II.ÚS 374/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 374/24 ze dne 9. 12. 2024 Stanovení náhrady nákladů řízení při osvobození od placení pohledávek při oddlužení v insolvenčním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Šefla, zastoupeného JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti výrokům III, IV a V usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2024 č. j. 55 Co 318/2022-742, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Hany Šeflové, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Výrokem IV a výrokem V, a to v části věty před středníkem, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2024 č. j. 55 Co 318/2022-742 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Výrok IV a výrok V, a to v části věty před středníkem, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2024 č. j. 55 Co 318/2022-742 se zrušují. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "povinný") domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel spojil svou ústavní stížnost s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, nicméně svým přípisem ze dne 1. 3. 2024 Ústavnímu soudu sdělil, že na návrhu odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení netrvá. 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 68 EXE 3272/2016 se podává, že obvodní soud usnesením ze dne 30. 6. 2022 č. j. 68 EXE 3272/2016-642 v exekučním řízení pro částku 507 550 Kč s příslušenstvím ve věci oprávněných Pavla Vavryse a Marty Vavrysové (dále jen "oprávnění"), k návrhu povinného na zastavení exekuce, zastavil exekuci (výrok I), zastavil řízení o návrhu manželky povinného (tj. vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti) na částečné zastavení exekuce ze dne 11. 11. 2016 (výrok II), zastavil řízení o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 1. 11. 2018 (výrok III), oprávněným uložil zaplatit společně a nerozdílně manželce povinného náhradu nákladů exekuce ve výši 55 480,66 Kč (výrok IV), dále zaplatit společně a nerozdílně povinnému náhradu nákladů exekuce ve výši 64 718,06 Kč (výrok V) a Mgr. Zuzaně Grosamové, soudní exekutorce, zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů exekuce ve výši 119 753,85 Kč (výrok VI) a rozhodl o vrácení soudního poplatku povinnému ve výši 2 000 Kč (výrok VII). Obvodní soud shledal, že jelikož došlo k zastavení exekuce z důvodu, že exekuční návrh byl šikanózního charakteru, tedy z důvodů na straně oprávněných, je zřejmé, že i obrana jak manželky povinného, tak povinného, byla důvodná. Proto obvodní soud rozhodl o povinnosti oprávněných zaplatit povinnému a jeho manželce náklady exekuce. 3. K odvolání oprávněných rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením, že se usnesení obvodního soudu ve výrocích I až III potvrzuje (výrok I), ve výroku VI se mění tak, že soudní exekutorka nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II), ve výroku IV se mění tak, že manželce povinného se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III), ve výroku V se mění tak, že povinný je povinen zaplatit oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 103 721,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich právního zástupce (výrok IV), a že povinný je povinen zaplatit oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 372,12 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich právního zástupce; manželce povinného se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V). 4. Městský soud shledal, že nemohou obstát výroky obvodního soudu o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, neboť exekuce nebyla šikanózní a v řízení nevyšla najevo snaha oprávněných povinného zatížit náklady exekuce, když ostatně k tomu obvodní soud žádné zjištění, mající oporu v obsahu spisu, neučinil. Z uvedeného důvodu městský soud podle § 220 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), změnil nákladové výroky tak, že manželce povinného, která v řízení nevystupovala jako povinná podle § 150 o. s. ř. odepřel právo na náhradu nákladů řízení. Podle § 271 o. s. ř. pak uložil povinnost povinnému zaplatit oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení, neboť exekuce byla zastavena v důsledku jeho jednání, když vstoupil do insolvence, tuto splnil oddlužením. Nejedná se o procesní zavinění ve vlastním slova smyslu, nicméně zastavení exekuce je výlučně důsledkem jednání povinného. Oprávnění objektivně nemají možnost tento postup ovlivnit. Není proto žádný důvod, aby to byli oprávnění, kteří by byli povinni mu hradit náhrady nákladů řízení. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel zejména namítá, že městský soud odročil jednání nařízené na den 12. 10. 2022 "na poslední chvíli" a "přerušil řízení" přesto, že mu ze žádného zákonného ustanovení povinnost přerušit řízení nevyplývala, přesto, že ho na tento právní stav stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce písemně upozornil a přesto, že mu musela být známá judikatura, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, podle které má soud o návrhu na zastavení exekuce v průběhu insolvenčního řízení rozhodnout, neboť usnesení o zastavení exekuce není úkonem, kterým se exekuce provádí. 6. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že přesto, že podle judikatury, a to konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. 29 ICdo 62/2014 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 18. 9. 2019 č. j. 27 Co 238/2019-96, ze které vyplývá, že náklady řízení probíhajícího současně s insolvenčním řízení (což byl tento případ) jsou příslušenstvím pohledávky a tedy se na ně vztahuje osvobození od placení pohledávek podle § 414 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), městský soud oprávněným přiznal náklady řízení o zastavení exekuce před soudy všech stupňů, a uložil je k úhradě povinnému. Městský soud tak učinil přesto, že podle stěžovatele věděl, že takto postupovat nemá, a že stěžovatel je starobním důchodcem, který absolvoval proces oddlužení. III. Vyjádření účastníků řízení, vedlejší účastnice a replika stěžovatele 7. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření městskému soudu, obvodnímu soudu, manželce povinného, oprávněným a soudní exekutorce. 8. Městský soud ve svém vyjádření sdělil, že podle § 266 odst. 1 písm. h) insolvenčního zákona se prohlášením konkursu nepřerušuje soudní řízení o výkon rozhodnutí nebo exekuce. Jak ovšem stanoví odst. 4 téhož ustanovení, úpravou podle odstavců 1-3 nejsou dotčena ustanovení § 140a až 140e. Podle § 140a odst. 1 téhož zákona se rozhodnutím o úpadku přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou. Tak se také ohledně vymáhané pohledávky stalo a tato byla v insolvenčním řízení vypořádána. Městský soud proto považuje vytýkaný procesní postup za souladný se zákonem. Po odpadnutí překážky konkursu (splnění oddlužení) bylo pokračováno v odvolacím řízení, exekuce byla zastavena a bylo rozhodnuto o nákladech exekučního řízení mezi účastníky. Tyto nebyly předmětem insolvenčního řízení (ani být nemohly, neboť skončilo dříve) a podle § 414 odst. 1 věty třetí insolvenčního zákona šlo o pohledávky vzniklé po rozhodnutí o úpadku. Nebyly tedy předmětem oddlužení. 9. Obvodní soud ve svém vyjádření sdělil, že podmínky přerušení řízení v tomto případě nenastaly, přičemž odkázal na § 35 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že exekuční řízení nelze přerušit, nestanoví-li tento nebo zvláštní právní předpis jinak. Usnesení obvodního soudu ze dne 31. 10. 2022 č. j. 68 EXE 3272/2016-685 bylo pouze reakcí na žádost povinného, která byla městským soudem zaslaná obvodnímu soudu k založení do spisu. Usnesení tak mělo pouze informativní charakter. 10. Manželka povinnéh