II.ÚS 3643/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3643/25 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Květoslava Válka, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1608/2025-539 ze dne 3. září 2025, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 24/2024-484 ze dne 31. října 2024 a rozsudku Okresního soudu v Tachově č. j. 7 C 239/2015-439 ze dne 1. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Tachově, jako účastníků řízení a a) Římskokatolické farnosti Stříbro, sídlem Jiřího z Poděbrad 78, Stříbro a b) České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutích. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Tachově rozhodl o žalobě vedlejší účastnice a) na určení vlastnického práva státu dle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi ("zákon č. 428/2012 Sb.") tak, že vedlejší účastník b) je vlastníkem tam specifikovaných pozemků v katastrálním území S. (výrok I). Soud také rozhodl o nákladech řízení (výroky II. - IV.). 3. Stručně řečeno, soud I. stupně učinil závěr, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice a) byla v rozhodném období vlastníkem pozemků, které přešly na stát postupem dle § 5 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. [odnětím bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)]. Soud tento závěr učinil na základě nepřímých důkazů předložených vedlejší účastnicí a) i přes to, že nedoložila přímo nabývací titul. Jako vlastník byl v době rozhodování soudu I. stupně v katastru nemovitostí zapsán právě stěžovatel, který měl pozemky nabýt na základě kupní smlouvy s Pozemkovým fondem České republiky. Soud ovšem smlouvu vyhodnotil jako neplatnou dle § 39 zákona č. 40/1964, Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, jelikož byla uzavřená v rozporu s blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 ("zákon o půdě"). To zapovídalo převod majetku do vlastnictví jiných osob do přijetí zákonů o tomto majetku; na straně stěžovatele přitom v souladu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu neshledal prvostupňový soud žádné okolnosti mimořádného významu, pro něž by měla být dána přednost dobré víry stěžovatele před restitučním nárokem vedlejší účastnice a). 4. K odvolání stěžovatele a vedlejšího účastníka b) Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil toliko s upřesněním, že tam odkazovaný geometrický plán nově vymezující předmětné pozemky je nedílnou součástí rozsudku (výrok I). Soud také rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II a III). 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel i vedlejší účastník b) dovolání, které Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako nepřípustná. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že obecné soudy nevzaly v potaz argumentaci, jež před nimi činil. Zaprvé se dovolává své dobré víry při nabytí předmětných pozemků a důvodů vhodných zvláštního zřetele hodných pro prolomení blokačního ustanovení § 29 zákona o půdě, které spatřuje i v historických okolnostech a subjektivních důsledcích zásahu do své dobré víry, ale zejména pak v souvislosti se zásadou dobrých mravů a jednáním, které nemá požívat právní ochrany. 7. Zadruhé, stěžovatel namítá, že rozhodnutími obecných soudů bylo vedlejší účastnici a) poskytnuto "dvojí plnění" když se v nyní posuzovaném řízení domáhá vydání pozemků, které její předchůdkyně nabyla směnou za pozemky, kterých se vedlejší účastnice a) v jiném soudním řízení o vydání již domohla. 8. Zatřetí, stěžovatel také napadá závěry obecných soudů tím, že brojí proti jejich závěru o vlastnictví pozemků předchůdkyní vedlejší účastnice a), zejména pak rozporuje názor obecných soudů, že se majetek v rozhodné době dostal do jejího vlastnictví na základě úpravy veřejnoprávního charakteru, a tudíž se neuplatní intabulační princip. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupený advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 10. Na úvod je třeba podotknout, že stěžovatel sice v záhlaví uvedený rozsudek okresního soudu nenapadá výslovně, nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že i v něm shledává ústavněprávní pochybení. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 a ze dne 20. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 1683/16), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i tento rozsudek, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jeho podání. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 13. Zaprvé, Ústavní soud neshledává, že by se obecné soudy dostatečně nezabývaly či snad "nevzaly v potaz" argumentaci stěžovatele ohledně existence mimořádných okolností, které by ospravedlňovaly prolomení blokačního ustanovení zákona o půdě; stěžovatelem vznesenými důvody se Nejvyšší soud zabýval poměrně detailně v bodech 27-30 svého usnesení (srov. i bod 19 rozsudku krajského soudu a body 50-55 rozsudku okresního soudu). Nejvyšší soud přitom vyšel z judikatury Ústavního soudu ohledně mimořádných okolností prolamujících blokační ustanovení zákona o půdě, kterou na věc použil. V tomto směru Ústavní soud rovněž plně odkazuje na závěry učiněné ve svém nálezu ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 2640/17, bodech 33 a 35, ze kterých vyplývá, že pouhá dobrá víra nabyvatele k prolomení blokačního ustanovení zákona o půdě nepostačuje. Ač je třeba dobrou víru brát do úvahy, okolnosti věci by musely být skutečně mimořádné, aby ospravedlnily kasační zásah Ústavního soudu ve prospěch stěžovatelových práv. Takové okolnosti přitom Ústavní soud v posuzované věci stejně jako obecné soudy neshledává. 14. Zadruhé, námitka "dvojího plnění" není důvodná proto, jak ostatně upozorňuje i Nejvyšší soud (bod 23 jeho usnesení), že je založena na odlišném skutkovém stavu od toho, který zjistily obecné soudy. Ty správně konstatují, že i v případě vydání všech pozemků vedlejší účastnici a) by jejich celková výměra byla o 6 ha nižší, než tvořila výměra historického majetku její předchůdkyně. Ústavní soud poté stejně jako soud odvolací (bod 20 jeho rozsudku) a Nejvyšší soud (bod 23 jeho usnesení) konstatuje, že předmětem řízení v nyní posuzované věci byla pouze žaloba na určení, nikoliv vydání předmětných pozemků. 15. Zatřetí, k správnosti posouzení úpravy převodu vlastnického práva v předmětné věci Ústavní soud plně odkazuje na odůvodnění Nejvyššího soudu (bod 20 jeho usnesení a tam odkazovaná judikatura, zejm. pak nález ÚS ze dne 9. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3177/11, bod 17). Ustálená judikatura Ústavního soudu dovozuje, že nabytí konfiskovaného majetku podle přísluš