za správné, následovala ze strany státního zástupce série stížností a došlo k překvalifikování předmětného skutku ze zločinu loupeže na pokus přečinu omezování osobní svobody a přečin výtržnictví, aniž by v tomto směru bylo doplněno dokazování. Orgány činné v trestním řízení tak vycházely jen z výpovědi poškozené, výpovědí tří svědků a z kamerového záznamu, přičemž jednání stěžovatele v prostorách toalety pro invalidy nebyl žádný ze svědků přítomen, pouze jeden z nich byl tou dobou v jiné kabince a toliko "něco zaslechl". Stěžovatel má za to, že pokud by se předmětný skutek odehrál tak, jak tvrdí poškozená, vzhledem k jeho fyzické převaze by jistě měla takové následky, že by nebyla schopna za ním vyběhnout. Co se týče jednání zachyceného kamerovým záznamem, podle stěžovatele z něj nevyplývá, zda by mělo být kvalifikováno jako trestný čin, nebo jako přestupek. 10. Ad 3) stěžovatel předesílá, že nijak nesnižuje morální pokleslost svého jednání a že jej velmi lituje, měl se k poškozené jako ženě seniorního věku, která na něj neoblomně dorážela, aby si nasadil roušku a opustil prostor toalet, ačkoliv jí sdělil, že si jen srovná listiny a hned odejde, zachovat diplomaticky a jako muž, místo toho ji však natlačil do prostoru toalety a instinktivně za ní zamkl dveře, a když jej následně opakovaně udeřila francouzskou holí do zad, tuto ji vytrhl z ruky a začal odcházet pryč. Přesto je však stěžovatel názoru, že jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby proti němu bylo zahájeno trestní stíhání, nota bene se zadržením v cele předběžného zadržení. IV. Posouzení Ústavním soudem 11. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. To platí i pro nynější případ. 12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá změny skutkových zjištění obecných soudů, ačkoliv obecné soudy při jejich vyvozování nijak z mezí ústavního pořádku nevybočily, a příznivější právní kvalifikace, která však, jak obecné soudy stěžovateli srozumitelně vysvětlily, na řádně zjištěný skutkový stav nedopadá. K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující: 13. Námitku 1) stěžovatel vymezil jen zcela obecným způsobem. Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl zadržen od 15. 4. 2020 16:10 hod. do 16. 4. 2020 11:40 hod, a to proto, že byl původně po