II.ÚS 3719/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3719/25 ze dne 29. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně (soudce zpravodaj), soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Halouzky, zastoupeného JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, sídlem Jaselská 202/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, č. j. 28 Cdo 725/2025-903, a Krajského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2024, č. j. 18 Co 138/2022-829, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 12. 2024, č. j. 18 Co 138/2022-848, v části v níž byla odmítnuta žaloba ve vztahu k určení vlastnického práva stěžovatele, za účasti Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a 1) David Paul Stapleton, 2) Eugenie Nicole Karen, 3) Mary Anderson Eirich Kohn, 4) Michael Paul Kohn, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 12. 2021, č.j. 112 C 117/2013-664 rozhodl, že vedlejší účastníci 1) až 4) a stěžovatel, co by osoba na řízení zúčastněná, jsou vlastníky blíže určených nemovitostí (výrok I.). Dále soud zamítl žalobu v rozsahu, v jakém se žalobci domáhali určení, že vedlejší účastnící 1) až 4) a stěžovatel jsou ve stanovených podílech vlastníky blíže určených nemovitostí (výrok II.). Soud prvního stupně dále určil, že vedlejší účastníci 1) až 4) a stěžovatel jsou vlastníky blíže určených podílů na blíže určených nemovitostech (výrok III.). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu v rozsahu, v jakém se vedlejší účastníci 1) až 4) a stěžovatel domáhali určení, že jsou vlastníky blíže určených podílů na blíže určených nemovitostech (výrok IV.). Soud prvního stupně vyslovil, že součástí a přílohou tohoto rozsudku jsou geometrické plány Ing. Pavla Vašíčka (výrok V.) a že tímto rozsudkem se v rozsahu výroku I. a III. Nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 12. 9. 2013, č.j. SPU 382412/2013, 3239/92/79-RNP (výrok VI.). Výroky VII. a VIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. 2. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil v části dotčených výroků I. a III., jimiž bylo rozhodnuto o žalobě v poměru ke stěžovateli tak, že, se žaloba odmítá (výrok I.), ve zbylém rozsahu odvoláními napadených výroků I. a III., jakož i ve výrocích V., VII. - VIII. byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II.), s tím, že jen v takto vymezeném rozsahu se nahrazuje označené rozhodnutí pozemkového úřadu (výrok III.). O nákladech řízení bylo rozhodnuto výrokem IV. 3. Stěžovatelem podané dovolání bylo ve vztahu k jeho osobě ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.). Ve výroku blíže určených částí bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno a vráceno krajskému soudu k dalšímu řízení (Výrok II.). 4. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že odvolacím a dovolacím soudem nebyl ve věci považován za osobu aktivně legitimovanou, neboť nepodal žalobu na znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem. Podle vyšších soudů je z povahy věci vyloučeno, aby se ostatní účastníci (zde vedlejší účastníci) ve správním řízení ujali aktivity i za ostatní účastníky řízení. 5. Stěžovatel namítl, že soud prvního stupně u něj nedostatek aktivní legitimace neshledal a rozhodnutí odvolacího soudu tak pro něj bylo překvapivým. V řadě předchozích řízení stěžovatel vystupoval v pozici osoby na řízení zúčastněné, sám žalobu nepodával a soudy mu vlastnické právo k nemovitostem přesto přiznaly. Stěžovatel namítl, že tentýž odvolací senát nejméně ve čtyřech předchozích případech akceptoval, že vystupuje jako osoba zúčastněná na řízení, a ztotožnil se s rozhodnutím soudu prvního stupně, kterým bylo určeno, že také stěžovatel je vlastníkem podílu na dotčených pozemcích. Napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť je v rozporu s předchozí rozhodovací praxí odvolacího soudu. 6. Stěžovatel v řízení vyjádřil podporu žalobců, uvedl, že se s ní ztotožňuje a připojuje. Pokud návrh žalobců odpovídá hmotnému právu, není žádným právním předpisem vyloučeno, aby se žalobci nemohli domáhat určení vlastnického práva ve prospěch další osoby. V případě, že by rozsudkem soudu mohlo být nahrazeno rozhodnutí správního orgánu pouze v takovém rozsahu, v jakém se týká práv žalobce, jednalo by se přepjatý formalismus, který je v restitučních věcech nežádoucí. Odvolací soud změnil výklad procesního postavení stěžovatele z vlastní iniciativy, a to bez předchozího upozornění, výzvy k vyjádření či poučení o možných procesních následcích. Tímto postupem porušil odvolací soud nejen princip rovnosti účastníků, ale i zásadu předvídatelnosti rozhodování. 