II.ÚS 3464/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3464/24 ze dne 5. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Janou Felixovou, advokátkou, sídlem U Nikolajky 833/5, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. září 2024 č. j. 21 Co 287/2024-664, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a M. V., a nezletilého A. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a také byla porušena Úmluva o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 4. 2024 č. j. 0 P 103/2023-534 zamítl návrh stěžovatele - otce (dále též jen "otec") na změnu péče o druhého vedlejšího účastníka - nezletilého (dále jen "nezletilý" či "syn") [výrok I.] a dále zamítl návrh otce na určení trvalého pobytu nezletilého [výrok II.]. Současně zastavil řízení o stanovení dohledu nad nezletilým [výrok III.]. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení [výrok IV.]. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. potvrdil [výrok I.]. Ve výroku III. krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že 1) nad výchovou nezletilého nařídil soudní dohled, 2) první vedlejší účastnici - matce (dále též jen "matka") a otci uložil povinnost účastnit se rodinné psychoterapie u psycholožky za účelem zlepšení komunikace mezi rodiči ve vztahu k péči o nezletilého. Rodičům nezletilého uložil kontaktovat psycholožku do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku a poskytovat psycholožce potřebnou součinnost. Psychoterapii uložil na dobu tří měsíců [výrok II.]. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem a před krajským soudem [výrok III.]. II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Zjištěný skutkový stav je založen na svévolném hodnocení důkazů, na činění nepřesvědčivých závěrů, které z těchto důkazů (ne)vyplynuly, některé důkazy dokonce nebyly provedeny (výslechy svědků). Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nepředcházelo žádné předchozí zkoumání ani dokazování (manipulace ze strany matky, která údajně nebyla prokázána, ačkoli nebyla vůbec zkoumána, a absence posuzování kritérií možné střídavé péče). V předmětné věci došlo k vydání překvapivého rozhodnutí, které podle stěžovatele nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu předvídat. 5. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy nezjišťovaly přání nezletilého syna, který je již dostatečně velký na to, aby dokázal alespoň rámcově vyjádřit svůj názor. Tento názor nebyl zjištěn ani prostřednictvím kolizního opatrovníka na základě pohovoru s nezletilým v neutrálním prostředí, a nebyl zjištěn ani v souvislosti se šetřením prováděným opatrovníkem v místě bydliště matky. Veškeré informace, které kolizní opatrovník uváděl ve svých zprávách, byly subjektivním sdělením matky, nikoli nezletilého syna či stěžovatele. Kolizní opatrovník nevystupoval nestranně a veškeré závěry založil pouze na subjektivních sděleních matky. Stěžovatel několikrát upozorňoval, že s ním nikdo nekomunikuje ani se jej na nic nedotazuje (což způsobuje tzv. nerovnost zbraní). Odůvodnění rozhodnutí soudů vycházejí ze skutečností a důkazů, které nebyly v době rozhodování aktualizovány (neaktuální počet exekucí matky, neaktuální situace týkající se jejího bydlení, zaměstnání), ačkoli stěžovatel tyto aktualizace soudu předkládal. Stěžovatel dále namítá nepřiměřenou délku řízení, které bylo zahájeno dne 13. 2. 2023 a skončeno bylo až 18. 9. 2024, dále poukazuje na absenci zkoumání nejlepšího zájmu dítěte a na nepřípustné přenášení důkazní aktivity na samotné účastníky, resp. pouze na stěžovatele, dále namítá porušení zásady rozhodování v nejlepším zájmu dítěte. 6. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že závěry obecných soudů jsou v rozporu s nálezem ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) [všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém Ústavní soud vymezil kritéria, která musí obecné soudy vzít při svém rozhodování v řízení o úpravě výchovných poměrů v úvahu se zřetelem k nejlepšímu zájmu dítěte. Stěžovatel namítá, že v předmětné věci nebylo splněno kritérium, aby dítě bylo svěřeno do péče osoby, která uznává roli a důležitost jiných blízkých osob v životě dítěte, a která tedy kontaktu dítěte s takovým osobami nebude bránit, když v předmětné věci dítě nadále setrvává v péči osoby, která nerespektuje roli druhého rodiče a jeho rodičovská práva soustavně pošlapává. Přestože napadeným rozsudkem byl stanoven soudní dohled nad výchovou nezletilého a rodičům bylo uloženo, aby se zúčastnili rodinné terapie, není možné s ohledem na chybný a nevykonatelný výrok (kdy tuto povinnost nemohou rodiče splnit) a na nečinnost kolizního opatrovníka spočívající v jednostranném podporování matky a jejích aktivit do budoucna předpokládat jakékoli zlepšení. 7. Stěžovatel namítá, že v řízení nebyla zjišťována ani případná manipulace ze strany matky. Obecné soudy pouze konstatovaly, že manipulace nebyla prokázána. V napadeném rozhodnutí (v rozsudku okresního soudu) chybí řádné odůvodnění a vysvětlení, proč svěření nezletilého do střídavé péče není možné. Napadené rozhodnutí neobsahuje ani uvedení kritérií, která soud posuzoval. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), ve kterém Ústavní soud zdůraznil, že svěření dítěte do výlučné výchovy jednoho z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů. V nálezu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543) Ústavní soud konstatoval, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471