II.ÚS 350/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 350/23 ze dne 22. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Karviná, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Ostravská 2966, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2022, č. j. 11 Tdo 1123/2021-7629, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2020, č. j. 3 To 78/2020-7212, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2020, č. j. 30 T 6/2019-6871, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svého práva na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2020, č. j. 30 T 6/2011-6871, odsouzen společně s dalšími spoluobviněnými za rozsáhlou drogovou činnost spočívající zjednodušeně řečeno zejména ve výrobě a distribuci drog pervitinu a marihuany. Za několik skutků byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3, písm. c), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za jeden další skutek byl shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a za jeden skutek byl shledán vinným ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli byl uložen jednak úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Za jeden skutek byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále krajský soud uložil stěžovateli peněžitý trest ve výměře 60 000 Kč (200 denních sazeb po 300 Kč), trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu dvou let a šesti měsíců, trest propadnutí části majetku specifikovaného v napadeném rozsudku a trest propadnutí věcí též specifikovaných v napadeném rozsudku. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel bránil odvoláním. Vrchní soud v Olomouci k odvolání státního zástupce napadeným rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. 3 To 78/2020-7212, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli změnil podmíněný trest odnětí svobody na trest nepodmíněný v trvání dvou let. Odvolání stěžovatele zamítl. Proti rozsudku vrchního soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s odůvodněním, že stěžovatel v podaném dovolání uvádí pouze námitky skutkové a procesní povahy, jimiž se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, a tím odlišných skutkových zjištění. 3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. První okruh námitek stěžovatele se vztahuje k důkazům získaným z provedených úkonů v trestním řízení, konkrétně z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu a sledování osob a věcí podle § 158d trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy z těchto důkazů primárně vycházely při posuzování jeho viny. Podle jeho názoru jsou však tyto důkazy nezákonné a procesně nezpůsobilé k použití v trestním řízení. Namítá, že byl vedle dalších osob policejním orgánem odposloucháván a sledován po dobu roku a půl, příkazy k odposlechu a sledování však nebyly dostatečně odůvodněny a neobsahovaly náležitosti požadované judikaturou Nejvyššího soudu. Jako samostatnou námitku pak stěžovatel uvádí, že mu byly uloženy současně tresty propadnutí části majetku a peněžitý trest, což trestní zákoník vylučuje. 4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. 5. Ústavní soud nejprve posoudil relativně samostatnou námitku stěžovatele, že mu krajský soud uložil dva tresty, jejichž současné uložení trestní zákoník vylučuje. Z níže uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že tato námitka není přípustná. 6. Ústavní soud připomíná, že byť je vázán petitem ústavní stížnosti, není již vázán jejím odůvodněním, tj. argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí [srov. nálezy ze dne 29. 11. 1994 sp. zn. I. ÚS 89/94, ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. I. ÚS 236/05 a ze dne 3. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 2396/13 (N 53/73 SbNU 69)]. Proto v zásadě není vyloučeno, aby zrušil napadená rozhodnutí i z jiných důvodů, než které stěžovatel explicitně uvádí v ústavní stížnosti. Současně však platí, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22]. 7. To konkrétně znamená, že materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo. Je logické, že má-li Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti hodnotit ústavnost napadeného rozhodnutí obecného soudu, je referenční rámec tohoto přezkumu vytyčen primárně samotným stěžovatelem, na kterém spočívá břemeno tvrzení. Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší (čl. 4 Ústavy; jde o tzv. vnitřní subsidiaritu). "Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti nimž pak v soudním řízení brojí, a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou" (nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016, N 163/82 SbNU 565; obdobně nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016, N 249/83 SbNU 885). 8. Jinými slovy vyjádřeno, jen velmi obtížně si lze představit situaci, kdy by Ústavní soud shledal protiústavním rozhodnutí soudu z důvodu, který stěžovatel v předchozím řízení vůbec neuplatnil (ačkoliv tak učinit mohl). Obecný soud se totiž nemůže dopustit pochybení (dokonce protiústavního), nedostane-li procesní prostor pro vypořádání určitých námitek z důvodu pasivity stěžovatele. Nedávalo by proto žádný rozumný smysl, aby např. některý argument, který mohl (a měl) stěžovatel uplatnit již v předchozím řízení, předložil teprve Ústavnímu soudu. Takto by totiž nastala absurdní situace, kdy by Ústavní soud přezkoumával napadené rozhodnutí obecného soudu (tedy jeho "ústavní správnost"), ačkoliv ovšem tento obecný soud neměl žádný důvod, pro který by se měl zabývat určitou argumentací, která mu nebyla zřejmá, jelikož ji stěžovatel nepoužil a "vyčkal" s ní teprve na řízení před Ústavním soudem (nález sp. zn. II. ÚS 2430 ze dne 3. 8. 2016, N 145/82 SbNu 307). I v tomto pohledu totiž platí zá