II.ÚS 3431/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3431/22 ze dne 17. 4. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Solanisus Praga s.r.o., se sídlem Husinecká 903/10, Praha 3, zastoupené Mgr. Magdalénou Poncza, advokátkou, se sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. října 2022, č. j. 9 Afs 212/2020-51, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2020, č. j. 6 Af 30/2017-39, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností podle čl. 82 odst. 3 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka se ve správním soudnictví domáhala žalobou proti rozhodnutí podle § 65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ("s. ř. s."), zrušení rozhodnutí žalovaného Odvolacího finančního ředitelství (vedlejší účastník), kterým zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále "správce daně") ze dne 26. 1. 2017, č. j. 523762/17/2003-00540-110077(dále "zajišťovací příkaz"). Zajišťovacím příkazem bylo stěžovatelce uloženo, aby zajistila úhradu daně z přidané hodnoty (dále "DPH") za zdaňovací období měsíc červenec 2016, která nebyla dosud stanovena, složením jistoty ve výši 34 004 253 Kč s tím, že zajišťovací příkaz je účinný a vykonatelný okamžikem jeho vydání. Předmětem sporu před správními soudy se stala otázka, zda daňové orgány dostatečně a správně posoudily splnění podmínek pro vydání okamžitě účinného a vykonatelného zajišťovacího příkazu ve smyslu § 167 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve spojení s § 103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále "zákon o DPH"). 3. Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky zamítl. V obecné rovině podle něj daňový řád podmiňuje možnost vydání zajišťovacího příkazu existencí odůvodněných obav ve vztahu k úhradě daně. Musí být založeny na konkrétních poměrech daňového subjektu a vztaženy k výši dosud nesplatné anebo nestanovené daně. Soud zdůraznil, že po žalovaném nelze požadovat, aby v případě zajišťovacího příkazu postavil najisto a detailně prokazoval veškeré otázky, které souvisí se stanovením samotné daně. Postačí, pokud ve svém rozhodnutí přezkoumatelným způsobem odůvodní, proč je stanovení daně v budoucnu pravděpodobné, a vypořádá se s odvolacími námitkami, což se stalo. Okolnosti obchodních transakcí popsané správcem daně zakládají relativně vysokou míru pravděpodobnosti budoucího stanovení daně. Předpoklad budoucího stanovení daně se jeví relativně silný a postačuje k vydání zajišťovacího příkazu. Námitky týkající se otázky vzniku nároku na odpočet daně se dle městského soudu vztahují až k vyměřovacímu řízení, přičemž stěžovatelkou zmiňovaný § 72 odst. 3 zákona o DPH určuje výlučně okamžik vzniku nároku na odpočet DPH, nezakládá ale nárok na něj. Existence hrozícího nebezpečí, co do naplnění podmínek okamžité vykonatelnosti zajišťovacího příkazu podle § 103 zákona o DPH, spočívala v souhrnu zjištěných skutečností týkajících se finanční a majetkové situace stěžovatelky. Ve věci tak byly splněny všechny podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu. 4. Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost stěžovatelky rozsudkem zamítl. Neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, ve shodě s městským soudem spatřoval důvody pro vydání zajišťovacího příkazu dle § 167 odst. 1 daňového řádu. Pro vydání zajišťovacího příkazu na dosud nestanovenou daň totiž byly kumulativně splněny dva předpoklady: přiměřená pravděpodobnost, že daň bude v budoucnu stanovena, ve vztahu k této dani existuje odůvodněná obava, že bude v době její vymahatelnosti nedobytná, nebo její vybrání bude spojeno se značnými obtížemi. Ze zjištění, která správce daně podrobně popsal a graficky znázornil na str. 3 - 10 zajišťovacího příkazu, je zřejmé, že obchodní transakce s řepkovým olejem, jichž byla stěžovatelka účastna, vykazovaly znaky řetězce, v němž došlo ke ztrátě DPH z důvodu podvodného jednání. I nejvyšší správní soud se tak přiklonil k závěru, že okolnosti zjištěné správcem daně v rámci vyhledávací činnosti založily dostatečnou míru pravděpodobnosti, že se stěžovatelka účastnila podvodného řetězce a daň jí proto bude v budoucnu stanovena. Ani ostatní námitky neshledal důvodné, proto stížnost meritorně zamítl. 5. Stěžovatelka považuje rozhodnutí za rozporná s právem na ochranu majetku, právem podnikat a právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 11 Listiny, či čl. 26 odst. 1 Listiny. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rozsáhle rekapitulovala procesní stav ve správním řízení. Stěžovatelka namítá, že její postup byl v souladu správními předpisy, posléze došlo ke změně práce vlivem SDEU. Proto trvá na svém závěru uvedeném v žalobě i v kasační stížnosti, že stěžejní otázkou k posouzení zákonnosti napadaných rozhodnutí je otázka výkladu zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, konkrétně pak ustanovení zákona o DPH upravujících vznik nároku na odpočet DPH (§ 11, § 72 a § 73 ZDPH). Správce daně i vedlejší účastník jsou toho názoru, že stěžovatelce nevznikl nárok na odpočet DPH za období červenec 2016, a to z důvodu, že z předmětných ustanovení nevyplývá nárok na okamžitý odpočet daně s ohledem na závěry rozsudku SDEU ve věci Facet-Facet Trading (C-536/08 a C-539/08). Stěžovatelka ale daň přiznala a vznikl jí zároveň bez dalšího nárok na odpočet. Je zde dán rozpor mezi úpravou unijní (směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006, dále jen "směrnice") a z ní vyplývající judikatury SDEU, s úpravou vnitrostátní v zákoně o DPH, který nejde odstranit eurokonformním výkladem. Ve věci měla být podána předběžná otázka. Nabízí se tedy jediná cesta, a to formou změny vnitrostátního zákona, jak ostatně učinil zákonodárce novelou zákona o DPH zákonem č. 170/2017 Sb., s účinností ode dne 1. 7. 2017, tedy více než dva roky po předmětném zdaňovacím období u stěžovatelky (červenec 2016). Do té doby správce daně v souladu s § 5 odst. 1 daňového řádu musí postupovat při správě daní v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Jelikož stěžovatelka dodržovala veškeré právní předpisy, je vydání správních rozhodnutí nezákonné, čemuž odpovídá i předchozí odlišná praxe správce daně vůči stěžovatelce v jednotlivých obdobích. Stěžovatelka také rozporuje závěry správních soudů, že by fázi dokazování přenášela až do soudního řízení. Její právo vlastnit majetek bylo značný způsobem omezeno, bez dostatečného odůvodnění správních rozhodnutí. Proto Ústavnímu soudu navrhla zrušit rozhodnutí soudů, jakož i správních orgánů. II. Posouzení Ústavním soudem 6. K projednání ústavní stížnosti je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není dostupný žádný další opravný prostředek. Včas podaná ústavní stížnost je procesně bezvadná a byla podána oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. 7. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrém