II.ÚS 377/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 377/26 ze dne 11. 3. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Alice Kutzendörferové, zastoupené. JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem, sídlem Hellichova 1, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2025 č. j. 22 Cdo 2676/2025-343, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2025 č. j. 17 Co 301/2023-288, 17 Co 57/2024, výrokům IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. května 2023 č. j. 19 C 200/2022-128, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. listopadu 2023 č. j. 19 C 200/2023-203, doplňujícího usnesení ze dne 3. dubna 2024 č. j. 19 C 200/2022-242 a opravného usnesení ze dne 3. dubna 2024 č. j. 19 C 200/2022-244, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Michala Kutzendörfera, svěřenského správce svěřenského fondu Dorfenia, soukromý svěřenský fond, 2) MUDr. Hany Mojžíšové a 3) MUDr. Jana Mojžíše, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem ve znění doplňujícího rozsudku a doplňujícího a opravného usnesení (dále jen "rozsudek obvodního soudu") rozhodl, že vedlejší účastníci 2) a 3) jako žalovaní jsou povinni na své náklady odstranit z pozemku p. č. X v k. ú. Ú. neoprávněnou stavbu v podobě podezděného oplocení umístěného u východní hranice předmětného pozemku v rozsahu vymezeném v tomto rozsudku (výrok I.), dále vedlejším účastníkům 2) a 3) uložil povinnost zdržet se užívání části pozemku p. č. X v k. ú. Ú. vymezené v tomto rozsudku (výrok II.), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka a vedlejší účastník 1) domáhali, aby vedlejší účastníci 2) a 3) na své náklady odstranili z pozemku p. č. X v k. ú. Ú. neoprávněnou stavbu v podobě podezděného oplocení umístěného u východní hranice předmětného pozemku, a to v rozsahu vymezeném v tomto rozsudku (výrok IV.), zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka a vedlejší účastník 1) domáhali, aby se vedlejší účastnici 2) a 3) zdrželi užívání části pozemku p. č. X v k. ú. Ú. vymezené v tomto rozsudku (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. rozsudku a výrok II. doplňujícího rozsudku). Obvodní soud zamítavé výroky odůvodnil tím, že vedlejší účastníci 2) a 3) nabyli vlastnictví k připlocené části pozemku p. č. X vydržením, neboť ji drželi nepřetržitě po dobu více jak deseti let a byli v dobré víře, že jim tato část pozemku patří (§130, § 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). 3. Proti výrokům IV. a V. a akcesorickým výrokům rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu v zamítavých výrocích ve věci samé IV. a V. a ve výrocích o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud považoval úvahy městského soudu za přiměřené a dostatečně odůvodněné. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů o dobrověrném užívání pozemku v další části, kde sousedem pozemku vedlejších účastníků byli nikoli rodiče stěžovatelky (manželé Přenosilovi), ale obec Praha. Vedlejší účastníci 2) a 3) museli vědět, že pozemek jimi částečně zaplocený je ve vlastnictví hlavního města Prahy. Nadto vedlejší účastník v řízení uváděl, že v roce 2004 byl sepsán notářský zápis, deklarující vydržení vlastnického práva manželů Přenosilových k této části pozemku, kdy vedlejší účastník 3) jako zastupitel Městské části Praha - Ú. přispěl ke schválení tohoto majetkoprávního úkonu. Z uvedeného vyplývá, že nejpozději před sepsáním tohoto notářského zápisu mu muselo být známo, že vlastníkem zaplocené části pozemku je obec Praha. Tím muselo dojít k přetržení trvání dobré víry v užívání pozemku jím zaploceného právě v této části, kde vlastníkem byla obec Praha. 6. Obvodní soud i městský soud přiznaly vedlejším účastníkům 2) a 3) vlastnické právo k dotčené části pozemku p. č. X jejím vydržením, a to i přesto, že dotčený pozemek se po část domnělé vydržecí doby nenacházel ve vlastnictví právních předchůdců stěžovatelky, jejích rodičů (manželů Přenosilových). Za této situace stěžovatelka považuje za nesprávné posouzení existence dobré víry vedlejších účastníků 2) a 3) při tvrzeném vydržení části pozemku p. č. X, kdy dobrou víru vedlejších účastníků 2) a 3) nelze odvozovat od chování (strpění) manželů Přenosilových, kteří vlastníky připlocené části pozemku p. č. X nebyli, ale vlastníkem pozemku p. č. X byla obec Praha. Vedlejší účastníci 2) a 3) museli podle stěžovatelky vědět, že vlastníkem pozemku p. č. X nejsou až do roku 2004 manželé Přenosilovi. S jejich tvrzeným svolením s připlocením tohoto pozemku nelze spojovat dobrou víru vedlejších účastníků 2) a 3) resp. započítávat toto období do běhu desetileté vydržecí lhůty. Při posouzení otázky, zda byl držitel "se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří", je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl anebo mohl mít pochybnosti, že mu věc nebo právo patří. Závěr o dobré víře vedlejších účastníků 2) a 3) se tedy nemůže zakládat na kupní smlouvě, kterou uzavřeli s manžely Kraftovými. 7. Stěžovatelka namítá, že kupní smlouva nemůže být domnělým právním titulem pro dobrověrné nabytí pozemku vedlejšími účastníky 2) a 3) i z toho důvodu, že vedlejší účastníci 2) a 3) si tento plot sami postavili více než jeden rok po uzavření této kupní smlouvy. Domnělý právní titul musí svědčit o (byť mylném) přesvědčení držitele, že nabývanou věc skutečně nabývá, i pokud se později ukáže, že právní úkon byl neplatný či vůbec neexistoval. V daném případě vedlejší účastníci 2) a 3) nekupovali pozemek p. č. X ani jeho část, nýbrž pozemek p. č. X1. Proto se kupní smlouva na jejich pozemek nemůže stát titulem pro nabytí pozemku sousedního. Kupní smlouva mezi vedlejšími účastníky 2) a 3) a manžely Kraftovými obsahovala přílohu, ze které je patrné, že vedlejšími účastníky 2) a 3) kupovaný pozemek při západní hranici sousedí s pozemkem p. č. X2 rodičů stěžovatelky (manželů Přenosilových) jen zčásti, dále severně navazuje jiný pozemek, bez označení parcelním číslem. 8. Stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že nedostatečně zjistily skutkový stav, provedené důkazy hodnotily excesivním způsobem, v důsledku čehož byl jimi učiněný právní závěr o oprávněné držbě vedlejších účastníků 2) a 3) v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Soudy se dále dostatečně nevypořádaly s tvrzeními stěžovatelky o absenci dobré víry vedlejších účastníků 2) a 3). Napadenými rozhodnutími bylo porušeno rovněž právo stěžovatelky vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Zásah do svého vlastnického práva spatřuje stěžovatelka i v závěru městského soudu o nehospodárnosti, resp. neúčelnosti žalobního požadavku na odstranění stavby realizované sousedem (drátěného plotu na betonové podezdívce) na pozemku stěžovatelky. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo)