II.ÚS 379/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 379/23 ze dne 24. 4. 2024 N 79/123 SbNU 363 Nedostatečné odškodnění za nezákonné trestní stíhání vysoké státní úřednice   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., právně zastoupené prof. JUDr. Bc. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, sídlem Revoluční 1044/23, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 3277/2022-1221, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2022 č. j. 17 Co 70/2022--1198 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 15 C 248/2018--1141, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2022 č. j. 30 Cdo 3277/2022-1221, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. dubna 2022 č. j. 17 Co 70/2022-1198 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2021 č. j. 15 C 248/2018--1141 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Rekapitulace věci a stížnostní námitky 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených základních práv, zejména práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Po skutkové stránce se má věc tak, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 25. 11. 2021 č. j. 15 C 248/2018-1141 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce částku ve výši 150 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky ode dne 8. 11. 2020 do zaplacení (výrok I). Naproti tomu žalobu, aby vedlejší účastnice zaplatila stěžovatelce částku ve výši 48 400 000 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II) a vyslovil, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 110 964 Kč (výrok III). 3. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 65 948,50 Kč, jinak jej rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl současně, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se stěžovatelka domáhala přiměřeného zadostiučinění v částce 48 550 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 3. 2013 ve věci završené pravomocným zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2019 sp. zn. 46 T 7/2013. Dne 13. 3. 2013 bylo proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, spáchaný ve formě pomoci, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stadiu pokusu, její stížnost proti zahájení trestního stíhání byla zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016 sp. zn. 46 T 7/2013 byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v délce osmi let a šesti měsíců. Proti rozsudku podala odvolání a následně rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018 sp. zn. 5 To 56/2016 byla zproštěna obžaloby. Nezákonným rozhodnutím jí měla být způsobena nemajetková újma, došlo k zásahu do její morální sféry, ztratila důvěru v orgány činné v trestním řízení, došlo k poškození její dobré pověsti jako osoby v minulosti nestíhané a bezúhonné, měla obavy o budoucnost svou a své rodiny, její případ byl extrémně medializován, trestní stíhání se negativně podepsalo na jejím zdravotním stavu, způsobilo jí zdravotní a také rodinné komplikace spočívající ve zhoršení vztahů, byla poškozena její pověst jako vysoké státní úřednice, byla negativně ovlivněna její kandidatura do Senátu, nepodařilo se jí najít zaměstnání odpovídající jejím schopnostem a zkušenostem. 5. Rozsudek odvolacího soudu stěžovatelka napadla dovoláním směřujícím do pro ni nepříznivé části výroku I rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl ohledně částky 48 400 000 Kč a příslušenství potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně. Podané dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, (dále jen "o. s. ř.") odmítl. 6. V odůvodnění odmítavého usnesení se Nejvyšší soud podrobněji zabýval několika okruhy námitek dovolatelky, nyní stěžovatelky. 7. Stěžovatelka předně vytýkala odvolacímu soudu nedostatečné zohlednění všech relevantních okolností při srovnávání její trestní věci s jinými soudy projednávanými případy, přičemž podle jejího názoru soudy ve věci rozhodovaly co do posuzování následků vedeného trestního řízení do poměrů stěžovatelky bez náležitého odůvodnění a bez vážení konkrétních okolností případu. Podle závěru Nejvyššího soudu však odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů obsahuje naopak poměrně důkladný popis zjištění ohledně okolností a následků, které trestní řízení mělo ve sféře stěžovatelky jakožto poškozené. Nejvyšší soud shledal jako logické a srozumitelné základní úvahy, jež soudy obou stupňů činily při stanovení výše konkrétního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Odvolací soud přihlédl - v poměrech projednací zásady - ke všem zjištěným relevantním okolnostem vztahujícím se k trestnímu stíhání stěžovatelky, přičemž na základě jejich komplexního vzájemného zhodnocení dospěl k závěru o přiměřené formě, tj. relutární satisfakci ve výši 600 000 Kč, kdy již dříve vedlejší účastnice dobrovolně zaplatila stěžovatelce částku 450 000 Kč. 8. Stěžovatelka dále namítala nepřiměřeně nízkou výši přiznaného zadostiučinění. K tomu Nejvyšší soud odkázal na ustálenou judikaturu, podle které stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "OdpŠk"), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Odvolací soud přihlédl k tomu, že v řízení bylo na základě zjištěného skutkového stavu (jenž potud nepodléhá dovolacímu přezkumu, srov. § 241a odst. 1, větu první o. s. ř.) zjištěno, že stěžovatelce hrozil poměrně vysoký trest, byla nepravomocně odsouzena, trestní stíhání narušilo její sociální i psychickou integritu, došlo k poškození jejího zdravotního stavu. Na straně druhé však vykonávala po značnou část doby trvání trestního stíhání exponovanou funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu, coby ústředního orgánu státní správy, aniž by se přihlásila do navazujícího výběrového řízení na místo člena jeho nově zřízené rady. Rovněž dopady probíhajícího trestního stíhání do možnosti jejího pracovního uplatnění byly, podle skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, v rozhodné době minimální, stěžovatelka byla rovněž politicky činná. Prezident republiky jí v průběhu trestního stíhání udělil vysoké státní vyznamenání. K okolnostem nastalým po pravomocném skončení trestního stíhání odvolací soud z důvodů blíže uváděných nepřihlížel. S ohledem na takto zjištěné skutečnosti není ani podle názoru Nejvyššího soudu přiznaná (zčásti dobrovolně zaplacená) satisfakce ve výši 600 000 Kč zcela zjevně excesivní. 9. K polemice stěžovatelky o výši přiznaného zadostiučinění Nejvyšší soud uvedl, že při jejím určení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při stanovení formy a výše zadostiučinění posuzoval kritéria vymezená ustálenou judikaturou (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1747/2014,