II.ÚS 3450/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3450/24 ze dne 21. 5. 2025 Nepřiznání adhezního nároku zvlášť zranitelné oběti na náhradu nemajetkové újmy   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti nezl. A. A., nezl. B. B. (jedná se o pseudonymy), zastoupených A. B. (jedná se o pseudonym), a C. C. (jedná se o pseudonym), právně zastoupených JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 660/2024-690 ze dne 3. 9. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a D. D. (jedná se o pseudonym), t. č. věznice Ruzyně, zastoupeného Mgr. Zoltánem Dunou, advokátem se sídlem Libušina 49/3, Praha 2, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Výrokem III. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 660/2024-690 ze dne 3. 9. 2024 byla porušena práva stěžovatelů na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení se zásahem do jejich práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny a ochranu lidské důstojnosti a cti podle čl. 10 odst. 1 Listiny. II. Výrok III. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 660/2024-690 ze dne 3. 9. 2024 se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti i zapůjčeného spisu vedeného Městským soudem v Praze se podává, že vedlejší účastník (obviněný) byl rozsudkem městského soudu sp. zn. 56 T 1/2023 ze dne 6. 6. 2023 shledán vinným * pod bodem 1. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, * pod bodem 2. zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku, * pod bodem 3. zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, přečinem šíření pornografie podle § 191 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku. 2. Těchto trestných činů (mimo jiné i proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti) se obviněný dopouštěl vůči jednotlivým stěžovatelům v době od roku 2008 do roku 2011 a od roku 2019 do roku 2021. Za uvedené trestné činy byl městským soudem odsouzen podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a § 40 odst. 2 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, který byl podle § 84 odst. 1, § 85 odst. 1 trestního zákoníku se výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu pracovníka Probační a mediační služby. Podle § 67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku za použití § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl obviněnému městským soudem uložen peněžitý trest v částce 750 000 Kč. Podle § 99 odst. 1 trestního zákoníku a § 40 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku za použití § 99 odst. 3, odst. 4 trestního zákoníku obviněnému městský soud uložil ochranné léčení sexuologické ambulantní formou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu obviněnému mu dále uložil povinnost nahradit v penězích škodu a nemajetkovou újmu poškozeným stěžovatelům, každému ve výši 600 000 Kč. Proti rozsudku městského soudu podala odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze do výroku o trestu v neprospěch obviněného a v jeho prospěch do výroku o náhradě nemajetkové újmy. 3. Vrchní soud v Praze rozsudkem sp. zn. 12 To 53/2023 ze dne 13. 2. 2024 podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu k odvolání státní zástupkyně, v části směřující do výroku o trestu v neprospěch obviněného, rozsudek městského soudu v celém výroku o trestu zrušil. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 185 odst. 3 trestního zákoníku za užití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 256 trestního řádu odvolání státní zástupkyně v části, směřující do výroku o náhradě nemajetkové újmy ve prospěch obviněného, jako nedůvodné zamítl. Ostatní výroky napadeného rozsudku, tedy výrok o vině, výrok o ochranném léčení a výroky o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozeným tedy zůstaly tímto rozhodnutím nedotčeny. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265k odst. 1, odst. 2 trestního řádu rozsudek vrchního soudu částečně zrušil a to ve výroku, jímž bylo podle § 256 téhož zákona zamítnuto odvolání státní zástupkyně podané do výroku o náhradě nemajetkové újmy ve prospěch obviněného, a jímž byl výrok rozsudku městského soudu sp. zn. 56 T 1/2023 ze dne 6. 6. 2023, o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozeným ponechán nedotčený (výrok I., první část). Dále částečně zrušil i rozsudek městského soudu ve výroku, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost nahradit v penězích škodu a nemajetkovou újmu poškozeným (výrok I., druhá část). Nejvyšší soud dále (výrokem II.) podle § 265k odst. 2 trestního řádu také zrušil další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem III. podle § 265m odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím § 265 trestního řádu odkázal stěžovatele (poškozené) s jimi uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále rozhodl, že jinak zůstávají rozsudek městského soudu a rozsudek vrchního soudu beze změny (výrok IV.). Zrušení předchozích výroků o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy Nejvyšší soud odůvodnil tím, že k přisouzeným náhradám nemajetkové újmy městský soud pouze uvedl, že nemá pochyb o nároku poškozených na náhradu škody v plné výši. Podle Nejvyššího soudu tak nepostupoval v souladu se svou povinností vycházet ze všech příslušných hmotněprávních předpisů, ať už občanského či jiného práva (odst. 40 napadeného usnesení). K rozsudku vrchního soudu konstatoval, že vrchní soud sice doplnil dokazování o zjištění významná pro posouzení adhezního nároku, ta ale nikterak nenavázal na platnou právní úpravu (čímž by pochybení soudu prvního stupně zhojil - srov. odst. 41 napadeného usnesení). II. Argumentace stěžovatelů 5. Stěžovatelé namítají, že usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jejich základní práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší soud argumentuje ve vztahu ke zrušení výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozeným a jejich odkázání do občanskoprávního řízení tím, že není k dispozici dostatečných aktuálních podkladů, aby nárok poškozených a jeho výši posoudil dovolací soud sám a rozhodl o něm. Této argumentaci však podle stěžovatelů nelze s ohledem na v řízení prokázané skutečnosti i konstantní judikaturu Ústavního soudu v otázce dokazování způsobené nemajetkové újmy poškozenými přisvědčit. Zásah do soukromí poškozených v důsledku trestné činnosti obviněného je výrazný, když o trestné činnosti museli být informováni téměř všichni v okolí poškozených, když se na nich trestné činnosti dopustil příslušník jejich rodiny. Vzhledem ke znaleckému zkoumání, kterému se poškození podrobili, měl soud při rozhodování k dispozici jasný podklad pro to, že újma poškozeným bezesporu způsobena byla. Stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1222/22 ze dne 23. 6. 2023, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že prožití duševních útrap způsobených znásilněním není třeba prokazovat znaleckými posudky, a zdůraznil, že od poškozeného nelze požadovat, aby svůj nárok kvalifikoval podle hmotného práva, taková kvalifikace a rozhodnutí o přiměřenosti odčinění imateriální újmy je výlučnou odpovědností soudce, kterou nelze přenášet na účastníka nebo na znalce. Dodávají, že ve světle konstantní judikatury Ústavního soudu v otázce náhrady újmy způsobené trestnou činností v rámci tzv. adhezního řízení (odkazují na nález sp. zn. IV. ÚS 855/24 ze dne 24. 7. 2024), nemůže postup Nejvyššího soudu obstát. Dovozují, že pokud Nejvyšší soud došel v projednávaném případě k závěru, že s ohledem na změnu trestu pro obviněného z podmíněného na nepodmíněný, kterou provedl vrchní soud, vyvstala potřeba znovu přezkoumat výši náhrady nemajetkové újmy, která byla poškozeným přiznána, měl tak učinit sám, jelikož to