II.ÚS 362/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 362/26 ze dne 25. 3. 2026 Možnost soudní rehabilitace i v případě zastavení trestního stíhání po propuštění z nezákonné vazby   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele prof. Milana Knížáka, Dr. A., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2026 č. j. 44 To 6/2026-23 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. prosince 2025 č. j. 1 Nt 5001/2025-9, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2026 č. j. 44 To 6/2026-23 a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. prosince 2025 č. j. 1 Nt 5001/2025-9 byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2026 č. j. 44 To 6/2026-23 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. prosince 2025 č. j. 1 Nt 5001/2025-9 se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z ústavní stížnosti, předložených podkladů a vyžádaného spisu se podává, že usnesením vyšetřovatele Státní bezpečnosti Praha ze dne 23. 10. 1974 č. j. ČVS/VS-993/74 bylo vůči stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro podezření z pokusu trestného činu poškozování zájmů republiky v cizině podle § 8 odst. 1 k § 112 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, jehož se měl dopustit, zjednodušeně řečeno, tím, že dne 21. 5. 1973 dal do poštovní přepravy zásilku do Francie obsahující písemnosti, které podávaly zkreslené informace o poměrech v republice, a to za účelem jejich rozšiřování v zahraničí. Téhož dne byl vzat do vazby, z níž byl propuštěn dne 7. 2. 1975. Následně bylo usnesením krajského prokurátora v Praze ze dne 3. 4. 1975 č. j. 1 Kv 1550/74-81 trestní stíhání stěžovatele zastaveno. 3. Stěžovatel tak byl vazebně stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu, který je uveden v § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o soudní rehabilitaci"), aniž k tomu existoval skutečný právní důvod, neboť nikdy nedošlo k jeho následnému odsouzení. Současně nebyl v této souvislosti dosud rehabilitován ani odškodněn. 4. Z uvedených důvodů stěžovatel podal u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") návrh na vydání rozhodnutí, že je podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci účasten soudní rehabilitace v souvislosti s nezákonným zbavením osobní svobody v období od 23. 10. 1974 do 7. 2. 1975. Obvodní soud v záhlaví specifikovaným usnesením návrh stěžovatele podle § 33 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci zamítl pro opožděnost. Shledal, že § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci dopadá pouze na případy, kdy nelze osobu rehabilitovat podle jiných částí téhož zákona, typicky tedy na osoby nezákonně zbavené osobní svobody nebo majetku, aniž by proti nim bylo zahájeno trestní stíhání. V případě stěžovatele však bylo zahájeno trestní stíhání, byl vzat do vazby a následně bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, proto bylo podle obvodního soudu nutné postupovat podle § 33 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, který pro podání žádosti na soudní rehabilitaci stanoví dvouletou prekluzivní lhůtu. K tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 262/17. 5. Stížnosti stěžovatele proti usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Ztotožnil se závěrem obvodního soudu, že v případě stěžovatele bylo nutné postupovat podle § 33 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, a současně stěžovateli nepřisvědčil, že obvodní soud porušil § 7 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci, když rozhodoval samosoudkyní, nikoli v senátu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení opětovně vyjadřuje nesouhlas se závěrem rozhodujících soudů, že na jeho případ dopadá usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 262/17. Je přesvědčen, že v uvedené věci nebylo vydáno meritorní rozhodnutí o vině či nevině. Naproti tomu v jeho věci meritorně rozhodnuto bylo, proto nebyl dán důvod žádat o pokračování trestního stíhání. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, ze které se podává, že demokratický režim by neměl ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další (např. nálezy ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07 a ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 1916/07). Rovněž odkazuje na odlišnou rozhodovací praxi slovenských soudů. 7. Opakovaně rovněž namítá, že ve věci měl rozhodovat senát, nikoliv samosoudce, neboť zákon o soudní rehabilitaci je lex specialis a jeho § 7 odst. 3 je třeba respektovat. Názor městského soudu, že zákonodárce opomněl učinit změnu v daném zákoně, podle jeho mínění nic nemění na tom, že jde o ustanovení stále platné. Podotýká, že návrh podal k obvodnímu soudu jako soudu místně a věcně příslušnému, neboť trestní sazbou patřilo projednání věci pod jurisdikci okresních soudů. Obvodní soud však věc podle něj mohl postoupit vyššímu soudu či Ústavnímu soudu. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 8. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřily. 9. Městský soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. 10. Obvodní soud ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí i odůvodnění napadeného usnesení městského soudu s tím, že podle jeho přesvědčení ve věci nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. 11. Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze sdělil, že z novely zákona o soudech a soudcích provedené zákonem č. 319/2024 Sb. je zřejmé, že zákonodárce měl v úmyslu ukončit účast přísedících na řízeních před okresními soudy. Jedinou výjimkou jsou řízení zahájená před účinností této novely, což není případ posuzované věci. Ustanovení § 7 odst. 3 zákona o soudní rehabilitaci se proto stalo cestou nepřímé novelizace obsoletním a ve věci správně rozhodoval samosoudce. Rovněž konstatoval, že stěžovatel nesprávně vykládá procesní aspekty případu Jaroslava Masaříka (věc vedená u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 262/17), neboť zde, shodně jako v posuzované věci, šlo o situaci, kdy trestní stíhání bylo zastaveno. Názor Ústavního soudu vyslovený v usnesení ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. I. ÚS 262/17, že se pří zastavení trestního stíhání uplatní § 33 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci, je podle něj plně aplikovatelný i na danou věc. 12. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal. 13. Vyjádření městského soudu, obvodního soudu a státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze byla poskytnuta stěžovateli k replice. V reakci na vyjádření státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze stěžovatel podotýká, že je třeba rozlišovat, proč bylo trestní stíhání zastaveno. Je přesvědčen, že bylo-li to kvůli amnestii, milosti či jinému důvodu, který nespočívá v meritorním posouzení věci (jako to bylo v případě Jaroslava Masaříka), pak je postup podle § 33 odst. 1 zákona o soudní rehabilitaci namístě. Naproti tomu byla-li věc v minulosti meritorně rozhodnuta (což je případ stěžovatele), nelze žádat o pokračování trestního stíhání, ale je možné deklaratorně vyslovit účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona o soudní rehabilitaci. Dodává, že žádné z vyjádření nereflektuje judikaturu Ústavního soudu, kterou předestřel v ústavní stížnosti - viz nálezy ze dne 26. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07 a ze dne 26. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 1916/07) IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 14. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. V. Posouzení důvodnosti ústav