II.ÚS 37/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 37/22 ze dne 29. 3. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) P. K., 2) A. H., společně zastoupených J. Š., advokátem a 3) J. Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2021 č. j. 30 Cdo 3397/2020-164, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2019 č. j. 3 Co 363/2019-140, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. ledna 2018 č. j. 12 C 14 /2017-64, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předcházející řízení 1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení všech výše nadepsaných rozhodnutí, kterými měla být porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Stěžovatelé podáním ze dne 31. 7. 2016 žádali u Ministerstva financí o náhradu škody (nemajetkové újmy) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu", která jim byla jednotlivými organizačními složkami zamítnuta. Posléze se žalobou domáhali náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 40 000 000 Kč. Újma jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu ze strany Městského soudu v Praze, Ministerstva zahraničních věcí, Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství. Tato újma jim měla vzniknout na pracovní cestě v Libanonu jakožto přepadeným ze dne 16. 7. 2015. Ozbrojenci je v uzavřené dodávce převezli na neznámé místo a od té doby až do dne 1. 2. 2016 byli drženi celkem na pěti neznámých místech, pravděpodobně v Sýrii a Libanonu. Dne 1. 2. 2016 byli všichni unesení propuštěni na pustém místě v horách Anti Libanon, poté byli zadrženi libanonskými oficiálními orgány a definitivně propuštěni na svobodu dne 4. 2. 2016. Poškození jsou přesvědčeni, že samotný únos a následně i doba jejich věznění (přesahující 6 měsíců) je přímým důsledkem nesprávného úředního postupu více českých úřadů. 3. Konkrétní pochybení státu (nesprávný úřední postup) mělo dle stěžovatelů spočívat v následujícím: v téže době zadržení stěžovatelů byl v České republice zadržen A. F. a bylo vedeno řízení o přípustnosti jeho vydání do Spojených států amerických. Městský soud v Praze, potažmo Městské státní zastupitelství, se dopustilo nesprávného úředního postupu, když rozhodnutí o vydání F. do USA bylo úmyslným vydáním zjevně nesprávného rozhodnutí, jež vyvolalo u libanonské strany potřebu domoci se kýženého rozhodnutí českých úřadů únosem stěžovatelů. Ministerstvo zahraničních věcí a Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI) se měli dopustit nesprávného úředního postupu tím, že přestože oba úřady měly informaci od zastupitelského úřadu v Libanonu (ÚZSI tuto informaci měl získat prostřednictvím Ministerstva vnitra), že se chystá odveta proti občanům ČR, a ačkoliv k tomu byl Úřad pro zahraniční styky a informace dle § 9 zákona č. 153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky, povinen, o tomto Vojenské zpravodajství (VZ) neinformoval. Učinil-li by aktivní kroky, nedošlo by k únosu stěžovatelů. Stěžovatelé se dozvěděli, že jeden z vyjednávacích týmů při jednání v Libanonu cca v říjnu 2015 vznesl požadavek na úplatek ve výši 2 milionů USD za to, že pan F. bude do týdne propuštěn. Libanonská strana tento požadavek odmítla a požádala o výměnu vyjednávacího týmu. Tento trestný čin je dle stěžovatelů zcela jistě nesprávným úředním postupem, který zapříčinil velké prodloužení doby únosu stěžovatelů. 4. Obvodní soud pro Prahu 1 nejprve zvolil pouze jednu složku, která bude za stát jednat vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti ohledně žalobního nároku vedou k určení příslušnosti několika různých organizačních složek státu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2577/2016 jí určil Ministerstvo financí, neboť tím nedošlo k upřednostnění jedné organizační složky na úkor druhé. Dospěl však k závěru, že tvrzení stěžovatelů zjevně nenaplňují i bez potřeby dokazování základní odpovědnostní podmínky tak, jak je zákon o odpovědnosti státu za škodu vyžaduje. Tvrzené porušení povinnosti Městským státním zastupitelstvím v Praze a Městským soudem v Praze spočívající v tom, že bylo úmyslně vydáno zjevně nesprávného rozhodnutí ve snaze vyhovět požadavku spojeneckého státu, nesplňuje definici nesprávného úředního postupu. Soud tak v průběhu vlastního řízení předcházejícímu vydání rozhodnutí Městského soudu v Praze, ani Městského státního zastupitelství v Praze, neshledal ani nezákonné rozhodnutí a ke vzniku tvrzené škody dle soudu zcela chybí jakákoliv příčinná souvislost. K činnosti VZ a civilní rozvědky konstatoval, že zpravodajské služby nemají žádnou pravomoc vydávat akty aplikace práva či rozhodovat o právech a povinnostech fyzických či právnických osob. K tvrzení o vyžádání úplatku pak soud konstatoval, že i kdyby bylo pravdivé, představovalo by zjevný exces při výkonu státní moci, za nějž by odpovídal škůdce sám, opět by nešlo o škodu způsobenou při výkonu státní moci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010). Soud prvního stupně tak žalobu rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 12 C 14/2017-64, zamítl. 5. Odvolací soud považoval právní závěry soudu prvního stupně o absenci nezákonného rozhodnutí za zcela správné a odpovídající zjištěnému skutkovému stavu, čemuž podle něj odpovídalo i samotné odvolání stěžovatelů, kteří v něm již neargumentují nezákonným rozhodnutím ve věci rozhodnutí o přípustnosti vydání A. F. k trestnímu stíhání do Spojených států amerických. Pokud Městský soud v Praze v extradiční věci A. F. pravomocně rozhodl svým usnesení ze dne 22. 9. 2015 pod sp. zn. Nt 408/2014 v souladu s § 95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, o přípustnosti jeho vydání k trestnímu stíhání do Spojených států amerických, nelze v dané věci konstruovat existenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 7 a násl. zákona o odpovědnosti státu za škodu. Na tom nemění ničeho ani následující rozhodnutí ministra spravedlnosti o nepovolení vydání A. F. k trestnímu stíhání učiněné v souladu s § 399 trestního řádu. Odvolací soud uzavřel, že posouzení relevantních příčin, bez nichž by tvrzená nemajetková újma vzešlá z únosu žalobců v období od 16. 7. 2015 do 1. 2. 2016 nenastala, v posuzované věci vede k závěru, že touto hlavní a určující příčinou bylo právě a jen kriminální jednání únosců v Libanonu. Nikoliv tedy postup orgánů českého státu, ať již tento disponoval různými informacemi týkajícími se osoby A. F. nebo českého občana P. H. uneseného v Libyi a negociací s nimi spojenými. Ve zbytku se odvolací soud ztotožnil s posouzením věci ze strany prvostupňového soudu a z výše uvedených důvodů odvolání stěžovatelů nevyhověl. 6. V podaném dovolání stěžovatelé konstatovali, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K jejich únosu mělo dojít činností a pochybením ÚZSI a VZ. Za újmu tímto způsobenou by měl odpovídat stát. Dle dovolatelů soudy žalobu zamítly proto, že činnost zpravodajských služeb nemůže být "nesprávným úředním postupem" a žalobě by tak nemohlo být vyhověno i kdyby se prokázalo, že únos byl přímým důsledkem činnosti těchto zpravodajských služeb. Tento závěr považovali stěžovatelé za absurdní. Podle Nejvyššího soudu však na vyřešení uvedené otázky napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo, neboť odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby založil na závěru, že ani jedno z předestřených rozhodnutí (extradiční usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. Nt 408/2014 a navazující) nelze považovat za nezákonné. Soud se dále zabýval i otázkou příčinné souvislosti mezi tvrzenými nesprávnými postupy soudů, státních zastupitelství a zpravodajských služeb a újmou dovolatelů a uzavřel, že pokud rozhodující skutečností pro potenciální vznik nemajetkové újmy na straně žalobců bylo kriminální jednání únosců v Libanonu, nemůže být v projednávané věci založena příčinná souvislost. Při absenci této kumulativní podmínky zakládající případnou odpovědnost státu je pak dle odvolacího soudu zcela správný závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby. Tento závěr dovolatelé ve svém podání nenapadli. Odvolací soud se pak výslovně "nad rámec těchto pro posouzení věci určujících úvah" zabýval i dovolateli vymezenou otázkou odpovědnosti státu za újmu způsobenou činností zpravodajských služeb, avšak Nejvyšší soud zdůraznil, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost to