II.ÚS 3481/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3481/25 ze dne 21. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. T. a 2) V. T., zastoupených JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2025, č. j. 4 Tdo 420/2025-14184, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 10 To 1/2024-13363, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 45 T 13/2021, byli stěžovatelé uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spoluobvinění V. K. a M. M. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) trestního zákoníku, a to všichni jako spolupachatelé. Stěžovatelé byli za uvedený trestný čin odsouzeni k trestu odnětí svobody na sedm let a pro výkon trestu byli zařazeni do věznice s ostrahou. Každému z nich byl dále uložen peněžitý trest ve výměře pětiset denních sazeb, přičemž výše denní sazby byla u obou shodně stanovena na 4.000 Kč (celkem tedy peněžitý trest činí 2.000.000 Kč). Oba stěžovatelé byli dále potrestáni trestem propadnutí věci, a to jejich mobilních telefonů, které byly ve výroku o vině přesně specifikovány. Oběma stěžovatelům ještě městský soud uložil na deset let trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů nebo odpovídající činnosti prováděné na základě plné moci. 3. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu bylo stěžovatelům uloženo společně a nerozdílně zaplatit na náhradě majetkové újmy poškozené České republice - Finančnímu úřadu pro Kraj Vysočina 16.391.214 Kč, z toho 514.706 Kč společně a nerozdílně se spoluobviněným V. K. a 447.031 Kč společně a nerozdílně se spoluobviněným M. M. Tento rozsudek městského soudu je již třetím meritorním rozhodnutím ve věci. První rozsudek městský soud vyhlásil dne 6. 9. 2022 a tento byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 13. 12. 2022, č. j. 10 To 93/2022-11103. Druhý rozsudek je ze dne 11. 5. 2023 a byl zrušen usnesením vrchního soudu ze dne 18. 7. 2023, č. j. 10 To 54/2023-12430. Skutkově spočívalo jednání stěžovatelů a dalších spoluobviněných v tom, že v období od ledna 2018 do dubna 2020 v Praze i jinde na území České republiky vědomě jednali jako členové organizované skupiny zahrnující ještě další osoby, které nebyly trestně stíhány. Systematicky postupně jménem devíti obchodních korporací, které stěžovatelé ovládli prostřednictvím nastrčených osob, na základě smluv o provedení díla zastřeně zajišťovali pracovníky z Ukrajiny a dalších východních zemí na úklidové, sezónní a dělnické práce do zemědělských družstev, farem či stavebních firem. Za to jim objednatelé platili zpravidla bezhotovostně na bankovní účet předmětných společností, odkud obvinění sami nebo prostřednictvím dalších osob finanční prostředky obratem v hotovosti vybírali a použili je dílem k zaplacení odměn dělníkům, kteří práci odvedli, a dále s nimi naložili blíže neurčeným způsobem, aniž by odpovídající část z těchto finančních prostředků odvedli na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH"). V úmyslu krátit uvedenou daň do přiznání k DPH opakovaně za těchto devět daňových subjektů úmyslně uváděli v rozporu s § 72 a 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nepravdivá tvrzení o přijatých zdanitelných plněních, která vykazovali v oddílu B.3 kontrolních hlášení (ten je určen pro vykázání přijatých zdanitelných plnění v hodnotě nepřekračující limit 10.000 Kč včetně DPH, u něhož není stanovena povinnost identifikovat dodavatele), a to v takovém množství, aby souhrnná výše odpočtu této daně se přibližně rovnala výši daně na výstupu. Reálnou daňovou povinnost tak snížili z milionových částek na desetitisíce. 4. Ve výroku o vině jsou současně individuálně rozepsány jednotlivé útoky podle zdaňovacích období a daňových subjektů. Stěžovatelé, kteří trestnou činnost řídili a koordinovali kroky ostatních spoluobviněných, se podíleli na zkrácení DPH v celkovém rozsahu 40.947.370 Kč. Spoluobvinění V. K. a M. M. na žádost stěžovatelů participovali jen na některých útocích tím, že se nechali formálně zapsat jako jednatelé určených společností, které pak plně přenechali k dispozici stěžovatelům. Na základě pokynů jiných členů organizované skupiny následně vybírali z bankovních účtů předmětných společností finanční hotovost, kterou dále předávali, a vozili dělníky na místo určení. Tito spoluobvinění se podíleli na zkrácení DPH v rozsahu 2.731.897 Kč a 2.372.697 Kč. 5. Stěžovatelé, jakož i zbylí dva spoluobvinění, napadli rozsudek městského soudu odvoláními. Vrchní soud všechna odvolání zamítl podle § 256 trestního řádu nyní napadeným usnesením. 6. Stěžovatelé společným dovoláním napadli usnesení vrchního osudu, které bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto jako podaná z jiného důvodu než stanoveného zákonem. Usnesení vrchního soudu dovoláním napadli též spoluobvinění V. K. a M. M., které bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. II. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé namítají, že vrchní soud nesprávně přezkoumal jejich odvolací námitky ve vztahu k daňovým povinnostem daňových subjektů, tj. právnických osob. Stěžovatelé rozporují závěr soudů, že uplatněné odpočty daně z přijatých zdanitelných plnění byly v rozporu s § 72 a § 73 zákona o DPH. V této souvislosti také namítají, že nebylo předmětem dokazování zjištění, kdo podával za předmětné společnosti příslušná daňová přiznání, a přesto je toto jednání připisováno stěžovatelům. Taktéž žádná přijatá zdanitelná plnění nebyla předmětem dokazování, a přesto jsou označena za fiktivní. Z tohoto důvodu považují stěžovatelé napadená rozhodnutí za nepřezkoumatelná. 8. Podle stěžovatelů je nesporné, že předmětné právnické osoby byly v předmětném období plátci DPH a měly povinnost podávat za příslušná zdaňovací období daňová přiznání k DPH, jakož i kontrolní hlášení. Veškerým svým povinnostem tedy právnické osoby dostály. Stěžovatel předkládá řadu rozsudků Nejvyššího správního soudu, které údajně dokladují řádné plnění daňových povinností ze strany právnických osob řízených stěžovateli. 9. Stěžovatelé zdůrazňují, že ve věci jde o již třetí rozsudek městského soudu, který byl dvakrát vrchním soudem zrušen pro nedostatečná skutková zjištění. Stěžovatelé uvádějí, že stávající rozsudek městského soudu je však stejný jako dva předchozí, a nerozumí tedy tomu, proč nyní vrchní soud rozsudek městského soudu aproboval. Podle nich mělo být na základě právního názoru vrchního soudu zjištěno, které uplatněné faktury byly fiktivní, a stěžovatelé měli být stíháni jen v rozsahu, který jim údajně byl prokázán. Podle stěžovatelů však městský soud tuto povinnost nesplnil. Uvádějí, že takto nebyl důkazy podložen závěr o krácení daně uplatněním fiktivních daňových dokladů do 10.000 Kč. Městský soud označil všechna přijatá zdanitelná plnění za fiktivní, což naprosto neodpovídá provedenému dokazování. 10. Stěžovatelé taktéž uvádějí, že nebyl prokázán jejich společný úmysl, který byl vymezen v obžalobě, tj. společným jednáním zkrátit DPH v příslušné výši. Závěry soudů jsou i v této otázce toliko v rovině paušálních domněnek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využili všech procesních prostředků k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyz