II.ÚS 3706/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3706/25 ze dne 28. 1. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj) a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Břetislava Hřebačky, zastoupeného Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, sídlem Opletalova 1525/39, Praha 1, proti výroku I. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. listopadu 2025, č. j. 21 As 16/2025-52, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, jako vedlejšího účastníka řízení, ve spojení s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení Nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh řízení před správními soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v rozsahu napadeného výroku s tvrzením, že jím bylo odepřeno právo stěžovatele na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), právo na přístup k soudu, ve spojení s právem vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny a právem podnikat podle čl. 26 Listiny. Akcesoricky navrhuje zrušit nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok (dále též "CHKO"), zejména s tím, že normotvorný proces byl veden v rozporu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 2. Ministerstvo životního prostředí (vedlejší účastník) rozhodnutím ze dne 15. 4. 2024, č. j. MZP/2024/620/1986, nevyhovělo námitkám stěžovatele proti zařazení pozemků v jeho (spolu)vlastnictví, nacházejících se v katastrálních územích Týnec na Moravě a Moravská Nová Ves se způsobem využití orná půda, trvalý travnatý porost a (v jednom případě) ostatní plocha (dále jen "dotčené pozemky") do Chráněné krajinné oblasti Soutok. Ministr životního prostředí rozhodnutím ze dne 5. 9. 2024, č. j. MZP/2024/290/1343, rozklad stěžovatele zamítl. 3. Ani Městský soud v Praze stěžovateli nevyhověl a rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 14 A 55/2024-106, jeho žalobu zamítl. Podle městského soudu správní orgány řádně odůvodnily, proč byly pozemky žalobce zahrnuty do předmětu ochrany. V rámci vyhlášení záměru CHKO Soutok i v rozhodnutí správních orgánů bylo náležitě vysvětleno, proč je nutné přistoupit k ochraně dotčených pozemků, přestože se jedná o ornou půdu a trvalý travní porost (louky). Pokud jde o jediný pozemek, který je evidován jako "ostatní plocha", ten bezprostředně sousedí s jinými pozemky, mj. též stěžovatele, které jsou evidovány jako trvalý travní porost. Stěžovatel přitom ve vztahu k odlišnosti faktického využití tohoto pozemku nic netvrdil. Ačkoliv vedlejší účastník nerozhodl o námitkách ve lhůtě stanovené zákonem, na zákonnost vydaného rozhodnutí tento postup neměl vliv. Správní orgány rovněž dostatečně odůvodnily, proč nebylo možné namísto vyhlášení CHKO přistoupit ke smluvní ochraně. V testu proporcionality již správní orgán prvního stupně podrobně a přesvědčivě popsal, z jakých důvodů nebyla smluvní ochrana na dané území aplikovatelná. Z dikce § 39 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "ZOPK") totiž nevyplývá, že se orgán ochrany přírody musí za každou cenu s vlastníkem pozemku na ochraně domluvit. Za daných podmínek by formalistická aplikace daného ustanovení nebyla v souladu s účelem ZOPK, kterým je ochrana přírody a krajiny. Jelikož z obecně formulované žalobní námitky nevyplývalo, že by stěžovatel vyvíjel nějakou iniciativu za účelem sjednání smluvní ochrany dotčeného území, natož aby o ni požádal, městský soud uzavřel, že vedlejší účastník postupoval v rozporu s § 39 ZOPK ve spojení s § 45c odst. 5 téhož zákona. 4. Městský soud neshledal důvodné ani pochybnosti o nestrannosti Agentury ochrany přírody a krajiny, a tudíž i její analýzu provedenou v rámci záměru CHKO Soutok shledal věrohodnou a relevantní. K probíhajícím pozemkovým úpravám městský soud uvedl, že stěžovatel neprokázal, jak by tyto úpravy měly zasáhnout jeho veřejná subjektivní práva ve vztahu k vyhlášení CHKO Soutok, pročež nepovažoval tvrzené skutečnosti za relevantní a důkaz dopisem SPÚ neprovedl. Stěžovatel také namítal, že finanční nástroje na podporu šetrného hospodaření lze využívat i bez vyhlášení CHKO, což správní orgány v zásadě nepopřely, aniž by však dostatečně vysvětlily rozdíl mezi evropsky významnou lokalitou (dále jen "EVL") a CHKO v této oblasti. Městský soud nicméně konstatoval, že otázka dotačních nástrojů nebyla rozhodná pro posouzení věci, neboť nebyla nosným důvodem pro vyhlášení CHKO Soutok. Tento dílčí nedostatek tak nemohl vést ke zrušení napadeného rozhodnutí. Pokud jde o problematiku namítaných omezení a možnému vzniku škody, městský soud nejprve konstatoval, že tyto námitky byly uplatněny v rámci návrhu na nařízení předběžného opatření, a to až po lhůtě k podání žaloby. Přesto však dovodil, že omezení hospodaření na pozemcích žalobce nebyla konkretizována natolik, aby představovala nepřiměřený zásah do jeho práv, přičemž případné ztížení hospodaření lze kompenzovat prostřednictvím náhrady podle § 58 ZOPK. Protože městský soud neshledal důvodnými ani ostatní námitky, žalobu zamítl. 5. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Neshledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu, veškeré námitky byly vypořádány řádně. Obdobnými kasačními stížnostmi se přitom soud zabýval již opakovaně. První kasační námitka, která se týkala absence předmětu ochrany na intenzivně obhospodařované půdě stěžovatele a s tím souvisejícího zásahu do jeho vlastnického práva provedenou regulací, byla podle Nejvyššího správního soudu nedůvodná. Stěžovatel již v námitkách (jakož i v rozkladu a žalobě) uváděl, že orná půda nemůže být předmětem zvolené ochrany, respektive že na dotčených pozemcích chybí její požadovaný smysl, Nejvyšší správní soud se plně ztotožnil s odůvodněním obou správních rozhodnutí i rozsudku městského soudu a na jejich odůvodnění odkázal. Úkolem kasačního soudu není repetitivně opakovat závěry již vyřčené v předcházejících rozhodnutích, považuje-li je za věcně správné a vyčerpávající. 6. Ve své druhé námitce stěžovatel namítal nevyužití smluvní ochrany dle § 45c odst. 5 zákona o ochraně přírody a krajiny, ani této však Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Ze zákona o ochraně přírody a krajiny plyne, že pro EVL, kam spadají rovněž dotčené pozemky, lze namísto vyhlášení národní přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní rezervace, přírodní památky nebo památného stromu, včetně jejich ochranných pásem, zvolit ochranu na základě písemné smlouvy uzavřené mezi vlastníkem dotčeného pozemku a příslušným orgánem ochrany přírody. Smluvní způsob ochrany EVL je alternativou především k vyhlašování maloplošných zvláště chráněných území, byť smluvní ochranu nelze a priori vyloučit ani u většího území. Vedlejší účastník při posuzování předmětu ochrany v rámci testu proporcionality vážil jednotlivé možnosti ochrany, přičemž s ohledem na majetkové vztahy v území, efektivitu ochrany a charakter dotčených pozemků uzavřel, že smluvní ochrana není vhodná ani proveditelná. Pro vydání nařízení vlády existuje odpovídající zákonné zmocnění, námitka porušení čl. 11 odst. 4 Listiny je proto nedůvodná. Jakkoliv je patrné, že vyhlášení CHKO s sebou přináší pro vlastníky dotčených nemovitostí jistá omezení, stěžovatel dostatečně netvrdil a nedoložil, že tato omezení jsou natolik závažná, aby bylo třeba přehodnotit rozsah stanovené ochrany. Stěžovatel byl rovněž upozorněn na skutečnost, že v případě ztížení zemědělského hospodaření v důsledku vyhlášení CHKO Soutok má dle § 58 zákona o ochraně přírody a krajiny nárok na finanční náhradu. II. Argumentace v ústavní stížnosti 7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (v rozsahu zamítavého výroku I.), akcesoricky navrhuje zrušení samotného nařízení vlády. 8. Vláda si počínala nedbale a nikoliv v souladu se zásadou proporcionality, kterou si žádá zákon, resp. § 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Proces přijetí návrhu byl direktivní a nezohledňoval připomínky dotčených osob. Napadené nařízení je nejen v rozporu se zásadou proporcionality, racionality a nezbytnosti přijetí právních předpisů, ale také v přímém rozporu se zákonem, resp. se zákonem o ochraně přírody a krajiny. Vláda vydáním napadeného nařízení vybočila ze stanovených mantinelů a mezí vyslovených v § 45c odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť jednala v přímém rozporu s jiným nařízením v podobě Národního seznamu, které sama vydala. Porušila čl. 78 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť překročila meze svého ústavního zmocnění k vydání nařízení vlády k provádění