II.ÚS 3436/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3436/22 ze dne 24. 1. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti EURO - EKOSERVIS a.s., sídlem Jeruzalémská 1321/2, Praha 1, zastoupené Gabrielou Doudovou, advokátkou, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 338/2020-54 ze dne 14. 10. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 74/2016-171 ze dne 13. 10. 2020, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z napadených rozsudků správních soudů Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje č. j. 31841/UP/2015/Sv ze dne 22. 1. 2016 bylo vyhověno žádosti Ireny Janákové, Ing. Stanislava Chýlka, Martina Skaláka a Hany Skalákové (dále jen "žadatelé") o určení právního vztahu podle § 142 správního řádu, jíž se domáhali určení, že stěžovatelce nevzniklo právo umístit a provést stavbu Zemědělská bioplynová stanice Heřmánkovice (dále též "BPS") na základě dne 19. 7. 2013 uzavřených veřejnoprávních smluv, a to sp. zn. MUBR 15554/2013 KO (ve vztahu k umístění stavby) a sp. zn. MUBR 15555/2013 KO (ve vztahu k provedení stavby). Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, jež Ministerstvo pro místní rozvoj rozhodnutím č. j. MMR-10660/2016-83/606 ze dne 26. 5. 2016 zamítlo a dotčené rozhodnutí prvostupňového správního orgánu potvrdilo. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu napadla stěžovatelka správní žalobu, již Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 30 A 74/2016-67 ze dne 30. 5. 2017 jako nedůvodnou zamítl. K následné kasační stížnosti stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 3 As 209/2017-51 ze dne 9. 4. 2020 napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, když dospěl k závěru, že krajský soud bez existence zákonných podmínek ve věci nenařídil jednání, čímž stěžovatelku zkrátil na výkonu jejích procesních práv. Krajský soud v Hradci Králové poté ve věci znovu rozhodl a v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky opět jako nedůvodnou zamítl. I proti tomuto rozhodnutí krajského soudu brojila stěžovatelka kasační stížností, kterou však Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že kasační soud ve svém prvním (zrušujícím) rozhodnutí vyslovil, že krajský soud by se měl zabývat její dobrou vírou při uzavírání veřejnoprávních smluv. Krajský soud a ani Nejvyšší správní soud ve svém druhém rozsudku se však touto námitkou již nezabývaly. Kasační soud si nadto v odůvodnění svého rozsudku protiřečí, když na jednu stranu se danou námitkou odmítl zabývat, jelikož nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem, na druhou stranu uvádí, že stěžovatelka ji poprvé uplatnila až při jednání před krajským soudem dne 6. 10. 2020. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka dále vytkla, že se měl zabývat i otázkou proporcionality možných újem vzniklých účastníkům s ohledem na pochybení v postupu správního orgánu při uzavírání veřejnoprávních smluv. Za nesprávné stěžovatelka označila také vypořádání se s problematikou účastenství žadatelů ve správním řízení ze strany obou správních soudů. Stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje dále v tom, že správním orgánem prvního stupně nebyla řádně vyrozuměna o zahájení správního řízení ani nebyla poučena o možnosti zaujmout stanovisko a navrhnout důkazy, což správní soudy v řízení o žalobě oslyšely. Stěžovatelka rovněž namítla, že soudy se ve svých rozsudcích nikterak nevypořádaly s argumentací, že správními orgány byl nezákonně a nesprávně zjištěn skutkový stav. Stěžovatelka pak porušení vlastnického práva spatřuje v nejistotě, kterou celé řízení přináší a která se významně dotýká její finanční i podnikatelské sféry. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud neshledal, že by se správní soudy byly svými rozhodnutími zpronevěřily kautelám spravedlivého procesu. Nejvyšší správní soud se vskutku nezabýval argumentací stěžovatelky, že v rámci správního řízení nebyla zkoumána její dobrá víra v nabytí práv z veřejnoprávních smluv, ani proporcionalita újmy, která jí v případě úspěchu žadatelů v řízení o určení právního vztahu hrozí, s možnou újmou žadatelů. Kasační soud se jí odmítl věcně zaobírat z toho důvodu, že dané výhrady stěžovatelka neuplatnila již v řízení před krajským soudem, přestože jí v tom nic nebránilo, pročež v tomto rozsahu shledal kasační stížnost nepřípustnou s odkazem na ustanovení § 104 odst. 4 soudního řádu správního (dále též "s. ř. s."). Zde je třeba podotknout, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 s. ř. s., o něž šlo v nynější věci, se uplatní zásada koncentrace žalobních bodů. Dle § 71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. mimo jiné platí, že žalobce smí rozšířit žalobu o další žalobní body pouze ve lhůtě pro podání žaloby. V případě kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu vydanému v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s. se důvod její nepřípustnosti uvedený v § 104 odst. 4 s. ř. s. uplatní vůči žalobci jako stěžovateli i tehdy, jestliže námitku či argument před krajským soudem sice uplatnil, ale učinil tak až po uplynutí lhůty k podání žaloby, v jehož důsledku nastala koncentrace žalobních bodů. Nejvyšší správní soud se tedy nedopustil nepřijatelného protimluvu, vytkl-li stěžovatelce, že příslušnou argumentaci neuplatnila už v řízení před krajským soudem, za současné poznámky o tom, že ji poprvé uplatnila až při jednání před krajským soudem dne 6. 10. 2020. Z hlediska použití ustanovení § 104 odst. 4 s. ř. s. totiž bylo rozhodné, že stěžovatelka předmětné výhrady neuplatnila před krajským soudem včas, když svoji argumentaci o dobré víře z veřejnoprávních smluv vznesla teprve při (opakovaném) jednání před krajským soudem, a nikoli náležitě v zachovalé dvouměsíční lhůtě k podání žaloby dle § 72 odst. 1 s. ř. s. Nedostal-li krajský soud příležitost na stěžovatelčiny námitky reagovat pro nepřípustné novoty, nemohl se jimi zabývat ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti. Námitky stěžovatelky stran účastenství žadatelů ve správním řízení správní soudy ve svých rozhodnutích důsledně vypořádaly (srov. zejm. body 78 až 95 napadeného rozsudku krajského soudu). Nejvyšší správní soud v té spojitosti vyložil, z čeho usoudil na náhlou a především relevantním způsobem nepodloženou změnu názoru Městského úřadu Broumov rozhodujícího o návrhu na uzavření veřejnoprávních smluv. Poznamenal, že na tento návrh nesouhlasně reagovalo 38 občanů, na které Městský úřad Broumov zpočátku nahlížel jako na osoby, které by jinak byly účastníky územního řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu. Teprve po následných upozorněních stěžovatelky na možný vznik nároku na náhradu škody a naznačování případné trestní odpovědnosti, jakož i upozornění přihlášených občanů na zneužití práva z jejich strany spojené s případnou povinností k náhradě škody, změnil Městský úřad Broumov názor, když svým pozdějším sdělením informoval přihlášené osoby, že je za potenciální účastníky řízení nepovažuje. Ve vyhodnocení zmíněné procesní aktivity stěžovatelky ze strany soudů jako nátlaku na správní orgán Ústavní soud nic protiústavního či jinak zásadně nespravedlivého nezjistil. V podrobnostech lze na odůvodnění kasačního soudu, o něž stěžovatelka v ústavní stížnosti zavadila jen v obecné rovině bez bližší reflexe, zcela odkázat (viz body 52 až 55 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Námitkami stěžovatelky, že správní orgán jí znemožnil výkon procesních práv, neuvědomil-li ji o zahájení správního řízení, v důsledku čehož neměla možnost se k věci vyjádřit ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu, se správní soudy rovněž zabývaly. Nejvyšší správní soud tak učinil již ve svém předchozím zrušujícím a shora vzpomenutém rozsudku ze dne 9. 4. 2020. V něm poukázal na to, že z obsahu sdělení prvostupňového správního orgánu ze dne 12. 1. 2013 byl seznatelný jak samotný předmět řízení, tak i specifická procesní situace, která nastala po vydání prvního (zrušujícího) rozsudku krajského soudu. Stěžovatelka současně neuvedla, co konkrétně z hlediska své orientace v nastalé procesní situaci ve sdělení postrádala (srov. body 80 a 81 rozsudku kasačního soudu sp. zn. 3 As 209/2017). K tomu tehdy Nejvyšší správní soud doplnil, že pro posouzení nedů