II.ÚS 3463/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3463/24 ze dne 13. 5. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Horoušany a Horoušánky - za lepší bydlení, o. s., sídlem Na Anežce 109, Horoušany, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2024 č. j. 3 As 176/2023-95 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 51 A 24/2023-68, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a města Úvaly, sídlem Arnošta z Pardubic 95, Úvaly, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel se svým návrhem u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení opatření obecné povahy č. 1/2022 - změny č. 12 územního plánu sídelního útvaru Úvaly, vydaného usnesením zastupitelstva vedlejšího účastníka ze dne 3. 2. 2022 č. Z-5/2022 (dále jen "změna územního plánu"). 3. Krajský soud napadeným rozsudkem návrh zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). 4. Ke kasační stížnosti stěžovatele rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem, že se kasační stížnost zamítá (výrok I), a že žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud zejména shledal, že krajský soud se zabýval všemi uplatněnými námitkami brojícími proti změně územního plánu, a ty vypořádal v souladu s právní úpravou a judikaturou Nejvyššího správního soudu. Nadto stěžovatel v kasační stížnosti nepolemizuje se závěry krajského soudu, pouze opakovaně namítá pochybení vedlejšího účastníka. K námitkám stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatoval, že pro nabytí účinnosti opatření obecné povahy je podstatné, zda a kdy byla zveřejněna veřejná vyhláška, přičemž změna územního plánu tak nabyla účinnosti patnáctým dnem vyvěšení veřejné vyhlášky. Nedůvodné je i tvrzení stěžovatele, že finálně schválená změna územního plánu neodpovídá návrhu projednanému dne 5. 10. 2021. Nejvyšší správní soud, ve shodě s krajským soudem, neshledal jakékoliv zavádějící informace ani ve způsobu oznámení konání veřejného projednání. Pokud jde o námitku, že nelze ověřit, zda změna územního plánu odpovídá platnému územnímu plánu, Nejvyšší správní soud (stejně jako krajský soud) této argumentaci stěžovatele nerozumí. Z logiky věci je samozřejmé, že územní plán se po přijetí jeho změny změní. Obdobně, pokud dojde k digitalizaci územně plánovací dokumentace, není možné tento "pokrok" chápat automaticky jako vadu, či zásah do práv stěžovatele, který navíc stěžovatel opakovaně nespecifikoval. Lze také souhlasit s krajským soudem, že odpůrce byl povinen uvést územní plán obce do souladu s nadřazeným územně plánovacím podkladem, tedy se zásadami územního rozvoje. Krajský soud správně uvedl, že proti trasování přeložky silnice č. II/101 se stěžovatel mohl bránit v procesu přijetí zásad územního rozvoje, nikoli v rámci procesu změny územního plánu. K tvrzené nečinnosti krajského úřadu se krajský soud vyjádřil v bodě 92 odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu a Nejvyšší správní soud s touto argumentací zcela souhlasí. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel zejména namítá, že krajský soud i Nejvyšší správní soud napadenými rozsudky porušily základní práva stěžovatele, a to zejména v ústavní stížnosti rozvedenými případy opomenutých důkazů a tvrzení (zejména těmi, které stěžovatel uvedl v jeho replice v rámci řízení o kasační stížnosti), nevypořádáním se s argumentací stěžovatele a se závěry doktríny a judikatury, o které stěžovatel své argumenty opřel. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 8. Z čl. 8, čl. 100 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 3 Listiny je dovozováno, že právem územních samosprávných celků na samosprávu se rozumí ústavně zaručené právo příslušného územního společenství občanů rozhodovat - na vlastní odpovědnost ve svém a současně veřejném zájmu samostatně (mimo instrukce a pokyny) v rámci decentralizovaných autonomních prostorů jim vymezených ústavním pořádkem a zákony - o svých záležitostech v rámci svého území a za svá rozhodnutí nést veřejnoprávní odpovědnost. Stát může svými orgány do této oblasti zasahovat podle čl. 101 odst. 4 Ústavy jen, vyžaduje-li to ochrana zákona (tedy je-li zákon porušován), a způsobem, tj. zákonem stanovenými prostředky a postupy (srov. čl. 2 odst. 3 ve spojení s čl. 78, čl. 79 odst. 1 a 3, čl. 91 odst. 2 Ústavy). Jen zákonu (tzv. výhrada zákona) je svěřeno vymezit okruh věcí, které stát decentralizuje a které jsou samostatně spravovány územními samosprávnými celky. Právní předpisy, kterými je případně takový zákon prováděn, nemohou do této zákonem vyhrazené oblasti zasahovat, aniž by nešlo o projev svévole či libovůle státu ve vztahu k územní samosprávě. 9. Do samostatné působnosti obce na základě zvláštních zákonů patří právě mimo jiné schvalování územně plánovací dokumentace, v tom i územních plánů (jejich změn), které se vydávají formou opatření obecné povahy. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy, kterou právě Ústava v čl. 99 definuje jako "územní" společenství občanů [srov. přiměřeně též nález ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 (N 76/69 SbNU 291)]. Územní plány jsou tak společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Územní samospráva tak zahrnuje i rozhodování o rozvoji území příslušného územního samosprávného celku, které bylo státem decentralizováno, svěřeno do jeho samostatné působnosti v rozsahu vymezeném zákonem, přičemž stát do tohoto rozhodování může zasahovat jen v případě porušení takového zákona a způsobem a postupy, které určuje opět jen zákon. Územní samospráva je proto v takovém rozsahu v otázce přijímání územních plánů (jejich změn) ve formě opatření obecné povahy také ústavně zaručeným právem obcí. 10. Respektování územní samosprávy je nutnou součástí právního státu a nezastupitelnou složkou demokracie [srov. nález ze dne 19. 11. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 1/96 (N 120/6 SbNU 369; 294/1996 Sb.)]. Ústavní definice tohoto pojmu proto nemůže být závislá jen na zákonné úpravě, protože by to mohlo vést k libovůli zákonodárce a k narušení samé podstaty principu územní samosprávy, který je jednou ze základních hodnot demokratického a právního státu a který jako ústavní princip musí požívat ústavní ochranu. 11. V nálezu ze dne 30. 9. 2002 sp. zn. IV. ÚS 331/02 (N 113/27 SbNU 245) a též v nálezu sp. zn. III. ÚS 1669/11 pak Ústavní soud vyslovil, že zásah státu do činnosti územních samosprávných celků podle čl. 101 odst. 4