II.ÚS 388/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 388/25 ze dne 26. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti obchodní společnosti MÜLLER GROUP AG s. r. o., sídlem Lukavecká 1732, Praha 20 - Horní Počernice, zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. prosince 2024 č. j. 4 Afs 38/2024-93, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzeným porušením čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Finanční úřad pro hlavní město Prahu osmi platebními výměry ze dne 22. 7. 2021 doměřil stěžovatelce daň z přidané hodnoty v období od dubna až listopadu 2016 v celkové výši cca 1 milion Kč a uložil jí penále z doměřené daně pro neuznaný odpočet daně kvůli nepředložení potřebných daňových dokladů. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 7. 12. 2021 č. j. 45757/21/5300-21443-707161 platební výměry potvrdil a odvolání stěžovatelky proti nim zamítl. 3. Následnou žalobu stěžovatelky zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 2. 2024 č. j. 15 Af 1/2022-204. Nejvyšší správní soud posléze napadeným rozsudkem zamítl také kasační stížnost stěžovatelky. Podle Nejvyššího správního soudu městský soud nepochybil, neodročil-li jednání k žádosti právního zástupce stěžovatelky doručené den před jeho konáním; právní zástupce poukazoval na kolizi s jiným jednáním v jiné věci, avšak jeho postup se jevil jako účelový. Stěžovatelka současnému právnímu zástupci udělila plnou moc dva dny před jednáním a do té doby byla zastoupena obchodní společností spřízněnou se současným právním zástupcem, která se sama prezentuje jako disponující dostatečně kvalifikovaným profesionálním zázemím. Neobstojí tedy argumentace stěžovatelky, že si nebyla schopna zajistit právní zastoupení. Současnému právnímu zástupci musel být znám termín jiného jednání již při převzetí zastoupení a bylo na něm, aby si případně zajistil substituci. 4. Dále Nejvyšší správní soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatelky, že zástupce správce daně od ní odmítl převzít požadované daňové doklady; z úředních záznamů se podává, že zástupce správce daně viděl namátkově jen jeden doklad z několika šanonů, zástupkyně stěžovatelky doklady nakonec sama nepředala a předala je zřejmě Policii České republiky. Stěžovatelka však měla možnost doklady předložit i jinak, poštou, datovou schránkou, na podatelně správce daně, což neučinila a neustále opakovala, že doklady doloží. Naopak správce daně jednal vstřícně; opakovaně prodlužoval lhůty k doložení dokladů a avizoval, že je připraven doklady převzít. Nelze akceptovat ani tvrzené uložení dokladů u Policie České republiky. Povinnosti stanovené ve výzvě byly jasné a oprávněné, stěžovatelka byla zastoupena daňovými poradci. Jako daňový subjekt jí tíží břemeno tvrzení a důkazní. U doložených daňových dokladů rozhodly správní orgány ve prospěch stěžovatelky. 5. Z ničeho dále nevyplývá, že správce daně měl k dispozici nyní chybějící daňové doklady při jiné kontrole týkající se daně z příjmů právnických osob za období roku 2016. Vedlejší účastník nebyl povinen stěžovatelku seznámit se zjištěnými skutečnostmi a důkazy podle § 115 odst. 2 daňového řádu pro chybějící předpoklady pro takový postup podle téhož ustanovení. V odvolacím řízení se neprovádělo dokazování, protože i tehdy šlo o to, že stěžovatelka nepředložila požadované doklady. Vedlejší účastník závěry správce daně nepřehodnocoval. Nejvyšší správní soud konečně nepovažoval za relevantní v nynější věci blíže řešit výklad práva Evropské unie. Podstata věci je jednoduchá: stěžovatelka nepředložila ke všem zdanitelným plněním příslušné daňové doklady, a proto nemohl být nárok na odpočet daně z přidané hodnoty v tomto rozsahu uznán. Že postačuje daňový doklad mít u sebe, ale nepředložit jej správci daně, neobstojí, protože tehdy by nebylo možné tvrzení daňového subjektu ověřit. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka tvrdí, že jí bylo odepřeno právo účastnit se ústního jednání před městským soudem. Městský soud měl akceptovat omluvu právního zástupce stěžovatelky, protože právní zástupce nebyl objektivně schopen si pro kolizi s jiným jednáním v jiné věci zajistit substituci; není to vždy tak jednoduchý úkol, jak tvrdí Nejvyšší správní soud. Je sice pravdou, že stěžovatelka nynějšímu právnímu zástupci udělila plnou moc pár dní před jednáním, ale je na účastníkovi řízení, zda v průběhu řízení změní své právní zastoupení a kdy tak učiní. Nejvyšší správní soud vlastně požaduje, aby právní zástupce zastoupení nepřevzal. Dále stěžovatelka tvrdí, že požadované daňové doklady správci daně předala, ten je ale odmítl převzít. Jde o situaci "tvrzení proti tvrzení". Hned poté stěžovatelka doklady odnesla na policii spolu s trestním oznámením ve věci nepřevzetí těchto dokladů. Svou povinnost předložit požadované doklady považuje za splněnou, protože pracovník správce daně měl možnost na doklady nahlédnout; "předložit" důkazní prostředky znamená, že je postačí "položit před někoho k nahlédnutí nebo k posouzení". Jiné způsoby doručení pro stěžovatelku nebyly vhodné. 7. Dále stěžovatelka tvrdí, že správce daně při (souběžné) kontrole týkající se daně z příjmů právnických osob za období roku 2016 nezpochybnil správnost a úplnost účetnictví, a tedy musel tehdy akceptovat také oprávněnost daňových nákladů, o které šlo také u daně z přidané hodnoty. Z hlediska presumpce správnosti měl správce daně vyjít z týchž závěrů, tedy že daňové náklady byly oprávněné také u jiné ("důkazně totožné") daně v témže období. Dále stěžovatelka namítá překvapivost rozhodnutí vedlejšího účastníka, protože jí neseznámil před vydáním rozhodnutí s podklady (podle § 115 odst. 2 daňového řádu). I v odvolacím řízení probíhalo dokazování, protože probíhala komunikace o důkazech. Stěžovatelka byla též v "procesní nejistotě", protože správce daně často určitý postup deklaroval, ale později tak nečinil. Stěžovatelka také namítá opomenutí Nejvyššího správního soudu předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru k výkladu "zásady odmítání formalismu"; stěžovatelka dovozuje z judikatury Soudního dvora, že k uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty postačí, má-li daňový subjekt doklady u sebe. Není třeba je předkládat daňovým orgánům. Konečně stěžovatelka upozorňuje na nesprávné uvedení příslušného správce daně v bodech 19 a 48 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí správních soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami s následkem porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Nynější ústavní stížnost se týká částečného neuznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty pro neprokázání uskutečnění zdanitelných plnění daňovými doklady. Stěžovatelka v podstatě tvrdí, že svou důkazní povinnost splnila. Jde-li nejprve o námitku procesního pochybení spočívajícího v uskutečnění ústního jednání v řízení před městským soudem přes zaslanou omluvu a žádost o odročení jednání, platí obecně, že samotná žádost o odročení jednání bez dalšího neznamená, že soud nemůže rozhodnout v nepřítomnosti účastníka, který o odročení požádal. Přihlédnout je totiž třeba i k dalším důležitým zásadám sou