II.ÚS 389/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 389/21 ze dne 29. 3. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Renaty Petrové a Ing. Petra Vojtíška, zastoupených JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2020 č. j. 24 Cdo 3306/2020-303, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2018 č. j. 53 Co 110/2018-203 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. září 2017 č. j. 21 C 359/2009-164, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 359/2009 a sp. zn. 38 D 197/2005, dne 22. 12. 1957 zemřel zůstavitel Vladimír Wohanka. V dědickém řízení dcera zůstavitele Milena Joklová předložila plnou moc Renaty Tůmové (sestry zůstavitele) a dědictví odmítla za sebe, za svoji matku Annu Wohankovou i za Renatu Tůmovou. Majetek patřící do dědictví připadl československému státu jako odúmrť, což bylo potvrzeno usnesením bývalého Státního notářství II v Praze č. j. 21 D 10/58-33 ze dne 23. 11. 1959. Renata Tůmová zemřela dne 16. 2. 1964. Znaleckým posudkem ze dne 15. 9. 1996 bylo konstatováno, že podpis Renaty Tůmové na plné moci pro Milenu Joklovou nebyl pravý. Dne 31. 7. 2013 podali Jitka Vojtíšková, Ing. Jan Petr a první stěžovatelka, jakožto právní nástupci Renaty Tůmové, proti uvedenému usnesení bývalého Státního notářství II v Praze stížnost s tím, že jim toto usnesení bylo doručeno Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 30. 7. 2013 spolu s vyrozuměním soudu, podle něhož jim je předmětné usnesení doručováno jako v úvahu přicházejícím dědicům po sestře zůstavitele (tedy po Renatě Tůmové); byli rovněž poučeni, že opravným prostředkem proti tomuto usnesení je stížnost, k jejímuž podání je patnáctidenní lhůta. Městský soud v Praze usnesením č. j. 24 Co 203/2013-154 ze dne 30. 12. 2013 stížnost odmítl, neboť opravný prostředek mohli podat jen účastníci řízení, se kterými bylo jako s účastníky skutečně jednáno. S Renatou Tůmovou však v původním řízení jednáno nebylo. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2384/2014-182 ze dne 8. 12. 2014 bylo dovolání žalobců proti rozhodnutí městského soudu odmítnuto. Ústavní stížnost Ing. Jana Petra a první stěžovatelky proti uvedeným rozhodnutím byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 576/15 ze dne 30. 10. 2015. Dne 11. 12. 2009 podala Jitka Vojtíšková (původní žalobkyně) žalobu vůči České republice na ochranu oprávněného dědice. Po úmrtí původní žalobkyně dne 31. 1. 2015 bylo rozhodnuto, že v řízení bude pokračováno se stěžovateli jakožto jejími dědici. Na základě podání ze dne 25. 3. 2016, 29. 8. 2016, 21. 11. 2016 a 3. 4. 2017 se pak stěžovatelé domáhali ochrany oprávněných dědiců formou vydání blíže specifikovaných nemovitostí. Obvodní soud pro Prahu 1 ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl z důvodu státem vznesené námitky promlčení. Dle soudu zůstavitel zemřel dne 22. 12. 1957, tedy za účinnosti právní úpravy obsažené v zákoně č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Oprávněným dědicům se tak naskytla možnost uplatnit ve smyslu § 557 zákona č. 141/1950 Sb. své právo na vydání dědictví proti nepravému nabyvateli žalobou u soudu. Ve smyslu § 558 zákona č. 141/1950 Sb. se toto právo promlčovalo uplynutím 3 let od smrti zůstavitele, v daném případě tedy dnem 22. 12. 1960. Obvodní soud se neztotožnil s argumentem stěžovatelů, podle něhož § 558 zákona č. 141/1950 Sb. nemohl být aplikován, jelikož dědické řízení v okamžiku propadnutí lhůty stále běželo (podle stěžovatelů bylo ukončeno až výše uvedeným usnesením Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 203/2013-154 ze dne 30. 12. 2013). Jak obvodní soud uvedl, dědické řízení skončilo dne 8. 12. 1959, kdy nabylo právní moci usnesení Státního notářství II v Praze č. j. 21 D 10/58-33 ze dne 23. 11. 1959. Obvodní soud neshledal, že by námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, jelikož od uplynutí lhůty uběhlo takřka 50 let, aniž by stěžovatelé tvrdili a prokazovali závažné důvody, pro které nárok nebyl u soudu uplatněn dříve. Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí potvrdil, neboť se ztotožnil s argumenty soudu prvního stupně včetně posouzení souladu námitky promlčení s dobrými mravy. Dle městského soudu, i kdyby bylo možno uvažovat o tom, že Renata Tůmová (či její právní nástupci) jen těžko mohla s úspěchem žalovat stát o vydání dědictví v době nesvobody, je nutno vzít v úvahu, že od 1. 1. 1990 uplynula doba dalších devatenácti let, což již tolerovat nelze. Nad rámec otázky promlčení městský soud dodal, že Renata Tůmová přicházela do úvahy až jako dědička II. skupiny dědiců a jejímu dědickému právu předcházelo dědické právo pozůstalé manželky Anny Wohankové a pozůstalé dcery Mileny Joklové, které sice dědictví odmítly, ale stalo se tak v tísni, jak vyšlo najevo v řízení o restituci majetku, který byl předmětem dědického řízení. Odmítnutí dědictví v nouzi nelze považovat za svobodný projev vůle, který by mohl mít za následek nastoupení dědiců další dědické skupiny. Tyto skutečnosti jsou údajně stěžovatelům dobře známy. Dále městský soud připomněl, že již ve svém usnesení č. j. 24 Co 203/2013-154 ze dne 30. 12. 2013 upozornil, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. I kdyby tedy Renata Tůmová byla jedinou dědičkou a dědictví připadlo státu, mohli by se její právní nástupci domáhat vydání majetku jen podle předpisů restitučních. Konečně, dle městského soudu žaloba směřuje proti vydání majetku, jehož Česká republika ani není vlastníkem. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl, neboť závěry odvolacího soudu shledal souladnými s rozhodovací praxí, z níž nevybočuje ani názor odvolacího soudu o tom, že námitka promlčení není s ohledem na okolnosti tohoto případu (s přihlédnutím k existenci restitučních předpisů) v rozporu s dobrými mravy. V ústavní stížnosti stěžovatelé mimo jiné namítají, že žaloba byla podána včas, případně že námitka promlčení je rozporná s dobrými mravy. Dle stěžovatelů v původním dědickém řízení došlo k pochybení notáře, tedy státu, a v důsledku tohoto pochybení stát sám nabyl majetek po zůstaviteli. Stěžovatelé se účastnili dědického řízení a státem byli údajně za jeho účastníky uznáni (tím, že jim bylo doručeno usnesení bývalého Státního notářství II v Praze č. j. 21 D 10/58-33 spolu s poučením o možnosti podat opravný prostředek), což vylučovalo, aby se domáhali ochrany oprávněného dědice, neboť ta přísluší jen někomu, kdo účastníkem dědického řízení nebyl. Proto také údajně stěžovatelé případné uplynutí lhůty k podání žaloby nezavinili a námitka promlčení je nemravná; tímto argumentem se soudy dle stěžovatelů dostatečně nezabývaly. Stěžovatelé také namítají, že jim nemůže jít k tíži, pokud postupovali v souladu s poučením, které jim bylo uděleno soudem. Dle stěžovatelů tedy usnesení bývalého Státního notářství II v Praze nabylo právní moci až rozhodnutím Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 203/2013-154 ze dne 30. 12. 2013, kterým došlo k odmítnutí včasné a řádné stížnosti. K argumentům městského soudu jdoucím nad rámec závěru o promlčení nároku stěžovatelé konstatovali, že městským soudem tvrzené skutečnosti nebyly předmětem dokazování. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé svou argumentaci staví do značné míry na tom, že předmětné dědické řízení skončilo až usnesením Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 203/2013-154 ze dne 30. 12. 2013. Tím brojí proti závěru učiněnému již v jiném řízení, neboť právě v uvedeném usnesení č. j. 24 Co 203/2013-154 městský soud konstatoval, že dědické řízení bylo ukončeno usnesením bývalého Státního notářství II v Praze č. j. 21 D 10/58-33 ze dne 23. 11. 1959, proti kterému nikdo z účastníků, se kterými bylo jednáno, nepodal opravný prostředek, a usnesení tak nabylo právní moci. Toto rozhodnutí městského soudu, jakož i navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu přitom bylo podrobeno ústavněprávnímu přezkumu v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 576/15, podle něhož se městský soud celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. S ohledem na uvedené tedy není pochyb, že nárok stěžovatelů byl promlčen (což ostatně bylo také zmíněno už v usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 203/2013-154), neboť žaloba byla podána cc