II.ÚS 3504/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3504/24 ze dne 12. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Svatoně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2024 č. j. 23 Cdo 274/2024-692, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 č. j. 17 Co 201/2023-650 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. dubna 2023 č. j. 9 C 113/2017-590, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a V. H., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí vydaných v řízení o určení vlastnického práva, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin vyplývá, že stěžovatel se domáhal určení, že L. H. (matka stěžovatele a vedlejšího účastníka, dále jen "zůstavitelka") byla ke dni svého úmrtí dne 30. 6. 2016 výlučným vlastníkem bytové jednotky a s ní spojených podílů specifikovaných v napadených rozhodnutích. Uvedeného určení se stěžovatel domáhal s odůvodněním, že jako vlastník bytové jednotky je v katastru nemovitostí zapsán vedlejší účastník (bratr stěžovatele) na základě darovací smlouvy dne 27. 8. 2015, uzavřené mezi zůstavitelkou a vedlejším účastníkem. Stěžovatel tvrdil, že zdravotní stav zůstavitelky vylučoval její způsobilost uzavřít darovací smlouvu s vedlejším účastníkem. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřoval stěžovatel v tom, že rozhodnutí soudu by mohlo zvrátit současný faktický stav zápisu v katastru nemovitostí, což by pro něj bylo důležité z hlediska možnosti dodatečného projednání dědictví. 3. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "soud prvního stupně") o určovací žalobě stěžovatele rozhodl poprvé rozsudkem ze dne 21. srpna 2019 č. j. 9 C 113/2017-315, jímž žalobu zamítl. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") tento rozsudek usnesením ze dne 28. 5. 2020 č. j. 17 Co 97/2020-412 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť rozhodnutí postrádalo náležité odůvodnění, bylo nepřezkoumatelné, soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav a věc neposuzoval správně ani po právní stránce. 4. Soud prvního stupně následně doplnil dokazování revizním znaleckým posudkem i dalšími důkazy, a poté ve věci rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že zůstavitelka ke dni podpisu darovací smlouvy netrpěla duševní poruchou a darovací smlouva je platným právním úkonem, který v souladu s vůlí zůstavitelky založil vlastnické právo k bytové jednotce vedlejšímu účastníkovi. 5. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěrem, že zůstavitelka k datu podpisu darovací smlouvy netrpěla duševní poruchou a byla schopna právně jednat a posoudit následky svého jednání. Odvolací soud dále shledal, že žaloba stěžovatele nemohla být úspěšná již z důvodu nedostatku věcné legitimace stěžovatele a vedlejšího účastníka a že v dané věci není dán ani naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř. 6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť dovolací námitky stěžovatele nezakládají přípustnost dovolání. 7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že zůstavitelka k datu podpisu darovací smlouvy netrpěla duševní poruchou a byla schopna právně jednat a posoudit následky svého jednání. Tvrdí naopak, že zůstavitelka byla absolutně nesamostatnou osobou, nevycházela z bytu a vyžadovala celodenní péči. Tento stav zůstavitelky se stěžovatel v ústavní stížnosti snaží doložit prostřednictvím fotografií zůstavitelky zachycené v různých situacích a obdobích, zpráv lékařů z různých vyšetření a posudku o zdravotním stavu zůstavitelky vypracovaném za účelem žádosti o přiznání příspěvku na péči. Podle stěžovatele jsou napadená rozhodnutí založena na nekritickém a formálním přijetí výsledků znaleckého zkoumání, které je vnitřně rozporné. Druhou stížnostní námitkou je nesouhlas stěžovatele se závěrem odvolacího soudu o absenci jeho věcné legitimace a existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. 8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadenými rozhodnutími, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 9. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na opakované přezkoumání interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. K takové situaci v dané věci nedošlo. 10. V souladu s argumentací stěžovatele se Ústavní soud v prvé řadě zaměřil na odůvodnění napadených rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího ve vztahu k hodnocení závěrů znaleckých posudků souvisejících s hodnocením otázky, zda zůstavitelka byla schopná posoudit smysl a následky uvedeného darování předmětného bytu vedlejšímu účastníkovi. Soudy obou stupňů se zjištěními znaleckých posudků podrobně zabývaly a řádně odůvodnily svůj závěr, že zůstavitelka k datu podpisu darovací smlouvy netrpěla duševní poruchou a byla schopna právně jednat. Odvolací soud také objasnil, z jakých důvodů se ztotožnil s hodnocením znaleckých posudků a dalších důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Zdůraznil, že případné pochybnosti o správnosti znaleckého posudku MUDr. Divácké vyplývající ze skutečnosti, že závěry tohoto posudku byly v rozporu se závěry znaleckého posudku MUDr. Tichého, byly rozptýleny revizním znaleckým posudkem znaleckého ústavu. Soud prvního stupně se přitom podrobně zabýval tím, z jakých podkladů znalecký ústav při zpracování posudku vycházel, jaké úvahy na základě těchto podkladů učinil a jak dospěl ke svým závěrům, přičemž zhodnotil závěry revizního znaleckého posudku jako přesvědčivé a odpovídající údajům ve zdravotnické dokumentaci zůstavitelky i dalším dostupným podkladům. Zástupce znaleckého ústavu byl k věci vyslechnut a podrobně vysvětlil shledaný rozdíl v kognitivních schopnostech zůstavitelky v předmětném období. Jak vyplývá z uvedeného, odůvodnění napadených rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou dostatečně podrobná a srozumitelná, přičemž z nich co do výkladu a aplikace podústavního práva není patrný jakýkoli potencionální exces, který by měl přesah do ústavněprávní roviny. 11. Také závěr o absenci věcné legitimace a existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení odvolací soud řádně odůvodnil. Konstatoval, že vzhledem k tomu, že účastníkem posuzovaného řízení na straně žalující ani žalované nebyla další dědička [M. P. (pozůstalá dcera zůstavitelky)] a rozsudek soudu vydaný v tomto řízení pro ni ve smyslu § 159a odst. 1 o. s. ř. není závazný, není dána věcná legitimace stěžovatele a vedlejšího účastníka v tomto řízení. Naléhavý právní zájem stěžovatele na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., pak odvolací soud neshledal z toho důvodu, že rozhodnutí soudu v této věci nemůže být spolehlivým základem pro (dodatečné) projednání předmětné bytové jednotky v dědickém řízení. 12. Pokud jde o napadené rozhodnutí dovolacího soudu, nutno konstatovat, že stěžovatel vůči jeho závěrům o nepřípustnosti stěžovatelova dovolání žádné námitky neuvádí. Ústavní soud k tomu konstatuje, že dovolací soud svůj závěr ohledně nepřípustnosti dovolání dostatečně a racionálně vyložil ve vztahu ke všem dovolacím námitkám stěžovatele. Současně poukázal na to, že za situace, kdy v posuzované věci právní závěr odvolacího soudu o platnosti darovací smlouvy uzavřené mezi zůstavitelkou a vedlejším účastníkem, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby, nebyl dovoláním stěžovatele relevantně zpochybněn, a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani otázka okruhu účastníků řízení o určení, že zůstavitelka byla ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, jejímž prostřednictvím stěžovatel zpochybňuje druhý z právních závěrů, pro který byla žaloba zamítnuta (o nedostatku věcné legitimace účastníků a absenci naléhavého právního zájmu stěžovatele na požadovaném určení). Při řeše