II.ÚS 375/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 375/24 ze dne 28. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele B. V., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2023 č. j. 7 Tdo 949/2023-562, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2023 č. j. 44 To 85/2023-509 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. února 2023 sp. zn. 39 T 135/2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že dne 22. 6. 2022 jako řidič osobního motorového vozidla po předchozí verbální rozepři s poškozeným T. P. (dále jen "poškozený"), který jel v souběžném jízdním pruhu na motocyklu, prudce strhl řízení vlevo z důvodu najetí do poškozeného, z rozhraní pruhu pro cyklisty a prostředního jízdního pruhu přejel až do levého jízdního pruhu, přičemž narazil do poškozeného na motocyklu, kterého odtlačil do levého jízdního pruhu, kde poškozený s motocyklem upadl, a tím poškozenému způsobil zranění specifikovaná ve výroku spočívající v oděrkách a krevních výronech na různých částech těla, přičemž si musel být vědom, že u poškozeného mohlo dojít k závažným až devastujícím poraněním. Za to byl stěžovateli uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání tří let. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podali odvolání obviněný (proti výroku o vině a trestu) i příslušný státní zástupce v neprospěch obviněného (proti výroku o trestu). Z podnětu odvolání státního zástupce Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu zrušil toliko ve výroku o trestu zákazu činnosti a při nezměněných výrocích o vině a o trestu odnětí svobody stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na pět let. Odvolání stěžovatele podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po posouzení věci konstatoval, že za situace, kdy stěžovatel, byť k tomu byl vyprovokován nevhodným jednáním poškozeného, záměrně najel do motocyklu, na němž jel poškozený, a srazil tak poškozeného na zem, je plně přijatelný závěr soudů, že stěžovatel věděl a byl srozuměn s tím, že poškozený může utrpět vážné zranění odpovídající těžké újmě na zdraví (§ 122 odst. 2 trestního zákoníku). Vznik takového zranění byl snadno předvídatelný, neboť je obvyklým následkem nárazu osobního automobilu do motocyklu. Reálnost vzniku vážného zranění vyplývala právě z toho, že poškozený jako řidič motocyklu byl při nárazu a sražení osobním automobilem vystaven zvýšenému nebezpečí. K razantnímu útoku proti tělu poškozeného byl stěžovatel motivován tím, že k osobě poškozeného získal negativní vztah vyplývající z předchozího nevhodného jednání poškozeného a snažil se mu za toto jednání pomstít. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Má za to, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a že obecné soudy pouze selektivně akcentovaly okolnosti svědčící v jeho neprospěch. Zdůrazňuje, že od počátku trestního řízení tvrdí, že se vytýkaného jednání nedopustil úmyslně. Je přesvědčen, že neobstojí závěr o naplnění zavinění ve formě nepřímého úmyslu, neboť jeho zavinění nebylo v řízení prokázáno. Nalézací soud podle něj toliko nekriticky přejal názor uvedený ve vypracovaném znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, čím vybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu. Znovu poukazuje na kamerový záznam a podotýká, že nejprve stočil vozidlo doprava a potom teprve doleva a že oba tyto manévry byly vyvolány úlekem. Reakční stočení volantu vlevo bylo z jeho strany vedeno snahou zamezit kolizi s vozidly, s nimiž objektivně hrozil střet, nikoliv způsobit újmu přítomným účastníkům silničního provozu. Je toho mínění, že rozhodnutí obecných soudů spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byl odsouzen, a že soudy nedostály požadavkům plynoucím z pravidla in dubio pro reo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatelů, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. 9. K námitkám, kterými stěžovatelé brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V