7. Ochrana vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod zahrnuje též ochranu oprávněného očekávání, že bude přiznané právo respektováno, popř. že o nároku bude rozhodnuto podle dřívějších relevantních právních posouzení, nebyly-li právní ani skutkové okolnosti změněny. Stěžovateli bylo odepřeno vlastnické právo výlučně z důvodů formální povahy, přestože jejich hmotněprávní postavení bylo shodné. II. 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 9. Ústavní soud konstatuje, že prakticky totožnou ústavní stížností téhož stěžovatele se v minulosti již zabýval ve věci evidované pod sp. zn. IV. ÚS 2426/25 a IV. ÚS 2055/25. Ke shora uvedené argumentaci stěžovatele Ústavní soud sdělil, že esenciální součástí práva jednotlivce na soudní ochranu je právo na přístup k soudu. Právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny totiž zaručuje "každému", že se může domáhat u soudu svého práva "stanoveným postupem", přičemž "[p]odmínky a podrobnosti upravuje zákon" (čl. 36 odst. 4 Listiny). 10. Právo na přístup k soudu není absolutní a podléhá některým zákonným omezením, jež jsou vtělena zejména do procesních předpisů; žádné z těchto (legitimních) omezení však nesmí být nepřiměřené a nesmí narušovat podstatu chráněného základního práva [rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ze dne 23. 6. 2016 ve věci Baka proti Maďarsku, č. stížnosti 20261/12, § 120). Z hlediska ochrany základních práv a svobod je nezbytné, aby jednotlivé podmínky, za nichž se lze soudní ochrany domáhat, sledovaly legitimní cíl a byly vůči němu přiměřené [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 27]. 11. Procesní předpisy provádějící Listinu musí obecné soudy a Ústavní soud interpretovat a aplikovat tak, aby na účastníky řízení nebyly kladeny nepřiměřené, tj. nad rámec smyslu a účelu právní úpravy jdoucí požadavky, a nebylo tím fakticky bráněno naplnění práva na soudní ochranu (nález ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. IV. ÚS 410/20, bod 27). Přepjatý formalismus je v rozporu s požadavkem zajištění efektivního a faktického přístupu k soudu (rozsudek ESLP ze dne 12. 11. 2002 ve věci Běleš a ostatní proti České republice, č. stížnosti 47273/99, § 50-51). 12. Stěžovatel se v nyní posuzované ústavní stížnosti snaží rozporovat výklad § 244 a násl. občanského soudního řádu. Jádrem jeho argumentace je, že v restitučním řízení postačovalo podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu pouze některými z restituentů, a to i ve prospěch stěžovatele. Ústavní soud nicméně dospěl k závěru, že Nejvyšší soud - který je primárně povolán k výkladu civilních procesních předpisů, jakož i sjednocování rozhodovací činnosti v této oblasti - stěžovateli přesvědčivě vysvětlil, proč odvolací soud žalobu v části týkající se osoby stěžovatele odmítl v souladu s § 250g odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu. Zvolený výklad procesních pravidel ze strany civilních soudů přitom nelze považovat za přepjatě formalistický či nepřiměřený ve výše uvedeném smyslu. 13. Nejvyšší soud v napadeném usnesení odkázal na svou judikaturu, podle které platí, že žalobci v řízení podle části páté občanského soudního řádu mají postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a že v tomto společenství jedná každý z nich jen sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních společníků žádný vliv (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1383/2005 ze dne 12. 7. 2005, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1649/2014 ze dne 24. 9. 2014, rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 685/2015 ze dne 7. 1. 2016; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5922/2016 ze dne 27. 2. 2018). 14. Takový závěr přitom odráží i východisko, že v původním restitučním řízení u Státního pozemkového úřadu podle zákona o půdě stěžovatel a vedlejší účastní