II.ÚS 3559/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3559/22 ze dne 29. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AROCO, spol. s r.o., sídlem Spojovací 798/31, Praha 9, zastoupené JUDr. Václavem Brettingerem, advokátem, sídlem Jungmannova 36/31, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2021 č. j. 54 Co 200/2021-294 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2022 č. j. 24 Cdo 3166/2021-334, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že obecné soudy svým postupem zasáhly do jejího vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 9 C 46/2018 zjistil Ústavní soud především následující skutečnosti. 3. Stěžovatelka si u prodejce vozidel iAuto a.s. (dále jen jako "iAuto") objednala novou dodávku značky Ford Transit. Dne 23. 8. 2018 doplatila kupní cenu ve výši 725 480 Kč, připravené vozidlo si ale nepřevzala, neboť jej u "iAuto" hodlala dovybavit příslušenstvím. Společnost "iAuto" nicméně za dodávku nezaplatila importérovi značky Ford (dále jen jako "importér"). Ten proto na konci srpna 2018 od předtím uzavřené kupní smlouvy s "iAuto" odstoupil a dne 4. 9. 2018 dodávku prodal jinému dealerovi značky Ford, společnosti AUTO PALACE Spořilov s.r.o. (dále jen jako "žalovaná"). Ta ji však také nepřevzala a dodávku ponechala v nabídce u společnosti "iAuto", a dne 14. 9. 2018 jí pak dodávku prodala. Jelikož ale "iAuto" opětovně nezaplatilo v termínu kupní cenu, žalovaná na počátku října 2018 uplatnila zadržovací právo a dodávku převezla k sobě. Stěžovatelka se u žalované domáhala vydání dodávky marně. Na počátku roku 2019 žalovaná od kupní smlouvy s "iAuto" odstoupila a dodávku prodala třetí osobě. Se společností "iAuto" bylo mezitím v listopadu 2018 zahájeno insolvenční řízení. 4. Stěžovatelka se po žalované u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhala vydání dodávky, eventuálně pak náhrady škody ve výši ceny dodávky. Odůvodnila to tím, že přestože dodávku řádně nabyla kupní smlouvou a kupní cenu uhradila, žalovaná ji neoprávněně převedla na sebe a stěžovatelce nevydala. Nalézací soud žalobě stěžovatelky vyhověl. Na základě provedených důkazů došel k závěru, že stěžovatelka nabyla od "iAuto" jako podnikatele nevlastníka dodávku v dobré víře [srov. § 1109 písm. b) o. z.]. Naopak žalovaná později v dobré víře při nabytí nebyla, neboť věděla, že dodávka je (byla) již určena pro stěžovatelku a byly jí známy finanční problémy společnosti "iAuto". Po právní stránce nalézací soud situaci kvalifikoval podle ustanovení § 1100 odst. 1 o. z., jako postupný převod od stejné osoby, při kterém vlastnické právo náleží subjektu, kterému převodce vydal věc jako první. 5. Žalovaná proti prvostupňovému rozsudku podala odvolání, jemuž Městský soud v Praze vyhověl. Odmítl konstrukci postupného převodu, neboť stěžovatelka získala dodávku od "iAuto", žalovaná pak od importéra, nešlo tedy o nabytí od jednoho subjektu. Odvolací soud uznal, že stěžovatelka nejprve nabyla dodávku v dobré víře od nevlastníka ("iAuto"). Nesouhlasil ale se závěrem nalézacího soudu o nedostatku dobré víry žalované při koupi od importéra. Při tomto nabytí nebylo zřejmé, že dodávka již byla prodána stěžovatelce, naopak ve vnitřním informačním systému importéra byla vedena jako skladová. Jestliže poté "iAuto" sdělilo žalované v půlce září 2018, že má na dodávku kupce a na základě toho byla žalovanou vystavena objednávka a faktura a zaslána společnosti "iAuto" (tj. dodávka byla žalovanou prodána společnosti "iAuto"), opět z provedených důkazů neplyne, že by žalovaná byla informována o dřívějším prodeji dodávky stěžovatelce. Odpovědnost v daném případě nese společnost "iAuto", nikoliv žalovaná. 6. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud zamítl. Zabýval se především tím, zda uzavření kupní smlouvy prostřednictvím interního informačního systému (v případě prodeje importéra žalované) lze podřadit pod nabytí v rámci běžného obchodního styku podle § 1109 písm. b) o. z. Na tuto právní otázku dovolací soud odpověděl kladně, přičemž nabyvatel by měl zachovat obecnou opatrnost při zjišťování, zda je převodce vlastníkem věci. Námitky stěžovatelky, že skutková zjištění v řízení nepotvrzují požadovanou opatrnost žalované a ta tak nemohla být v dobré víře, Nejvyšší soud nepřezkoumával, neboť hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. 7. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy. 8. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. V poněkud obsahově nepřehledné ústavní stížnosti primárně rozporuje dobrou víru žalované při nabytí vozidla od importéra. Žalovaná jako obchodník s vozidly Ford měla přes vnitřní informační systém plnou kontrolu nad pohybem vozidel, a i z obecných pravidel fungování trhu jí muselo být zřejmé, že daná dodávka již byla nějakému zákazníkovi prodána. Dále stěžovatelka poukazuje na řadu pochybení při dokazování. Obecné soudy nepřihlédly k tomu, že žalovaná fakturu údajně zaslanou "iAuto" vůbec nepřihlásila do insolvenčního řízení této společnosti, odvolací soud se rovněž nevypořádal s nesrovnalostmi ve fakturách a objednávkách mezi "iAuto", žalovanou a importérem, které osvědčují zfalšování daných dokumentů ze strany žalované. V řízení nebyla zohledněna ani argumentace stěžovatelky, která považovala smlouvu mezi ní a "iAuto" za zastřenou komisionářskou smlouvu. Importér byl v tomto případě komitentem a podle občanského zákoníku již proto neměl právní možnost odvolat příkaz k prodeji třetí osobě (stěžovatelce), ta se tudíž stala výlučným vlastníkem dodávky. 9. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný. 10. Ústavní soud nicméně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. 11. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah nenastal. 12. Ve věci panuje shoda na tom, že stěžovatelka dne 23. 8. 2018 řádně nabyla dodávku od společnosti "iAuto" jako podnikatele nevlastníka. Zásadní rozpor mezi nalézacím a odvolacím soudem spočívá v hodnocení dobré víry žalované při uzavření kupní smlouvy s importérem ze dne 4. 9. 2018. Pokud žalovaná byla v dobré víře, rovněž řádně nabyla dodávku od nevlastníka - importéra (k tomu došel odvolací soud), v opačném případě k řádnému nabytí nedošlo (postoj nalézacího soudu). 13. Naprostá většina námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti proto směřuje proti posouzení oné klíčové otázky odvolacím soudem, přičemž rozporován je primárně její skutkový základ. Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše vymezenou roli však zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů v předchozím řízení došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů obecný soud učinil, případně pokud postup obecného soudu nese rysy svévole (či