II.ÚS 3618/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3618/25 ze dne 25. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. N., zastoupené JUDr. Pavlem Marťánem, advokátem, sídlem Latrán 193, Český Krumlov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2025, č. j. 8 Tdo 702/2025-1779, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 9. 2024, č. j. 3 To 241/2024-1649, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 20. 3. 2024, č. j. 4 T 37/2021-1596, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Českém Krumlově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") uznána vinnou pokračujícím zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, kterého se dopustila zkráceně řečeno tím, že nejméně od roku 2013 do roku 2017, poté, co jí jako účetní hotelového komplexu provozovaného společností X (dále jen "poškozená"), bylo svěřeno dispoziční oprávnění k bankovním účtům poškozené a umožněn přístup i k finanční hotovosti v pokladně s tím, že z uvedených účtů a pokladny bude provádět platby výhradně spojené s činností poškozené. Stěžovatelka zneužila důvěry B. V., který jí za poškozenou tato oprávnění svěřil, a v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch nakládala se svěřenými finančními prostředky v rozporu s účelem jejich svěření, a to tak, že 1) z tzv. technického účtu neoprávněně odesílala platby na soukromé účty svých blízkých a dalších osob a institucí, zejména z něho hradila své soukromé závazky a finanční prostředky poškozené použila pro vlastní potřebu, když zmíněné výdaje nezaúčtovala do účetnictví poškozené společnosti a konkrétně takto od 2. 1. 2013 do 31. 12. 2016 neoprávněně odeslala z technického účtu platby pro své potřeby v celkové výši 2 755 672,55 Kč; 2) ve stejné době bez vědomí B. V. převáděla finanční prostředky z bankovního účtu poškozené na svůj soukromý bankovní účet, z něhož sice hradila též závazky poškozené, ovšem nedoložila použití finančních prostředků poškozené převedených na tento soukromý účet v celkové výši 66 385,32 Kč, které použila neoprávněně pro svou potřebu; 3) od 5. 1. 2017 do 30. 6. 2017 si neoprávněně půjčovala finanční prostředky poškozené společnosti, které si z jejích bankovních účtů zasílala na své soukromé bankovní účty v celkové částce 5 790 174 Kč, z níž zpět postupně vrátila pouze částku 4 820 000 Kč. Rozdíl ve výši 970 174 Kč použila neoprávněně pro svou potřebu; 4) od 1. 1. 2013 do 30. 9. 2017 si zaslala z bankovního účtu poškozené na svůj soukromý bankovní účet jako mzdu za jednotlivé měsíce celkem 1 902 788 Kč, byť podle mzdových listů jí za dané období náležela mzda ve výši pouze 1 855 532 Kč, a tedy si neoprávněně ve svůj prospěch ze svěřených prostředků ponechala rozdíl v částce 47 256 Kč. Za tento zločin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců, jehož výkon jí podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let a šesti měsíců. Stěžovatelce bylo též uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila podle svých sil škodu způsobenou trestným činem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody. 3. Stěžovatelka napadla rozsudek okresního soudu odvoláním, o němž Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací napadeným usnesením odvolání stěžovatelky podle § 256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné. 4. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá existenci tzv. opomenutých důkazů ve své věci. Opakovaně v trestním řízení namítala závažné vady klíčového znaleckého posudku znalkyně Ing. Volkové, neboť tento znalecký posudek vycházel ze stavu účetnictví ke dni 31. 12. 2017, kdežto pracovní poměr stěžovatelky k poškozené skončil již dne 2. 10. 2017. V posledním čtvrtletí roku 2017 tedy vedla účetnictví jiná osoba a došlo k doúčtování položek, zavádění nových analytických účtů a k internímu přeúčtování, což v souhrnu zásadně ovlivnilo saldo na bankovních účtech poškozené. Z tohoto důvodu stěžovatelka navrhovala provedení tzv. doplňku ke znaleckému posudku, který by striktně oddělil účetní stav a peněžní toky provedené do dne rozvázání pracovního poměru stěžovatelky. Okresní soud navrhovaný důkaz odmítl jako nadbytečný s tím, že znalkyně vše vysvětlila při svém výslechu. Další instance se touto námitkou nezabývaly a stěžovatelka se tedy domnívá, že tímto postupem bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 6. Stěžovatelka dále namítá tzv. svévolné hodnocení důkazů a extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že soudy za škodu považovaly souhrn všech plateb z technického účtu, které nebyly doloženy fakturami jako výdaj společnosti. Soudy vůbec nezohlednily, že majitel a faktický ředitel společnosti B. V. vědomě přistoupil na smísení finančních prostředků společnosti s prostředky stěžovatelky na jejím soukromém účtu jako na strategii přežití firmy v exekučním prostředí. V takové situaci dochází k dobrovolnému smísení majetku, v jehož rámci nelze v jednotlivých transakcích s jistotou rozlišit, zda jde o cizí či vlastní prostředky. Za těchto okolností nemůže obstát závěr, že každá částka, kterou stěžovatelka následně nepodložila dokladem o úhradě závazku společnosti, představuje zpronevěřenou cizí věc. Jedná se o typický spor o bezdůvodné obohacení a o vypořádání vzájemných pohledávek mezi společností a osobou, která do ní vkládala i vlastní prostředky, nikoli o trestný čin. Tím, že soudy ignorovaly povahu a účel dohody mezi stěžovatelkou a B. V. založily extrémní rozpor se zjištěným skutkovým stavem. Tato okolnost se týká i výroku o vině pod bodem 3 odsuzujícího rozsudku okresního soudu, kdy soudy jako zpronevěru kvalifikovaly částku 970 174 Kč, která představuje rozdíl mezi celkovou sumou 5 790 174 Kč, již si stěžovatelka v období od 5. 1. 2017 do 30. 6. 2017 převedla z účtů poškozené společnosti na své účty jako půjčky, a částkou 4 820 000 Kč, kterou prokazatelně vrátila. Okresní soud zde opět přehlíží, že i v tomto případě šlo o praxi dlouhodobě existujících a oboustranných půjček mezi stěžovatelkou a společností, která byla tolerována a fakticky schvalována B. V. 7. Stěžovatelka uvádí, že část mzdy vyplácela zaměstnancům tzv. na ruku mimo oficiální mzdovou agendu, což je dle jejího názoru pochopitelné, když poškozená čelila exekucím. Tyto tzv. zelené finance jsou v účetnictví zaznamenány jako nedaňové náklady. Stěžovatelka si je vědoma toho, že tento způsob vyplácení mezd představuje porušení daňových a mzdových předpisů, z čehož dovozuje důvod, proč zaměstnanci jako svědci popřeli tuto mzdovou praxi. Soudy však tuto zjevnou motivaci zaměstnanců, kteří se nechtěli dostat do potíží, nezohlednily a veškeré manko připočetly na vrub stěžovatelce. 8. Stěžovatelka uzavírá, že soudy se v jejím případě dopustily tzv. extenzivního výkladu ustanovení § 206 trestního zákoníku k její škodě. Uvádí, že půjčky od poškozené byly dlouhodobou praxí v rámci fungování poškozené, a tudíž se nemohlo jednat o zpronevěru. 9. Stěžovatelka konečně namítá, že Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal její dovolání a toliko formalisticky jej odmítl s poukazem na polemiku se skutkovým stavem, s čímž se však stěžovatelka neztotožňuje. Nejvyšší soud se tak dle jejího náhledu dopustil porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využila všech procesních prostředků k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížno