II.ÚS 3535/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3535/22 ze dne 23. 3. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Jana Obrátila, zastoupeného Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou, sídlem tř. Spojenců 689/3, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2022 č. j. 22 Cdo 2593/2021-507, rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 22. dubna 2021 č. j. 69 Co 362/2019-459 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2019 č. j. 11 C 359/2015-396, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a MUDr. Jarmily Radmacherové a MUDr. Jarmily Ševčíkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 12. 2022, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí. II. Shrnutí napadených rozhodnutí 2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel v roce 1998 zakoupil pozemek parc. č. X1 v k. ú. S. (v tomto katastrálním území se nacházejí všechny níže uvedené pozemky), včetně budovy stodoly umístěné v jeho severozápadním rohu. Při koupě mu mělo být prodávajícím Miroslavem Hánou sděleno, že hranice pozemku je až ve vzdálenosti přibližně 2 metrů od stodoly, kde se nacházel dřevěný plot. Stěžovatel se tak podle svých tvrzení domníval, že uvedený pozemek zasahuje až k plotu. Tento sporný pruh pozemku byl však v té době podle katastru nemovitostí součástí sousedního pozemku parc. č. X2, jehož hranice byly vymezeny pozemkovou mapou vytvořenou na základě technickohospodářského mapování provedeného v letech 1980 až 1983. K 1. 1. 1993 se tato pozemková mapa stala platnou katastrální mapou. Vlastníkem pozemku č. X2 byl Erich Radmacher, a to ode dne 1. 1. 1992, kdy mu vlastnické právo vzniklo transformací práva osobního užívání pozemku. Na vedlejší účastnice byl tento pozemek převeden darovací smlouvou z roku 2008. 3. Mezi roky 2003 až 2006 provedl stěžovatel rekonstrukci stodoly, při níž byly nově vybudovány její zdi. Na rozdíl od původní stodoly, jejíž západní zdí vedla hranice mezi oběma pozemky, se nově postavená stodola částečně nachází na pozemku parc. č. X2 ve vlastnictví vedlejších účastnic. Právě tato skutečnost je důvodem, pro který je před Magistrátem města Olomouc vedeno řízení o odstranění stavby stodoly. 4. Stěžovatel se žalobou proti vedlejším účastnicím domáhal určení svého vlastnického práva k dílům "d" a "e" pozemku parc. č. X2 o výměře 7 m2, které jsou geometrickým plánem č. 743-149/2018 ze dne 12. 9. 2018, vyhotoveným Ing. Václavem Janákem, přičleněny k pozemku parc. č. X3, a dále dílu "b" pozemku parc. č. X2 o výměře 4 m2, který je tímto geometrickým plánem č. 743-149/2018 přičleněn k pozemku parc. č. X4 (dále jen "sporné části pozemku"). Určení vlastnického práva stěžovatele k uvedeným dílům by znamenalo, že stodola se jako celek nachází na pozemcích v jeho vlastnictví. 5. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2019 č. j. 11 C 359/2015-396, jenž byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 4. 2021 č. j. 69 Co 362/2019-459, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Podle obou soudů stěžovatel mohl být v dobré víře, že je vlastníkem sporných částí pozemku, nanejvýš v období let 1998 až 2003, kdy se dozvěděl, kudy je vedena katastrální hranice a že mu sporné části pozemku nepatří. Je zřejmé, že v uvedeném období neuplynula vydržecí doba. I kdyby právní předchůdce stěžovatele byl v dobré víře, vydržením by je s ohledem na jejich koupi v roce 1980 nabyl pro sebe. Za této situace si stěžovatel nemůže započítat vydržecí dobu svého předchůdce. Ten navíc bez ohledu na to, zda byl vlastníkem sporných částí pozemku, převedl na stěžovatele pozemek parc. č. X1 v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem. Sporné části pozemku tak nemohly být na stěžovatele převedeny. Protože stěžovatel nebyl v dobré víře, nemohlo mu k 1. 1. 2014 vzniknout vlastnické právo ke sporným částem pozemků ani z důvodu zastavění přestavkem podle § 3059 ve spojení s § 1087 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. 6. Dovolání stěžovatele bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022 č. j. 22 Cdo 2593/2021-507. Z kupní smlouvy z roku 1998 nevyplývá (a to ani na základě jejího výkladu či objasnění skutkových okolností, za nichž byl tento právní úkon učiněn), že by stěžovatel měl nabýt pozemek parc. č. X1 v jiných hranicích, než byly vymezeny k rozhodnému dni v katastru nemovitostí. Nic na tom nemění ani ustanovení smlouvy, že se kupující s převáděnými nemovitostmi "seznámil osobní prohlídkou na místě samém". Nejvyšší soud zdůraznil požadavek určitosti projevu vůle u právního úkonu, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma. Individualizace nemovitosti v povinně písemném právním úkonu týkajícím se jejího převodu musí být provedena natolik určitým způsobem, aby bylo i třetím osobám zřejmé, které nemovitosti mají být převedeny. Obecný zájem na určitosti vlastnických práv, která působí absolutně, převažuje nad zájmem účastníků právního úkonu na respektování jejich vůle. 7. Stěžovatel v dovolání namítal, že skutková zjištění obecných soudů rozhodná pro závěr, že stěžovatel nebyl v dobré víře a že sporné části pozemků nenabyl vydržením, jsou "v extrémním rozporu s důkazy ve spisu založenými". Nejvyšší soud však neshledal procesní prostor pro jejich odlišné hodnocení. Stěžovatel neuvedl, v čem u těchto námitek spatřuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka, že vedlejší účastnice, ačkoli od roku 1991 prokazatelně věděly o rozporu mezi skutečným a katastrálním stavem, na tento rozpor upozornily až v roce 2003, kdy požadovaly odstranit stavbu stodoly nacházející se podle jejich tvrzení zčásti na jejich pozemku. Tím měly zneužít právo, resp. mít prospěch z vlastní nepoctivosti. Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení existence vlastnického práva stěžovatele není rozhodné, zda vlastníky sporných částí pozemku jsou osoby zapsané v katastru nemovitostí či osoba třetí (např. právní předchůdce stěžovatele). Předmětem tohoto řízení není požadavek vedlejších účastnic na odstranění stavby stodoly, ale požadavek stěžovatele na určení jeho vlastnického práva. 8. Nejvyšší soud se nakonec vyjádřil i k možnosti, zda stěžovatel nemohl nabýt vlastnické právo ke sporným částem pozemku z jiného důvodu. Přechodné ustanovení § 3059 občanského zákoníku umožňovalo nabytí vlastnického práva k části sousedního pozemku zastavěné přístavkem u staveb zřízených před 1. 1. 2014 k tomuto datu, podmínkou však byla dobrá víra zřizovatele stavby existující právě k tomuto datu, jakožto k prvotnímu okamžiku, k němuž může vzniknout "přírůstek". K okamžiku vybudování stavby totiž nemohl být její zřizovatel v legitimním očekávání nabytí vlastnického práva k pozemku, na nějž stavba přesahuje, a to již z toho důvodu, že § 120 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník z roku 1964"), neumožňoval, aby se stavba stala součástí tohoto pozemku. V době dokončení stavby se účastníci řízení řídili úpravou, která obdobu § 1087 občanského zákoníku neobsahovala. Následné přijetí občanského zákoníku a v něm obecně zdůrazněné pojetí superficiální zásady nepředstavují takové důvody, aby převážily skutečnost, že ke dni, kdy mohl přírůstek vzniknout, již zřizovatel stavby v dobré víře nebyl. Nemohl tak nabýt vlastnické právo k části pozemku, na nějž přesahuje stavba stodoly. III. Argumentace stěžovatele 9. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nesprávně posoudily obsah kupní smlouvy z roku 1998, na jejímž základě nabyl pozemek parc. č. X1. Z ní i z dalších provedených důkazů vyplývá, že tento pozemek byl převeden ve skutečném stavu včetně sporného pruhu za stodolou. Kdyby byl stěžovatel poučen, že je prokázání stavu fotografiemi a ostatními důkazy nedostačující, k výzvě soudu by předložil vše potřebné a označil by další důkazy. Již předložené důkazy nicméně umožňují závěr, že mu svědčila řádná, pravá a poctivá držba sporných částí pozemku a že byl v dobré víře v jejich vlastnictví. Neobstojí závěr obecných soudů, že při vydržení nelze započíst vydržecí dobu jeho právního předchůdce, jestliže ten sám sporný pozemek vydržel. Takovýto závěr ve výsledku narušuje ideu spravedlnosti, ochranu pokojného stavu a legitimní očekávání. 10. Porušení svého základního práva na spravedlivý proces stěžovatel spat