II.ÚS 385/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 385/25 ze dne 29. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jiřího Přibáně a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. L., zastoupeného JUDr. Josefem Pelechem, Ph.D., advokátem, sídlem Kardinála Berana 1157/32, Jižní Předměstí, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, č. j. 3 Tdo 1007/2023-23618, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 8 To 15/2022-21864, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 12. 2020, č. j. 48 T 6/2010-20947, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (Ústava) a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a princip presumpce neviny zaručený čl. 40 odst. 2 Listiny. 2. Rozhodnutí Nejvyššího soudu je veřejně dostupné a Ústavní soud se bude dále soustředit především na posouzení soudů týkající se obviněného stěžovatele. 3. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem byli obvinění uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 ("tr. zákoník"). Trestný čin stěžovatele a dalších osob měl spočívat (stručně uvedeno) v tom, že skupina jednatelů jednotlivých obchodních společností se po vzájemné dohodě obohacovala neodvedením spotřební daně z minerálních olejů mezi lety 2004 a 2006. 4. Skupina obviněných naplánovala, organizovala a realizovala výrobu minerálního oleje, jenž svým složením v podstatných parametrech odpovídal motorové naftě a který k oklamání správce daně obchodně označovali jako změkčovač epoxidových pryskyřic ("ZEP"). ZEP byl v závěrečné fázi dodáván na benzínové čerpací stanice v České republice a konečnými spotřebiteli používán k pohonu motorových vozidel, aniž by však byla z tohoto minerálního oleje řádně odvedena spotřební daň podle § 45 odst. 4 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních. Výrobci (společnosti A) vznikla daňová povinnost ke spotřební dani z minerálních olejů podle § 8 odst. 2 zákona o spotřebních daních v návaznosti na § 3 písm. s) téhož zákona, a dále jeho uvedením do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky také povinnost ve stanovené lhůtě daň přiznat a zaplatit podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních. To však odpovědní zástupci společnosti A neučinili. Ostatní obvinění se pak na jednání vědomě spolupodíleli. Stěžovatel byl jedním z přeprodejců, konkrétně jednatelem společnosti B, která ZEP následně podle faktur prodávala jiné společnosti. Celkem tak bylo nelegálně vyrobeno a prodáno 35.301.659 litrů minerálního oleje. Stěžovatel se s dalšími osobami spolupodílel na daňovém úniku nejméně ve výši 194.240.199 Kč představujícího množství 19.521.628 litrů produktu ZEP v době od 18. 5. 2004 do 21. 8. 2006. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen v záhlaví uvedeným rozsudkem krajského soudu podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. 5. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že pod výrokem I. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu týkajících se mimo jiné právě stěžovatele. Pod výrokem II. odvolací soud znovu rozhodl tak, že stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let (zmírnil tedy ve vztahu ke stěžovateli délku zkušební doby). 6. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ve výroku II. v záhlaví specifikovaného usnesení podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud neshledal pochybení nižších soudů a námitky stěžovatele považoval za neopodstatněné. S důkazními návrhy stěžovatele se soudy řádně vypořádaly. Dostatečně objasnily skutkový stav i okamžik vzniku daňové povinnosti. Nedošlo ke zjevnému rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. V dovolání stěžovatel především předkládal svůj vlastní názor na hodnocení některých důkazů, který však neměl podle Nejvyššího soudu relevanci. V případě stěžovatele nebylo na místě uplatnit zásadu in dubio pro reo. Na výslechu znalce neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení. II. Argumentace v ústavní stížnosti 7. Ústavní stížnost stěžovatele lze stručně shrnout tak, že odvolací soud, resp. soud prvního stupně, nesprávně posoudil provedené důkazy a v odůvodnění těchto rozhodnutí se s provedenými důkazy řádně nevypořádal. Na stěžovatelem prokazované rozpory nereagoval ve svém usnesení ani soud dovolací. Skutkový stav zjištěný nižšími soudy je v extrémním rozporu s dokazováním a podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu nebyly splněny. Výrok o vině vychází výhradně z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jeho argumentaci bez dalšího převzal odvolací soud a poté i soud dovolací. 8. K naplnění objektivní stránky trestného činu stěžovatel souhrnně uvádí, že projednávaný skutek není trestným činem, což mimo jiné opakovaně uváděl v rámci své obhajoby. Napadená rozhodnutí jsou postavena na tvrzení, že faktury vystavené na produkt ZEP jsou ve skutečnosti faktury vystavené za dodání motorové nafty, která je zatížena spotřební daní za předpokladu, že je určena k pohonu motorových vozidel nebo k výrobě tepla. Na tuto skutečnost stěžovatel opakovaně upozorňoval, přičemž ani dovolací soud se s touto námitkou relevantním způsobem nevypořádal. K posouzení naplnění objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku je rozhodující skutečnost, že v tomto případě, tedy v případě produktu ZEP. se jedná o minerální olej, který je uveden jako předmět daně dle § 45 odst. 3 písm. b) zákona o spotřebních daních, u kterého povinnost daň přiznat a zaplatit vzniká pouze tak, jak určuje § 45 odst. 4 zákona o spotřebních daních - tedy pouze v případě, kdy je tento minerální olej určen k přímému použití, nabízen k prodeji pro pohon motorů nebo pro výrobu tepla nebo pro výrobu směsí uvedených v odstavci 2 téhož ustanovení zákona o spotřebních daních. Je tedy nutné ve všech jednotlivých případech prokázat bez jakýchkoli pochybností tu skutečnost, že distribuce produktu ZEP ze strany stěžovatele byla ve skutečnosti dodána kupujícímu za účelem použití produktu pro pohon motorových vozidel nebo k výrobě tepla. Z daňových dokladů vyplývá, že stěžovatel prodával produkt ZEP dvěma subjektům. Stěžovatel zároveň nikdy nepoužil ZEP pro pohon motorových vozidel nebo pro výrobu tepla. Z toho důvodu má za prokázané, že neměl zákonnou povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň. K naplnění subjektivní stránky stěžovatel uvedl, že tvrzení soudů, že v odebraných vzorcích č. 1665-06-08-023 a 1665-06-08-024 byla zjištěna přítomnost značkovací látky, je nepravdivé. Postupem nižších soudů tak bylo ve vztahu k jeho osobě porušeno právo na spravedlivý proces spočívající v respektování zásady presumpce neviny, užití zásady in dubio pro reo a práva stěžovatele na řádné objasnění projednávané věci, jakož i zjištění úplného skutkového stavu. 9. Ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy. Výslech znalce byl z pohledu stěžovatele chybný. Postupem nižších soudů tak bylo porušeno právo na spravedlivý proces spočívající v právu stěžovatele na řádné objasnění projednávané věci a zjištění úplného skutkového stavu. 10. Rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou dále založena na procesně nepoužitelných důkazech, konkrétně jde o výpočet údajně způsobené škody. Pří hlavním líčení nebyl proveden jediný důkaz, zda byl produkt ZEP ve všech případech prodáván jako motorová nafta. Podle stěžovatele je totiž nemyslitelné vyčíslovat případnou škodu na základě sečtení zakoupených litrů produktu ZEP a vynásobení těchto litrů spotřební daní vztahující se k motorové naftě dle § 48 odst. 1 zákona o spotřebních daních, aniž by bylo jakkoli prokázáno, že stěžovatel dále produkt ZEP prodával za účelem pro pohon motorových vozidel nebo k výrobě tepla. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené