II.ÚS 3565/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3565/25 ze dne 10. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Martina Smolka a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Michaela Westphalla, zastoupeného Mgr. Přemyslem Drvotou, advokátem, sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2025 č. j. MSPH 92 INS 1553/2021, 214 ICm 2303/2022, 33 ICdo 113/2025-278, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2025 č. j. 214 ICm 2303/2022, 104 VSPH 841/2024-238 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. června 2024 č. j. 214 ICm 2303/2022-204, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti HELPCASH s. r. o., sídlem Chotěšovská 680/1, Praha 18 - Letňany, a Insolvenční agentury v. o. s., sídlem Západní 1448/16, Karlovy Vary, insolvenčního správce dlužníka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu jejich rozporu s dobrými mravy. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl o určení pravosti, výše a pořadí pohledávky první vedlejší účastnice jako žalobkyně přihlášené jako P13 tak, že určil, že první vedlejší účastnice má za stěžovatelem jako žalovaným pohledávku ve výši 2 294 268 Kč, podřízenou ve výši 1 314 476 Kč, která je zcela zajištěna majetkem dlužníka, tj. pozemkem p. č. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2 a p. č. X3, vše v k. ú. R., obec P., případně výtěžkem ze zpeněžení tohoto zajištění (výrok I.). Zamítl žalobu na určení, že první vedlejší účastnice má za stěžovatelem a druhou vedlejší účastnicí jako druhou žalovanou pohledávku ve výši 159 414 Kč, podřízenou ve výši 1 314 476 Kč, zajištěnou specifikovaným majetkem stěžovatele, případně výtěžkem ze zpeněžení tohoto zajištění (výrok II.). Zamítl žalobu na určení, že první vedlejší účastnice má za stěžovatelem pohledávku ve výši 1 500 000 Kč zajištěnou specifikovaným majetkem stěžovatele, případně výtěžkem ze zpeněžení tohoto zajištění (výrok III.). Dále určil, že první vedlejší účastnice má za stěžovatelem pohledávku ve výši 20 000 Kč přihlášenou jako P13.3 (výrok IV.). Zamítl žalobu na určení, že první vedlejší účastnice má za stěžovatelem pohledávku ve výši 886 907 Kč (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky VI. a VII.). 3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech řízení (II.). 4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatel v dovolání neuvedl předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). K podání nazvanému "Dovolání - doplnění a žádost o odklad vykonatelnosti" ze dne 27. 6. 2025 Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť bylo podáno po lhůtě k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3, § 242 odst. 4 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se plně ztotožňuje s právními závěry městského soudu obsaženými v rozsudku ze dne 14. 6. 2023 č. j. 214 ICm 2303/2022-127, neboť je stejně jako městský soud přesvědčen, že "ve věci je zcela zásadní povaha úvěrové smlouvy". Stěžovatel proto na tyto závěry ve své ústavní stížnosti odkazuje, zejména poukazuje na precizní argumentaci městského soudu k důvodům neplatnosti smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a obchodní společností ACEMA Credit Czech, a. s. Stěžovatel nesouhlasí s důvody, pro které byl rozsudek městského soudu ze dne 14. 6. 2023 usnesením vrchního soudu ze dne 7. 12. 2023 sp. zn. 104 VSPH 792/2023-150 zrušen. Stejně tak nesouhlasí s rozsudkem městského soudu ze dne 19. 6. 2024 č. j. 214 ICm 2303/2022-204 z důvodu jeho odklonu od původních právních závěrů městského soudu obsažených v rozsudku ze dne 14. 6. 2023 č. j. 214 ICm 2303/2022-127, který byl "vynucen" nutností při novém projednání respektovat právní názor vrchního soudu. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížnost podává z důvodu rozporu s dobrými mravy a odkazuje na judikaturu Ústavního soudu k otázce posuzování dobrých mravů a k otázce lichevní [např. nálezy ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 643/04 (N 171/38 SbNU 367) nebo ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. II. ÚS 2883/21 (N 47/111 SbNU 220), zejména bod 23; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 7. Ve vztahu ke zbývající části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel brojí proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu, je ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 21 a 22). IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Jde-li o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že ve svých rozhodnutích [srov. např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527)] vyslovil, že čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (případně u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Součástí tohoto postupu jsou veškeré zákonem stanovené požadavky kladené na účastníka řízení, jež musí být z jeho strany splněny, aby soud mohl rozhodnout v jeho věci. Tyto požadavky mají sloužit především k zajištění řádného chodu spravedlnosti a ochraně právní jistoty účastníků právních vztahů. 10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. usnesení ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1522/20). 11. Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905, č. 460/2017 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo na přístup k soudu není absolutní, nýbrž může podléhat určitým omezením, které koneckonců vyplývají přímo ze znění čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo domáhat se svého práva u soudu stanoveným způsobem - s tím, že podmínky a podrobnosti stanoví zákon (čl. 36 odst. 4 Listiny). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání a důvod dovolání (srov. § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). 12. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Důvod dovolání (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Dovolatel dále tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů př