II.ÚS 3534/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3534/22 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Petrem Hronem, advokátem, sídlem Bucharova 1314/B, Praha, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020 sp. zn. 45 T 10/2019, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2022 sp. zn. 3 To 29/2021 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022 sp. zn. 7 Tdo 696/2022, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství a F. Ü., jako vedlejších účastníků řízení, a návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. V roce 2018 zahájila Policie České republiky trestní stíhání stěžovatele a F. Ü. pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Vytýkaného jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že přestože fakticky ovládal společnost A (dále jen "A"), registrovanou na Kypru, nepodal daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za společnost "A" za rok 2015 a tuto daň neuhradil, přestože tato společnost měla příjem z prodeje akcií společnosti B, (dále jen "B"), čímž zkrátil daň z příjmu právnických osob za uvedené období o částku ve výši nejméně 38 267 757,50 Kč. Podle následně podané obžaloby stěžovatel fakticky ovládal nejen společnost "A", ale též společnost C (dále jen "C"), registrovanou rovněž na Kypru, čímž měl zkrátit daň z příjmu právnických osob u společnosti "C" ve výši nejméně 20 229 315,39 Kč a u společnosti "A" ve výši nejméně 9 621 442,11 Kč, celkem tedy o částku ve výši nejméně 29 850 757,50 Kč. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020 č. j. 45 T 10/2019-6444 byli stěžovatel D. M. a F. Ü. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně a poplatku a podobné povinné platby podle § 40 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byli oba obvinění odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody v délce 5 let. Dále byl oběma obviněným uložen peněžitý trest, a to stěžovateli v celkové výměře 3 000 000 Kč a obviněnému F. Ü. v celkové výměře 500 000 Kč. Tento rozsudek napadli oba obžalovaní, státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a poškozená Česká republika odvoláním. Z podnětu odvolání všech uvedených osob Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 2. 2022 č. j. 3 To 29/2021-6993, napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že se obžalovaní uznávají vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, a 3 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to a za sbíhající se trestnou činnost (zločin podplácení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019 sp. zn. 57 T 1/2017, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021 sp. zn. 8 To 67/2020) byl tento odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 6 let. Obviněný F. Ü. pak byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v délce 5 let. Dále byl oběma obviněným uložen peněžitý trest, a to stěžovateli v celkové výměře 3 650 000 Kč a obžalovanému F. Ü. v celkové výměře 500 000 Kč. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu advokacie na dobu 10 let a současně mu byl zrušen trest týkající se sbíhající se trestné činnosti. Dále bylo rozhodnuto o nároku poškozené České republiky na náhradu škody. Dovolání obou obviněných Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu se obvinění dopustili uvedeného zločinu jednáním spočívajícím v tom, že po předchozí dohodě a za součinnosti dalších osob jednak za účelem zatajení osoby, která měla výnos z obchodní činnosti, jejímž smyslem byl převod pozemků nacházejících se v k. ú. H., obec P., zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu na LV č. XX mezi daňovými rezidenty České republiky, jednak za účelem zatajení dosažených zdanitelných příjmů ze zdrojů na území České republiky a s tím souvisejících daňových povinností, na území České republiky ani jinde, při vytvoření série obchodních transakcí se začleněním daňových rezidentů Kyperské republiky, žádným způsobem záměrně nezajistili, aby bylo v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 písm. a), odst. 4, § 22 odst. 1 písm. h) a § 38m odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 1, Štěpánská 619/28, popř. u jiného správce daně, nejpozději ke dni 1. 7. 2016, podáno daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015 ze strany společnosti "C" a společnosti "A" a aby daň z příjmu těchto daňových subjektů za zdaňovací období roku 2015 byla zaplacena, a to přesto, že F. Ü., který byl benefičním vlastníkem uvedených společností, a sice smluvně sjednal či jinak zajistil korporátní správu obou společností, avšak se samostatnými pravomocemi vztahujícími se toliko k jurisdikci Kyperské republiky a se svým vlastním závazkem zajištění právního, finančního a daňového poradenství týkajícího se veškerých aspektů podnikání uvedených kyperských společností a D. M., který byl řídícím partnerem D, (dále jen "D") jež poskytovala právní služby F. Ü. a ve vztahu ke společnostem "C" a "A" vystupovala jako oprávněný zástupce (autorizovaná osoba) s pravomocí předávat za benefičního vlastníka společností kyperskému managementu doporučení, žádosti a upozornění, připravovala transakční a jinou smluvní dokumentaci. Sám D. M. byl rovněž osobou, která fakticky koordinovala realizaci předmětného obchodu s nemovitostmi, resp. akciemi společnosti E, (dále jen "E"), jež nemovitosti vlastnila, dále osobou, která koordinovala činnost dalších fyzických a právnických osob na transakcích se podílejících, ať již jako smluvní strany či jako osoby poskytující služby s budoucím převodem nemovitostí, resp. akcií souvisejících, ale byl i osobou, která za společnost "C" převodní dokumentaci podepsala a která následně dohlížela i na rozdělování zisku z předmětné transakce. Oba obvinění si byli vědomi toho, že ve zdaňovacím období roku 2015 měla společnost "C" příjem zdanitelný v České republice minimálně ve výši 147 647 881 Kč z prodeje obchodního podílu, a to všech 12 ks akcií společnosti "E", které nabyla v souvislosti s uplatněním opčního práva v květnu 2015 u společnosti F (dále jen "F") nejvýše za částku 3 122 200 Kč a jejichž hodnota byla v té době tvořena převážně blíže určenými pozemky nacházejícími se v k. ú. H., obec P. zapsanými v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu na LV č. XX, a které dne 2. 6. 2015 prodala účelově založené společnosti "A" za kupní cenu 150 770 081 Kč, a dále si byli vědomi toho, že ve stejném zdaňovacím období měla v České republice zdanitelný příjem z prodeje uvedených akcií rovněž společnost "A", a to minimálně ve výši 1 050 000 Kč, když akcie společnosti "E" zakoupené od společnosti "C" dne 12. 6. 2015 za kupní cenu 150 770 081 Kč dne 19. 6. 2015 prodala za kupní cenu ve výši 151 820 081 Kč společnosti G, (dále jen "G"), čímž obvinění na úkor České republiky úmyslně docílili zkrácení daně z příjmů z převodu podílů v obchodních korporacích, které mají sídlo na území České republiky, stanovené § 22 odst. 1 písm. h) zákona o daních z příjmů, a to za zdaňovací období roku 2015 u daňových subjektů "C" a "A" v celkovém rozsahu nejméně 28 252 597,39 Kč. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že podané dovolání nebylo Nejvyšším soudem projednáno zákonem stanoveným postupem, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Není pravdou, že by stěžovatel toliko opakoval námitky z předchozích řízení, s nimiž se měly nižší obecné soudy již vypořádat. Stěžovatel uplatnil v dovolání nové námitky, které vycházely z překvapivého rozsudku Vrchního soudu v Praze a dále pak také ty