II.ÚS 388/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 388/24 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Davida Uhlíře a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele D. B., zastoupeného opatrovnicí D. B., právně zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 103 VSPH 377/2023-83 ze dne 22. 11. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí v uvedeném rozsahu a s návrhem na uložení povinnosti nahradit stěžovateli náklady řízení před Ústavním soudem, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Lukáše Holého, sídlem Přístavní 321/14, Praha 7, insolvenčního správce dlužnice obchodní společnosti Tirozet s.r.o., sídlem Vítězné náměstí 576/1, Praha 6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Stěžovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se stěžovatel v řízení před insolvenčními soudy domáhal určení pořadí jeho pohledávky z titulu náhrady nákladů řízení vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 13 C 114/2018. Stěžovatel se domáhal, aby bylo určeno, že jím uplatněná pohledávka je pohledávkou za majetkovou podstatou, a tedy bude uspokojena v průběhu řízení z majetkové podstaty dlužnice. 2. K porozumění skutkových okolností posuzované věci je nezbytné ve stručnosti shrnout procesní situaci v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 114/2018, kde se jednalo o spor mezi stěžovatelem a obchodní společností Tirozet s.r.o. (dále jen "dlužnice") o určení vlastnického práva k nemovitým věcem. V průběhu řízení byl na majetek dlužnice prohlášen konkurs. Řízení proto bylo přerušeno. Z důvodu nutnosti rozhodnout o věcné příslušnosti rozhodl Okresní soud v Blansku o pokračování řízení. Sporné nemovité věci ovšem insolvenční správce vyřadil postupem podle § 217 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), z majetkové podstaty dlužnice, neboť se podle jeho názoru jednalo o nemovité věci ve vlastnictví stěžovatele, nikoliv majetek dlužnice, který náleží do její majetkové podstaty. 3. Protože insolvenční správce postupoval podle § 217 odst. 2 insolvenčního zákona, sdělil v podání ze dne 8. 9. 2020, že Okresní soud v Blansku je v této věci věcně příslušný a že "je tedy zřejmé, že k [...] nemovitým věcem nemá již insolvenční řízení de facto žádný vztah a v uvedeném řízení by tak měla pokračovat [dlužnice] sama." Pro úplnost ovšem dodal, že opětovné sepsání majetku není vyloučeno, a to za předpokladu, že dlužnice bude v řízení úspěšná. Okresní soud v Blansku následně vydal rozsudek č. j. 13 C 114/2018-97 ze dne 12. 10. 2020, kterým bylo určeno, že nemovité věci jsou ve vlastnictví stěžovatele a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč. 4. Svou pohledávku (náhradu nákladů řízení) uplatnil stěžovatel jako pohledávku za majetkovou podstatou dlužnice. K výzvě Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") podal stěžovatel incidenční žalobu na určení pořadí této pohledávky. Usnesením městského soudu č. j. 208 ICm 3401/2021-20 ze dne 16. 3. 2022 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") č. j. 103 VSPH 350/2022-29 ze dne 18. 8. 2022 přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků ve výši 4 500 Kč. Stěžovatel byl proto povinen za podání incidenční žaloby zaplatit soudní poplatek pouze 500 Kč. 5. Městský soud rozsudkem č. j. 208 ICm 3401/2021-55 ze dne 22. 3. 2023 následně rozhodl o této incidenční žalobě a určil, že se v daném případě jedná o pohledávku za majetkovou podstatou (výrok I) a že žádná ze stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok II). Konstatoval, že by bylo obcházením insolvenčního zákona [a to § 168 odst. 2 písm. b)], kdyby insolvenční správce nemovité věci z majetkové podstaty vyňal a avizoval, že dále má v řízení pokračovat sama dlužnice, a pouze v případě, že by dlužnice byla v řízení úspěšná, tyto nemovité věci pojme do majetkové podstaty znovu. 6. K odvolání insolvenčního správce vrchní soud rozhodnutí městského soudu změnil a rozhodl, že se žaloba zamítá (výrok I). Konstatoval, že v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 34/2020 je pro účely určení, kdo bude hradit náklady řízení, podstatné, zda náklady vznikly činností osoby, která v rozhodné době byla ve vztahu k majetkové podstatě osobou s dispozičními oprávněními. Jelikož přitom insolvenční správce účastníkem řízení nebyl, pohledávka z titulu nákladů řízení nemohla být pohledávkou za majetkovou podstatou. Bylo přitom věcí uvážení insolvenčního správce, zda bude v řízení pokračovat, či nikoliv. Stěžovateli uložil povinnost zaplatit insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení ve výši 16 456 Kč (výrok II) a městskému soudu soudní poplatek za odvolání insolvenčního správce ve výši 2 000 Kč (výrok III). II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho základních práv, a sice práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, jakož i práva na účinný přístup ke spravedlnosti podle čl. 13 odst. 1 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a v neposlední řadě i čl. 89 a čl. 90 Ústavy. Toho se měl vrchní soud dopustit zejména tím, že poskytl ochranu "vychytralému" jednání insolvenčního správce, jehož postup byl - podle názoru stěžovatele - v rozporu s limity stanovenými insolvenčním zákonem. 8. Stěžovatel dále namítá, že zastoupení insolvenčního správce advokátem bylo pouze "umělé generování" náhrady nákladů řízení, a proto mělo být posouzené jako zcela neúčelné. Nesouhlasí ani s tím, že mu vrchní soud výrokem III napadeného rozsudku uložil povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání insolvenčního správce (vedlejšího účastníka řízení), třebaže byl stěžovatel od soudního poplatku na základě již citovaného usnesení městského soudu č. j. 208 ICm 3401/2021-20, ve spojení s usnesením vrchního soudu č. j. 103 VSPH 350/2022-29, v rozsahu 90 % osvobozen. Tento postup považuje za vrchol soudní svévole, nespravedlnosti a protiústavnosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Při posuzování pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud konstantně přihlíží (mimo jiné) k intenzitě případných zásahů do základních práv stěžovatele. Proto obvykle odmítá ústavní stížnosti ve věcech tzv. objektivně bagatelního významu, jimiž se rozumí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, které jsou svou povahou spíše zanedbatelné (zjevně velmi nízké). Činí tak z důvodu nevýznamnosti případného zásahu do subjektivních práv jednotlivce, který již z kvalitativního hlediska obecně není schopen založit porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004). V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2723/19 ze dne 11. 9. 2019). Vylučuje-li § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu u bagatelních věcí do 50 000 Kč dovolání proti rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení, což není v obecné rovině v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, nedávalo by smysl připuštění, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. 11. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 se Ústavní soud vyjádřil v tom smyslu, že by se bagatelnost věci ve smyslu právním měla krýt s bagatelností věci ve smyslu faktickém, avšak že to tak nemusí být vždy. Při jejím posuzování by měl Ústavní soud zvažovat jak hledisko kvantitativní, tak hledisko kvalitativní. Ve zcela ojedinělých případech (s ohledem zejména na sociální a majetkové poměry účastníka řízení) se i ve věcech, které jsou podle zákonodárce jinak bagatelní, může jednat o natolik zásadní dopady do jeho života, že přezkum souvisejících soudních rozhodnutí ze strany Ústavního soudu nelze vyloučit. Podobně, i s ohledem na kvalitativní stránk