II.ÚS 3425/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3425/24 ze dne 5. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Y. V., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem, sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2024 č. j. 23 Cdo 2336/2024-625, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 9. dubna 2014 č. j. 60 Co 38/2024-558 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 29. září 2023 č. j. 9 C 97/2019-509, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a J. V., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v řízení před obecnými soudy po vedlejším účastníkovi jako žalovaném domáhala určení, že je výlučným vlastníkem v žalobě určených nemovitostí, jejichž podíl o velikosti jedné poloviny darovala vedlejšímu účastníkovi (jejímu bývalému manželovi) darovací smlouvou ze dne 10. 12. 1990. V žalobě uvedla, že v důsledku velmi hrubého jednání vůči její osobě vyzvala vedlejšího účastníka dne 30. 10. 2018 k vrácení daru. Vedlejší účastník stěžovatelkou uplatněný nárok neuznal a na svou obranu uvedl, že stěžovatelce neublížil tak, že by svým jednáním hrubě porušoval dobré mravy ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). 3. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu na určení, že je stěžovatelka výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že jednání vedlejšího účastníka nedosahovalo intenzity hrubého porušování dobrých mravů ve smyslu § 630 občanského zákoníku, když jednání porušujícího dobré mravy se dopouštěli oba účastníci. Prokázané jednání vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce dne 5. 12. 2017 bylo ojedinělým excesem obdarovaného spočívajícím ve fyzickém napadení bez vážnějších následků. Ostatní vytýkané skutky nebyly vedlejšímu účastníkovi prokázány, a to ani přes poučení stěžovatelky ve smyslu § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že žádné z dílčích jednání popsaných v jeho rozsudku jednotlivě ani v celkové souvislosti nelze v daném případě považovat za hrubé porušení dobrých mravů takové intenzity, která by odůvodňovala vrácení daru (§ 630 občanského zákoníku). 5. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud konstatoval, že soudy nižších stupňů se v projednávané věci v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu důsledně zabývaly pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, přičemž úvaha soudů nižších stupňů, že v řízení zjištěné chování vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 občanského zákoníku, není zjevně nepřiměřená. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že i když tvrdila řadu skutků, které doložila jí dostupnými důkazy, okresní soud jí neposkytl ochranu. Okresní soud stěžovatelkou předložené důkazy nehodnotil ve vzájemných souvislostech (ale jen jednotlivě), ačkoliv důkazy ve svém souhrnu dokládaly dlouhodobé jednání vedlejšího účastníka vůči stěžovatelce "daleko za hranou" dobrých mravů. Bylo-li pak možné některý důkaz vyhodnotit více způsoby, okresní soud jej hodnotil v neprospěch stěžovatelky. Ačkoliv stěžovatelka opakovaně namítala nevěrohodnost některých svědků, např. synů J. V. ml. a J. V., okresní soud jí jejich nevěrohodnost neumožnil prokázat, když navržené nahrávky odmítl provést. 7. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že krajský soud provedl rozsáhlé dokazování, ačkoliv měl věc vrátit okresnímu soudu k doplnění dokazování a novému rozhodnutí. Tímto svým postupem krajský soud porušil právo stěžovatelky na dvojinstanční soudní řízení, neboť proti rozhodnutí krajského soudu po doplněném dokazování nemohla podat znovu odvolání. Tím porušil také právo stěžovatelky na spravedlivý proces. 8. Stěžovatelka dále namítá, že nesprávné právní posouzení nenapravil ani Nejvyšší soud. Nejvyšší soud meritorně přezkoumal pouze její námitku, že skutek ze dne 5. 12. 2017 naplňuje skutkovou podstatu pro vrácení daru, avšak tuto námitku neshledal s poukazem na jím uvedenou judikaturu důvodnou. Stěžovatelka Nejvyšším soudem uváděnou judikaturu považuje za nepřiléhavou. Je přesvědčena, že fyzické násilí je vždy (s výjimkou nutné obrany) v hrubém rozporu s dobrými mravy. To podle stěžovatelky platí tím spíše, došlo-li tímto fyzickým násilím k újmě na zdraví s několikatýdenní rekonvalescencí. Ostatně o závažnosti jednání vedlejšího účastníka svědčí i to, že uvedený skutek byl uznán za přestupek. Nešlo tedy o bezvýznamný konflikt, a proto posouzení věci Nejvyšším soudem není správné. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s poukazem na svoji judikaturu, avšak neuvedl, proč není použitelná judikatura, na kterou odkazovala stěžovatelka, tj. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012 sp. zn. 33 Cdo 903/2011. 9. Stěžovatelka dovozuje, že soudy všech stupňů věc posuzovaly příliš formalisticky, nedostatečně zjistily skutkový stav věci, z provedených důkazů vyvodily nesprávné skutkové závěry, a na základě toho případ nesprávně právně posoudily a svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily. Tím porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces. V důsledku uvedených vad neochránily právo stěžovatelky vlastnit a pokojně užívat majetek, když neurčily, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 12. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, r