II.ÚS 364/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 364/24 ze dne 20. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) Jany Bártové a 2) Pavly Imrichovičové, obou právně zastoupených Mgr. Markétou Rylkovou, advokátkou, sídlem Rybná 682/14, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 22 Cdo 518/2023-904, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. července 2022 č. j. 27 Co 97/2022-830 a rozsudku Okresního soudu Prahu-západ ze dne 9. července 2021 č. j. 13 C 425/2018-765, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1) Družstva pro rekreační bydlení, sídlem v Praze 5, Lahovská 117, 2) Kataríny Oulehlové, 3) Jiřího Schulze, 4) MUDr. Bohumily Poddané, 5) Markéty Beníšek, 6) Miroslavy Kasíkové, 7) Zuzany Kasíkové a 8) Capital Consulting CZ, a. s., sídlem v Praze 10, Popovická 14/1091, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatelek 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud Praha-západ ( dále jen "soud prvního stupně") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelky domáhaly, aby soud určil, že jsou každá v rozsahu id. 1/2 spoluvlastnicemi předmětných pozemků, (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-IX). V žalobě stěžovatelky uvedly, že jsou na základě rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 5. 2015 č. j. 18 C 352/2014-116, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016 č. j. 28 Co 253/2016-199 každá v rozsahu id. 1/2 spoluvlastnicemi předmětných pozemků. Oba uvedené rozsudky byly vydány v restitučním řízení a nabyly právní moci dne 26. 8. 2016; jako povinná osoba v řízení vystupoval státní podnik Lesy České republiky. Příslušný katastrální úřad však následně odmítl provést vklad vlastnického práva stěžovatelek k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí, neboť uvedené restituční rozsudky nejsou závazné pro osoby, které nebyly účastníky restitučního řízení, a jejichž vlastnické právo k předmětným pozemkům bylo v katastru nemovitostí zapsáno (tedy pro žalované). Stěžovatelky proto podaly žalobu na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Vedlejší účastníci namítali, že nabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť byli (resp. jejich právní předchůdci byli) při nabytí pozemků i po celou dobu, co je drželi, v dobré víře, že jsou jejich vlastníky. 3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 29. 6. 2000 byly mezi Lesy České republiky, s. p., jako prodávajícím, a právními předchůdci vedlejších účastníků uzavřeny kupní smlouvy, na základě kterých prodávající postupně převedl do vlastnictví kupujících předmětné pozemky (resp. pozemky, z nichž se některé předmětné pozemky v následujících letech oddělily). Následnými převody, resp. přechody vlastnického práva na právní nástupce, se předmětné pozemky v jejich nynější parcelní podobě dostaly do vlastnictví vedlejších účastníků. Soud prvního stupně na výše uvedené smlouvy aplikoval tzv. blokační ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"), a dospěl k závěru o absolutní neplatnosti uvedených převodních smluv. A to přesto, že restituční nárok stěžovatelek nebyl v té době dostatečně konkretizován na to, aby z něj bylo možné dovodit, že se vztahuje i na předmětné pozemky. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou, zda právní předchůdci vedlejších účastníků mohli jako dobrověrní nabyvatelé, jednající v důvěře ve správnost zápisu práva v katastru nemovitostí, nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům (v jejich tehdejší parcelní podobě), a dospěl k závěru, že se tak stalo. 4. K odvolání stěžovatelek Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II-XIII). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Ztotožnil se též s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně neplatnosti převodních smluv ze dne 29. 6. 2000, a to pro rozpor s § 5 odst. 3 zákona o půdě. Odvolací soud nicméně nesouhlasil s argumentací soudu prvního stupně v tom směru, že dobrá víra nabyvatelů (tj. nabyvatelů předmětných pozemků) ve správnost stavu evidovaného v katastru nemovitostí mohla vést k nabytí vlastnického práva, a tedy k porušení (prolomení) tzv. blokačního ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě. Toto platí podle odvolacího soudu rovněž pro další navazující převody předmětných pozemků. Odvolací soud však dospěl k tomu, že vedlejší účastníci vlastnické právo k předmětným pozemkům, ať už samostatně či se započtením doby držby svých právních předchůdců, vydrželi podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (bod 65 a následující rozsudku). 5. Proti usnesení odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. 6. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. 7. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že oproti soudu prvého stupně odvolací soud v rozhodnutí dovodil, že katastrální vlastníci vlastnické právo k předmětným pozemkům vydrželi, a to aniž by provedl jakékoli doplnění dokazování. V této souvislosti poukazují na to, že ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím nebylo provedeno dokazování k otázce oprávněné držby, tedy k prokázání toho, že katastrální vlastníci po celou vydržecí dobu předmětné pozemky ve své držbě měli a odkazují na závěry Ústavního soudu vyjádřené nálezu sp. zn. III. ÚS 875/14. Stěžovatelky poukazují na to, že vyloučení přímého vydání pozemku v restituční věci z důvodu, že k němu před rozhodnutím o jeho vydání nabyla vlastnické právo fyzická osoba, není ústavně konformní a mají proto za to, že by tuto otázku s ohledem na závěry Ústavního soudu měly soudy posoudit jinak. Soudy v rámci této své rozhodovací praxe v podstatě založily novou překážku přímého vydání majetku v restitučním řízení, aniž by se blíže zabývaly tím, na základě jakého právního podkladu lze zákonem o půdě stanovené překážky přímého vydání pozemků takto rozšířit a aniž by se zabývaly tím, zda je takový postup ústavní a nevede k nespravedlnosti a popření smyslu zákona o půdě. II. Procesní předpoklady řízení 8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelky jsou řádně zastoupeny [§ 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")] a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 10. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí o