II.ÚS 3438/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3438/24 ze dne 5. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného Mgr. Tomášem Reicheltem, advokátem, sídlem Jáchymovská 27/114, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2024 č. j. 6 Tdo 595/2024-596, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2024 č. j. 9 To 456/2023-559 a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 6 T 121/2023-528, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Chebu, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Chebu, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") uznán vinným přečinem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 25. 10. 2021 podal prostřednictvím svého právního zástupce k okresnímu soudu návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž se domáhal, aby poškozené H. I. (dále jen "poškozená") byla uložena povinnost uhradit mu částku 780 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi ním a poškozenou dne 20. 8. 2019, kdy k docílení úspěchu ve věci předložil soudu jako důkazní prostředek ověřenou kopii dané smlouvy o půjčce, přestože věděl, že jde o padělek, že poškozená s ním takovou písemnou smlouvu nikdy neuzavřela a že pod smlouvou podepsaný svědek J. S. nebyl uzavření a podpisu smlouvy přítomen. Za to byl podle § 347a odst. 3 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb ve výši 500 Kč (celkem 100 000 Kč). Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo dále stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v deseti splátkách ve výši 10 000 Kč, a to způsobem v rozsudku specifikovaným. 3. Z podnětu odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu podle 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil ve výroku o uloženém trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že za výše popsanou trestnou činnost stěžovatele odsoudil podle § 347a odst. 3 trestního zákoníku za použití § 67 odst. 1 trestního zákoníku a § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb ve výši 500 Kč (celkem 50 000 Kč). Podle § 68 odst. 5 trestního zákoníku bylo dále stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v deseti měsíčních splátkách po 5 000 Kč a že výhoda splátek odpadá, nezaplatí-li stěžovatel jakoukoliv dílčí splátku včas. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. 4. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud mimo jiné zdůraznil, že ve věci bylo bezpečně prokázáno, že stěžovatel společně s návrhem na zahájení řízení soudu předložil jako důkaz listinu, která byla padělaná, o čemž stěžovatel věděl. Podání návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu bylo podle krajského soudu nezbytně nutné vnímat a hodnotit jako snahu a cíl stěžovatele zahájit soudní řízení ve věci jím uplatněného nároku. V tomto směru proto podle jeho názoru nelze rozlišovat mezi tím, zda stěžovatel pro zahájení soudního řízení podal návrh na vydání elektronického platebního rozkazu nebo žalobu ve věci samé. Konstatoval, že stěžovatel jednal jasně s cílem ovlivnit rozhodnutí soudu ve svůj prospěch a že není podstatné, zda soud rozhodl platebním rozkazem nebo jinak (např. smírem, jak tomu bylo v posuzované věci). Za podstatné považoval, že stěžovatel dal podnět k zahájení soudního řízení a předložil padělanou listinu jako důkaz, která měla výsledné rozhodnutí soudu ovlivnit v jeho prospěch. Nebylo podle něj podstatné, zda soud nakonec danou padělanou listinu k důkazu použil, provedl a na jejím podkladě rozhodl. Poukázal na to, že nelze vylučovat trestnost jednání jen proto, že soud předložený padělaný důkazní prostředek nevyužil vzhledem k tomu, že zvolil jiní procesní postup vedoucí k rozhodnutí ve věci. Dodal, že jde o tzv. předčasně dokonaný trestný čin a již jen vyvolání možnosti ovlivnění rozhodnutí soudu nepoctivým jednáním postačuje k naplnění znaků trestného činu. 5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl s tím, že s námitkami stěžovatele vůči dokonání trestného činu maření spravedlnosti se okresní soud i krajský soud řádně a dostatečně vypořádaly. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces výkladem § 347a odst. 1 trestního zákoníku. Opětovně poukazuje na to, že z kontextu zákonné úpravy elektronického platebního rozkazu vyplývá, že k návrhu na jeho vydání se důkazy nedokládají a soud z nich ani nevychází. Nebyl tak podle něj naplněn znak skutkové podstaty § 347a odst. 1 trestního zákoníku předpokládající předložení důkazního prostředku, který má podstatný význam pro rozhodnutí, neboť z procesního a hmotněprávního hlediska ověřená kopie smlouvy o půjčce nemohla být soudem při rozhodování zohledněna. Dále je podle něj rozhodná skutečnost, že soudy nepřihlédly k okolnostem, které mají za důsledek zánik trestnosti. V závislosti na hodnocení otázky, zda jde o trestný čin předčasně dokonaný či trestný čin výsledečný, došlo podle něj buď k upuštění od dokonání skutku ve smyslu § 21 odst. 3 trestního zákoníku, nebo ke splnění podmínek účinné lítosti podle § 33 trestního zákoníku. Je přesvědčen, že jeho jednáním došlo k naplnění podmínek zániku trestní odpovědnosti, avšak soudy se touto skutečností nijak nezabývaly. Nejvyšší soud sice potvrdil možnost aplikace ustanovení o účinné lítosti na daný případ, vyhodnotil však jednání stěžovatele jako nedostatečné pro naplnění podmínek účinné lítosti. Takové posouzení je podle stěžovatele v diametrálním rozporu se zákonem, neboť nikomu nelze odepřít právo na aplikaci ustanovení upravujícího zánik trestnosti (účinné lítosti), pokud podmínky pro jeho aplikaci objektivně splnil. Znovu také poukazuje na to, že s poškozenou uzavřel ohledně dlužné částky soudní smír, čímž zamezil škodlivému následku, tj. ovlivnění soudu ověřenou kopií dané smlouvy o půjčce, která se podle něj v důsledku uzavření smíru nemohla stát předmětem dokazování. Stěžovatel je toho mínění, že svým jednáním zamezil potenciální oklamání soudu a zároveň zamezil situaci, k jejíž ochraně by měla skutková podstata maření spravedlnosti sloužit. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti t