II.ÚS 3447/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3447/21 ze dne 27. 6. 2023 N 101/118 SbNU 257 Časový restituční rámec   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava, zastoupené Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem, se sídlem Za Poštou 416/2, Olomouc, proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 6. 11. 2015 sp. zn. SPÚ 506596/2013/R9975/RR11576 č. j. SPU 546890/2015/121/GS, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 8. 2020 č. j. 23 C 3/2016-349, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 3. 2021 č. j. 1 Co 2/2021-405 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021 č. j. 28 Cdo 2486/2021-455, za účasti Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, Krajského soudu v Ostravě, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a Národního památkového ústavu, se sídlem v Praze 1, Valdštejnské náměstí 162/3, zastoupeného JUDr. Petrem Wünschem, advokátem, se sídlem Italská 27, Praha 2, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Rekapitulace případu a shrnutí obsahu ústavní stížnosti 1. Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě (dále jen "stěžovatelka") podala dne 27. 12. 2021 prostřednictvím svého právního zástupce ústavní stížnost, v níž brojí proti čtyřem rozhodnutím orgánů veřejné moci. Těmito rozhodnutími nebylo vyhověno stěžovatelkou uplatněnému restitučnímu nároku na vydání pozemků v katastrálním území a obci Bouzov (níže specifikovaných; dále též "předmětné pozemky"). Stěžovatelka navrhla, aby byla všechna napadená rozhodnutí zrušena pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 15 odst. 1, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy České republiky. Tvrdila tedy porušení základních práv na ochranu vlastnictví, na ochranu víry a vyznání a na soudní ochranu z hlediska aspektů spravedlivosti řízení a absence náležitého odůvodnění rozhodnutí. Podle jejího právního názoru nebyly realizovány garance ochrany jejích základních práv, ač včas a řádně uplatnila restituční nárok podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). 2. Rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, ze dne 6. 11. 2015 nebyly stěžovatelce vydány pozemky v katastrálním území Bouzov, a to devět pozemků (zastavěná plocha, zahrada, travní porost, ostatní plocha) o celkové výměře 10 318 m2, náležejících k areálu státního hradu Bouzov. Návrh na vydání předmětných pozemků směřoval proti povinné osobě Národnímu památkovému ústavu. 3. Uplatnění nároku na vydání předmětných pozemků tu vyžaduje odlišení tohoto řízení (lze je označit jako "Bouzov II") zejména od předchozího soudního řízení o vydání nemovitostí, v němž žádala táž stěžovatelka po Národním památkovém ústavu vydání hradu Bouzov, přilehlé části areálu a mobiliáře hradu (též "Bouzov I"). Toto řízení skončilo před Ústavním soudem odmítavým usnesením ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2426/19 (dostupné na https://nalus.usoud.cz); předtím shora vypočtení účastníci, podobně jako v této následující restituční věci, stěžovatelkou uplatněnému nároku nevyhověli. 4. Důvodem nynějšího nevydání pozemků byla podle pozemkového úřadu především skutečnost, že Řád německých rytířů, právní předchůdce stěžovatelky, řádně nepožádal příslušný soud v poválečném období o vrácení pozemků. Mělo se tak stát podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."; tento zákon byl svou podstatou poválečným restitučním zákonem). Stěžovatelka sice argumentovala průběžným jednáním církevních hodnostářů v letech 1945-1947 se státními orgány o vydání nemovitostí v Bouzově a vyzdvihla žádost ze dne 25. 7. 1945 Moravskoslezskému zemskému národnímu výboru v Brně, avšak tato jednání spadala převážně do doby před účinností zákona č. 128/1946 Sb. (ode dne 17. 6. 1946). Obdobný důvod zůstal součástí právního posouzení věci i posléze v řízení před obecnými soudy. 5. V řízení před civilními soudy o žalobě stěžovatelky podle části páté hlavy třetí občanského soudního řádu (nahrazení dohody o vydání věcí soudním rozhodnutím) rozhodl nejprve Krajský soud v Ostravě, jenž žalobu stěžovatelky v celém rozsahu zamítl. Opřel se zejména o fakt, že dne 19. 9. 1945 byla Okresním národním výborem v Litovli vydána konfiskační vyhláška podle § 1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, (dále jen "dekret č. 12/1945 Sb."). Jejím prostřednictvím byly zemědělské nemovitosti též v obci Bouzov (do roku 1941 majetek Řádu německých rytířů, zabraný za okupace nacistickým fondem) konfiskovány. Po konfiskaci však nenásledoval restituční návrh podaný soudu, což bylo zjištěno z přípisů Finanční prokuratury v Brně. Nastoupila tedy nyní restituční výluka podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., neboť požadované pozemky byly konfiskovány, navíc před počátkem rozhodného restitučního období od 25. 2. 1948. 6. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Olomouci shora označeným rozsudkem tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Argumentace odvolacího soudu, jakkoli rozsáhlá, svou podstatou sleduje důvody vyložené již nalézacím soudem, pro něž restituční nárok stěžovatelce nevznikl, a pozemky tedy nebyly vydány. 7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Neshledal, že by stěžovatelka položila takové právní otázky, jež by mohly založit přípustnost dovolání po meritorní stránce a přivodit pro dovolatelku příznivější rozhodnutí. Dovolací soud opřel své usnesení především o konfiskaci předmětných pozemků. Ta proběhla řádně podle dekretu č. 12/1945 Sb., který stanovil účinky konfiskace ex lege dnem 23. 6. 1945. Nyní nastoupil režim restitučních výluk a vzhledem ke konfiskaci před rozhodným datem 25. 2. 1948 nemohly být pozemky vydány. 8. Stěžovatelka otevřela v ústavní stížnosti řadu otázek. Brojí kupříkladu proti konfiskaci samotné, neboť ta zněla proti již tehdy neexistujícímu subjektu, tj. německé právnické osobě. Výklad zjištěného právního stavu včetně konfiskační vyhlášky, jak byl proveden obecnými soudy, považuje stěžovatelka za nepřiměřeně restriktivní, formalistický, protiřečící principům demokratického právního státu i účelu restitučních předpisů, jímž je i v případě církevních restitucí zmírnění křivd způsobených totalitním režimem. Stěžovatelka také nemohla účinně uplatnit nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., neboť nástup doby komunistické nesvobody, během níž ještě běžela tříletá lhůta k uplatnění restitučního nároku, znamenal faktickou ztrátu možnosti být v restituci úspěšný; šlo pak již materiálně vzato o pouhou formalitu a obecné soudy měly i zde postupovat ve prospěch stěžovatelky. Nemělo být pominuto ani uplatnění požadavků ve věci hradu Bouzov a přilehlých nemovitostí u tehdejšího Ministerstva školství a osvěty v roce 1947 a také odborné vyjádření prof. Františka Koppa o neoprávněnosti aplikace konfiskačního dekretu na církevní subjekt. Všechny tyto argumenty obecné soudy v podstatě odmítly řádně posoudit. 9. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření pozemkovému úřadu, obecným soudům i vedlejšímu účastníkovi. Státní pozemkový úřad využil skrze svou krajskou složku možnost vyjádření tak, že bez bližšího vysvětlení citoval celou řadu usnesení Ústavního soudu, vydaných v podle něj typově shodných nebo velmi podobných případech. Navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta. Všechny obecné soudy stručně odkázaly na svá rozhodnutí a restituční judikaturu a žádaly, aby stěžovatelce nebylo vyhověno. Vedlejší účastník Národní památkový ústav se k věci vyjádřil s náležitou vážností a po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy vyšel z teze, že ústavní stížnost nová tvrzení nepřináší. Opakoval důkazní zjištění, že restituční nárok nebyl v minulosti Řádem německých rytířů uplatněn; ani existence údajně příznivého nálezu tehdejšího Nejvyššího správního soudu nebyla prokázána. Zdůraznil, že pro uplatnění nynějšího restitučního nároku absentuje na straně stěžovatelky právní titul ve smyslu § 5 zákona č. 428/2012 Sb. Tím spíše pak postrádají podle vedlejšího účastníka smysl i další tvrzení stěžovatelky, namítající procesní vady rozhodování obecných soudů. S potřebnou relevancí nelze argumentovat ani porušením § 15 odst. 1 Listiny o svobodě vy