II.ÚS 3830/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 3830/25 ze dne 22. 4. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Šlehofera, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kopeckým, advokátem, sídlem Kaprova 42/14, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 239/2025-29 ze dne 19. září 2025 a usnesení Okresního soudu v Klatovech č. j. 15 Nc 9006/2025-11 ze dne 21. července 2025, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech, jako účastníků řízení, a Vladěny Roučkové a Technických služeb města X, příspěvkové organizace, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. 2. Stěžovatel a první vedlejší účastnice (navrhovatelé) se návrhem podaným k Okresnímu soudu v Klatovech dne 18. července 2025 domáhali nařízení předběžného opatření, kterým by bylo druhé vedlejší účastnici jakožto provozovatelce psího útulku zakázáno jakýmkoliv způsobem, který by vedl ke vzniku jakýchkoli věcných či obligačních práv třetích osob, nakládat s fenou křížence kangalského pasteveckého psa a americké akity jménem X, t. č. ve věku 2 let, (včetně jejího příslušenství), která byla přivezena do jí spravovaného a provozovaného útulku pro psy Městskou policií X dne 7. července 2025. Obávali se, že provozovatelka útulku dá psa třetí osobě do adopce. Tvrdili, že jim provozovatelka útulku odmítla psa, jenž jim utekl, vydat s odůvodněním, že má pochybnost o jejich vlastnickém právu. Podle identifikační známky byl dohledán původní (první) vlastník psa, který sdělil, že psa ústně uzavřenou smlouvou daroval dalšímu (druhému) vlastníkovi, ten ho poté (rovněž ústně uzavřenou smlouvou) daroval navrhovatelům, současně sdělil, že on by s adopcí psa souhlasil. Vedoucí útulku nepovažovala ústní sdělení o darování psa za dostatečně osvědčující vlastnické právo navrhovatelů a požadovala předložení (písemných) dokumentů v souladu s pravidly útulku, avšak marně. 3. Okresní soud návrh napadeným usnesením zamítl (výrok I), uložil stěžovateli a první vedlejší účastnici povinnost společně a nerozdílně zaplatit soudní poplatek (výrok II), a rozhodl o vrácení složené jistoty (výrok III), o neuložení povinnosti podat návrh na zahájení řízení ve věci samé (výrok IV) a o nákladech řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření (výrok V). Navrhovatelé podle něj neprokázali, že by hrozilo, že provozovatelka útulku by dala psa k adopci. Soud předtím, než rozhodl, telefonicky kontaktoval vedoucí útulku. Ta soudu sdělila, že je vyloučeno, aby pes byl dán do adopce, pokud není vyřešeno vlastnické právo k psovi. Vysvětlila, že na psa nehledí jako na opuštěného (roz. opuštěnou věc), proto nemůže být předán k adopci. Poukázala na to, že o tom stěžovatele informovala a instruovala ho, co má předložit, aby mu byl pes vydán. 4. Proti usnesení okresního soudu (mimo výroku II o povinnosti zaplatit soudní poplatek) podali navrhovatelé odvolání. Namítali zejména to, že soud provedl vlastní šetření, čímž porušil zásadu překvapivosti předběžného opatření. Porušil také zásadu rovnosti stran, neboť navrhovatelé neměli možnost reagovat na vyjádření vedoucí útulku a pokusit se je vyvrátit. Tvrdili, že osvědčili důvodnou obavu z nevratného a neodčinitelného zásahu útulku do svých vlastnických práv. 5. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením odvoláním napadené části usnesení okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že navrhovatelé neprokázali potřebu zatímní úpravy poměrů účastníků, přičemž pouhé jejich tvrzení o tom, že ze strany provozovatelky útulku hrozí zásah do jejich vlastnických práv, která nadto dostatečně neosvědčili, nepostačuje. 6. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že okresní soud založil své závěry na neformálním telefonickém kontaktu s vedoucí útulku. Nadto ani takové ujištění není s ohledem na další okolnosti věci samo o sobě relevantním důvodem pro zamítnutí návrhu na nařízení předběžného opatření. Tím, že soud uvědomil provozovatelku útulku o probíhajícím řízení, navrhovatele fakticky nevratně zkrátil na jejich právech a způsobil zhoršení jejich procesního postavení. Pochybení krajského soudu stěžovatel spatřuje v tom, že své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a neumožnil navrhovatelům vyjádřit se k jeho odlišnému právnímu názoru. Závěr krajského soudu, že navrhovatelé dostatečně neosvědčili skutečnosti potřebné k nařízení předběžného opatření, totiž okresní soud v napadeném usnesení nevyslovil. 7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem. Výjimkou je výrok II usnesení okresního soudu, neboť ten stěžovatel nenapadl odvoláním a jde tak o návrh nepřípustný. 8. Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování soudů o předběžných opatřeních, neboť nejde o konečná rozhodnutí ve věci. Ústavní soud pouze ověřuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) za dodržení zásad řádně vedeného soudního řízení, a zda nebylo projevem svévole ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1785/25 ze dne 7. srpna 2025). 9. Postavení účastníků řízení o předběžném opatření vykazuje řadu specifik ve srovnání s řízením ve věci samé. Ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. Předběžné opatření tak v některých případech (ne vždy) dokonce musí být překvapivé, aby splnilo (neohrozilo) účel, pro který má být nařízeno. Proto také podústavní právo počítá s tím, že se před rozhodnutím soudu prvního stupně návrh tomu, komu má být něco nařízeno, nedoručuje, i s tím, že se mu nedoručuje ani rozhodnutí, kterým se návrh zamítá, nebo odmítá. 10. Lze proto přisvědčit stěžovateli, že postup okresního soudu, který seznámil vedoucí útulku s podstatou obsahu návrhu na nařízení předběžného opatření, by mohl za určitých okolností zmařit účel požadovaného předběžného opatření. To však pouze tehdy, pokud by existovala potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků, nebo obava, že by byl ohrožen výkon soudního rozhodnutí, což zde ale nebylo (prokázáno). 11. Není zřejmé, jak by mohla být porušena stěžovatelova základní práva tím, že navrhované předběžné opatření nebylo nařízeno, a čeho by se dosáhlo tím, že by Ústavní soud rozhodnutí soudů k návrhu stěžovatele zrušil. I pokud by v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem vznikla stěžovateli újma (nařízení předběžného opatření, či jeho účinky by vyzrazením byly zmařeny), mohl by se stěžovatel sice po státu domáhat náhrady újmy, dodatečné nařízení předběžného opatření by ale takový stav už nezhojilo. Stěžovatel vznik takové újmy ale ani netvrdí. Vadí mu, že soud prvního stupně "neudržel tajemství" o podaném návrhu, ale zjištěným skutečnostem ani nijak přesvědčivě neoponuje. Těžiště jeho nespokojenosti pak tkví v tom, že mu psa provozovatelka útulku nechce vydat. K tomu však navrhovaná úprava poměrů nesměřovala, právní řád přitom chrání nejen vlastnické právo, ale i samotnou držbu, přesně i z důvodu, že počítá s tím, že prokázání vlastnického práva může být složité, tím směrem navrhovatelé nešli. 12. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že rozhodnutí krajského soudu, kterým potvrdil rozhodnutí okresního soudu, je překvapivé, protože je postaveno na odlišných závěrech, než jakými odůvodnil své rozhodnutí okresní soud. 13. Shodl-li se krajský soud s okresním soudem, že stěžovatel a první vedlejší účastnice neprokázali potřebu zatímní úpravy poměru účastníků, a nadto vyslovil, že ani neosvědčili skutečnosti rozhodné pro nařízení předběžného opatřením (k návrhu nepřipojily žádné listiny, kterými by alespoň osvědčili své vlastnické právo k psovi), nezaložil své rozhodnutí na jiném právním závěru, než k jakému dospěl okresní soud. Nelze již jen proto hovořit o překvapivosti rozhodnutí, jak je má na mysli judikatura Ústavního soudu. 14. Navrhovatelé již v odvolání namítali, že označili množství důkazů prokazujících jejich vlastnické právo k psovi, tak důvodnou obavu z nevratného a neodčinitelného zásahu útulku do jejich majetkových práv. Tuto obavu odůvodňovali souhlasem k adopci poskytnutým provozovatelce útulku původním (prvním) vlastníkem psa. Šlo ale o souhlas předběžný (který byl součástí čestného prohlášení o darování psa), jenž nebyl vyžádán provozovatelkou útulku pro účely bezprostředního poskytnutí psa k adopci. I z tvrzení stěžovatele plyne, že provozovatelka útulku vyvíjel