II.ÚS 373/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 373/23 ze dne 4. 12. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů Pavla Rydvana a Marcely Rydvanové, právně zastoupených JUDr. Radkou Rutar, Ph.D., advokátkou, sídlem V Pálce 117, Křenice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2022 č. j. 33 Cdo 1670/2022-494 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2021 č. j. 28 Co 150/2018-448, spojené návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a CASPER UNION, s. r. o., sídlem Olivová 948/6, Praha 1 - Nové město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají. Odůvodnění: I. Obsah napadených rozhodnutí a námitky stěžovatelů 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, a to právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na rovnost účastníků v řízení před soudy dle čl. 37 odst. 3 listiny a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. 2. Jak vyplývá z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti, Okresní soud v Kladně (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 2. 6. 2021 č. j. 112 C 8/2015-407 zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastnice po stěžovatelích domáhala zaplacení částky 98 334,44 Kč s 24,18% úroky a 7,75% úroky z prodlení od 26. 8. 2015, a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 133 529,96 Kč. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem napadeným ústavní stížností rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že stěžovatelům uložil zaplatit vedlejší účastnici celkem 47 912,42 Kč s 24,18% úroky a 7,75% úroky z prodlení ročně od 26. 8. 2015 do zaplacení, ve zbývající části je potvrdil a rozhodl o nákladech řízení (stěžovatelům uložil zaplatit vedlejší účastnici částku 21 451,30 Kč jako náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a pokud jde o náklady odvolacího řízení, žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu). 3. Po skutkové stránce se jednalo o to, že právní předchůdce vedlejší účastnice, společnost Raiffeisenbank, a. s. (dále jen "banka"), akceptovala dne 11. 3. 2010 návrh stěžovatelů na uzavření smlouvy ze dne 22. 2. 2010, kterou jim byl poskytnut úvěr ve výši 129 000 Kč, přičemž se stěžovatelé zavázali vrátit tyto finanční prostředky v 66 splátkách po 3 770 Kč měsíčně, s úrokem ve výši 24,18 % ročně; součástí splátky byly rovněž poplatek za správu ve výši 99 Kč a poplatek za pojištění ve výši 84 Kč. Smluvní vztah se řídil Obchodními podmínkami pro osobní úvěry banky a Všeobecnými obchodními podmínkami banky. Strany smlouvy se dohodly, že veškeré spory ze smlouvy budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to jedním rozhodcem jmenovaným Společností pro rozhodčí řízení, a. s. Protože stěžovatelé úvěr řádně nespláceli, banka dopisem ze dne 4. 5. 2011 celý úvěr zesplatnila a vyzvala je k neprodlené úhradě dluhu. Pohledávka byla posléze bankou postoupena vedlejší účastnici. Rozhodčím nálezem JUDr. Jany Kurkové ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. A/2011/00863 bylo stěžovatelům uloženo zaplatit společně a nerozdílně částku 146 241,13 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 40 810,40 Kč. Na základě uvedeného rozhodčího nálezu byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 14. 6. 2012 č. j. 56 EXE 415/2012-41 nařízena exekuce, usnesením ze dne 1. 12. 2015 č. j. 142 EX 00793/12-279 byla exekuce zastavena. 4. Soud prvního stupně s ohledem na dobu uzavření smlouvy posuzoval nárok uplatněný žalobou podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obch. zák."), a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."). Uzavřel, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák., přičemž při tomto hodnocení vycházel z obsahu návrhu na uzavření smlouvy a z jeho akceptace, a dále uzavřel, že došlo k uzavření smlouvy o pojistné smlouvě dle zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě. S ohledem na námitky stěžovatelů soud prvního stupně konstatoval, že způsob volby rozhodce nebyl sjednán transparentně, přesto vedlejší účastnice zahájila rozhodčí řízení podáním návrhu po dni 11. 5. 2011, kdy bylo vydáno sjednocující usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Soud prvního stupně dále s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. I. ÚS 1091/19 konstatoval, že rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, a vzhledem k tomu, že exekuce byla zahájena až po shora uvedeném rozhodném datu, nedošlo ke stavení promlčecí doby po dobu zahájeného rozhodčího řízení. Soud prvního stupně dále dovodil, že nárok je promlčen, neboť ke dni 1. 5. 2011 zesplatněním celého zbytku dluhu byli stěžovatelé v prodlení s úvěrovými splátkami na jistině ve výši 124 030,58 Kč, přičemž tato částka narůstala postupně neplněním dílčích splátek a poslední splátka před zesplatněním byla splatná 9. 4. 2011. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 31. 3. 2015, bylo podle soudu prvního stupně nutné vzít v úvahu promlčení od splátky splatné 9. 3. 2011. Promlčení splátek pojistného se řídilo občanským zákoníkem, promlčecí doba tedy byla tříletá. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku vedlejší účastnice, že stěžovatelé hradili svůj dluh i po postoupení pohledávky od 16. 5. 2012 do poslední úhrady dne 25. 8. 2015, neboť tyto částky byly placeny na základě neústavního postupu věřitele, který podal návrh na vydání rozhodčího nálezu, jenž však nebyl způsobilým exekučním titulem. Soud prvního stupně dále konstatoval, že neposoudil předmětnou smlouvu jako neplatnou, nicotnou nebo trpící jinými vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a jako důvodnou neposoudil ani námitku stěžovatelů o neplatnosti smlouvy z důvodu rozdílného právního posouzení stranami, neboť takový případný omyl nemůže neplatnost způsobit. 5. Odvolací soud posoudil smlouvu o "Rychlé půjčce" jako smlouvu o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák. Námitku neplatnosti ujednání smluvních úroků z jistiny úvěru ve výši 24,18% ročně odvolací soud neshledal důvodnou, neboť s ohledem na výši úvěru a sjednanou dobu splácení není splněn předpoklad rozporu s dobrými mravy (§ 502 odst. 1 obch. zák., § 39 obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který měl pohledávku za promlčenou v plném rozsahu, odvolací soud uzavřel, že právo žalobou uplatněné je promlčeno jen co do částky 47 912,42 Kč s úroky z prodlení od 26. 8. 2015. 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. 7. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy. Ústavní soud pouze podotýká, že ve věci soud prvního stupně i soud odvolací rozhodovaly celkem třikrát. 8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že smlouva o úvěru neměla být posuzována podle obchodního zákoníku. Podle stěžovatelů, kteří odkazují na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, obsahuje-li záhlaví smlouvy konstatování, že je smlouva uzavírána v režimu obchodního zákoníku, avšak jiné ustanovení smlouvy uvádí, že vztahy smluvních stran touto smlouvou neupravené se řídí platnými právními předpisy, zejména pak občanským zákoníkem, nelze dovodit, že by dohoda účastníků směřovala k podřízení jejich závazkového vztahu úpravě obchodního zákoníku. Napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení věci, jelikož odvolací soud a posléze i Nejvyšší soud se dostatečně nevypořádaly s tím, jaká byla skutečná vůle stěžovatelů při uzavření smlouvy a hodnotili smlouvu uzavřenou mezi stěžovateli a právním předchůdcem vedlejší účastnice nesprávně jako úvěr. Stěžovatelé jsou toho názoru, že odvolací a posléze i dovolací soud měly učinit kroky ke zjištění skutečné vůle smluvních stran při uzavření smlouvy a měly tuto otázku učinit předmětem dokazování. Odvolací soud však neprovedl ani výslech smluvních stran, případně osob zúčastněných při sjednání smlouvy, ani neučinil žádné další kroky směřující k tomuto zjištění a Nejvyšší soud toto pochybení odmítnutím dovolání pasivně akceptoval. 9. Stěžovatelé dále nesouhlasí s posouzením věci z hlediska promlčení, dle jejich názoru je nárok promlčen celý. Porušení principu rovnosti pak spatřují v tom, že ačkoli je žalobce vždy stranou sporu, která má řádně a nepochybně prokázat oprávněnost nároku, který si žádá přiznat, v dané věci