II.ÚS 3478/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3478/24 ze dne 12. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. et PhDr. Blankou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2024 č. j. 11 Tdo 678/2024-4635 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. července 2023 sp. zn. 11 To 43/2023, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 3. 2023 č. j. 98 T 4/2022-3933 byl stěžovatel (vedle dalších obviněných) uznán vinným dílem pomocí ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dílem zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku [ad I/8, 9a) - b), 15a) - d), 16, 17 skutkové věty rozsudku], a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (ad III skutkové věty rozsudku), kterých se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že společně s dalšími spoluobviněnými jednali s cílem obstarání léků v Polsku za účelem výroby metamfetaminu v České republice a jeho následné částečné distribuce. Za to a za sbíhající se trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2022 č. j. 2 T 173/2020-961 byl stěžovatel odsouzen podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byly uloženy podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku trest zákazu činnosti a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2022 č. j. 2 T 173/2020-961, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 To 430/2022-997, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 3. Z podnětu odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem uvedený rozsudek krajského soudu ve vztahu ke stěžovateli podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušil pouze ve výroku o trestu. Stěžovatel byl odsouzen podle § 283 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku za trestné činy, jimiž byl uznán vinným napadeným rozsudkem krajského soudu, a za sbíhající se trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2022 č. j. 2 T 173/2020-961, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byly i vrchním soudem uloženy podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku trest zákazu činnosti a podle § 70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl u něj zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2022 č. j. 2 T 173/2020-961, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 31 To 430/2022-997, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. 4. Vrchní soud po přezkoumání věci mimo jiné shledal, že krajský soud u stěžovatele správně dovodil naplnění kvalifikačního znaku podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku "spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech", který byl naplněn tím, že podle učiněných skutkových zjištění byly léčebné přípravky s obsahem pseudoefedrinu obviněnými nakupovány v Polsku již za účelem výroby pervitinu, za tímto účelem dováženy z Polska do České republiky, a poté byl z těchto léčiv pervitin na území České republiky skutečně vyráběn. 5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, přičemž, stejně jako vrchní soud, neměl pochybnosti o naplnění § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá nesprávnou právní kvalifikaci podle § 283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. Má za to, že ve vztahu k němu v řízení nebylo prokázáno, že by se jakkoli podílel na činnosti organizované skupiny působící ve více státech. Je přesvědčen, že za působení ve více státech ve smyslu trestního zákoníku nelze označit pouhý nákup léčiva, které může sloužit k výrobě prekursoru či drogy. Podle jeho mínění léčivo není samo o sobě prekursorem. K tomu zdůrazňuje, že v Polsku se kupovalo a do České republiky dováželo toliko léčivo, což podle něj vylučuje závěr o provázanosti trestné činnosti, respektive o působení organizované skupiny ve více státech, když k výrobě pervitinu docházelo výhradně na území České republiky. Obecné soudy se podle něj nedostatečně vypořádaly s jeho faktickou rolí v rámci organizované skupiny, když o jeho vině bylo rozhodnuto v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2024 sp. zn. I. ÚS 1933/24; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných sou