II.ÚS 406/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 406/24 ze dne 13. 3. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 142, Příbram, proti výroku II rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2023 č. j. 126 Co 123/2023-148, a výroku II rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. srpna 2023 č. j. 0 P 57/2023-111, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V návrhu na zahájení řízení stěžovatel navrhl postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi mělo být zasaženo do celé řady ústavně garantovaných práv, a to zejména do práva na řádný proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na péči o dítě a jeho výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny, a dále porušily nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 2. Průběh řízení předcházejícího ústavní stížnosti a obsah napadeného rozhodnutí jsou stěžovateli dobře známy, Ústavní soud se proto omezí jen na takové jejich shrnutí, které pro vypořádání ústavní stížnosti považuje za dostatečné pro účely jeho stručného odůvodnění (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). V rámci řízení o ústavní stížnosti není zapotřebí veškerá jednotlivá tvrzení stěžovatele znovu dopodrobna reprodukovat. 3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí plyne, že stěžovatel po soudech požaduje stanovení symetrické střídavé péče o nezletilou dceru narozenou v roce XXXX. Okresní soud v Příbrami v záhlaví uvedeným rozsudkem návrh stěžovatele na stanovení symetrické střídavé péče zamítl. Konstatoval, že stěžovatel má o tuto formu péče dlouhodobý zájem a matka nemá proti jeho péči výhrady. Nejprve soud v roce 2022 schválil dohodu rodičů týkající se úpravy péče a výše výživného tak, že se nezletilá svěřuje do výhradní péče matky a otec se zavazuje na nezletilou platit výživné ve výši 6 000 Kč měsíčně. Oba rodiče tehdy bydleli v P. K uzavření dohody o styku v řízení v roce 2022 nedošlo, probíhal tedy pouze na základě ústní dohody rodičů. Matka nezletilé (vedlejší účastnice) poté zvažovala přestěhování do vzdálenější obce a komunikovala o tom se stěžovatelem. Soud dospěl k závěru, že záměr matky se přestěhovat do 35 km vzdáleného města nic nemění na původních podmínkách, rodiče totiž jsou i nadále schopni se společně domluvit na dalším (široce pojatém) styku a sám stěžovatel potvrdil, že mu vedlejší účastnice v širokém styku nijak nebrání. Podle okresního soudu stěžovatele k návrhu motivovala skutečnost, že se v domácnosti s nezletilou nachází nový partner. Zachování významného podílu otce na péči je ale možné i nadále. Vzhledem k nedůvodnosti návrhu na změnu péče (výrok II), okresní soud nevyhověl ani návrhu na určení místa pobytu nezletilé (výrok I). 4. Krajský soud v Praze posléze v záhlaví uvedeným rozsudkem výrok I rozsudku okresního soudu zrušil a řízení zastavil, ve výroku II však rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatel vzal návrh na určení bydliště nezletilé zpět, proto v tomto rozsahu krajský soud řízení zastavil. Neshoda rodičů o určení bydliště dcery odpadla a v době rozhodování krajského soudu žádná neshoda ve smyslu § 877 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku nepanovala. Matce bylo po proběhlém řízení již zřejmé, že změnit bydliště dcery bude eventuálně možné jen se souhlasem stěžovatele. Návrhu stěžovatele na změnu péče krajský soud nevyhověl. Doplnil dokazování výslechem nezletilé pomocí kolizního opatrovníka. Ze zprávy kolizního opatrovníka vyplývá, že se dceři daří dobře, rodiče jsou schopni se na péči bezproblémově dohodnout a dítě má oba rodiče rádo, vzhledem k rozumové a volní vyspělosti nepreferuje péči ani jednoho z nich. Vzhledem k tomu, že stěžovatel spatřoval "změnu poměrů" v úmyslu matky se přestěhovat, přičemž tato samostatná otázka již byla vyřešena a není aktuální, nemůže představovat jakoukoliv změnu poměrů. Ani dohoda z roku 2022 nebyla podle krajského soudu uzavřena za jiných podmínek, než v době rozhodování krajského soudu. Argument, že stěžovatelova důvěra byla ohrožena a potřebuje určitou míru jistoty v podobě stanovení styku s nezletilou, neobstál. Vyhověním návrhu by stěžovatel neměl jistotu, že matka styk s nezletilou umožní. Protože však především nedošlo k podstatné změně poměrů, stěžovatelově návrhu soud nemohl vyhovět. 5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává výše uvedených ústavně garantovaných práv a nejlepšího zájmu nezletilé. Nejprve soud v roce 2022 schválil dohodu rodičů týkající se úpravy péče a výše výživného tak, že se nezletilá svěřuje do výhradní péče matky a otec se zavazuje na nezletilou platit výživné k rukám matky. Mezi rodiči panovala ústní dohoda, že ke styku se stěžovatelem bude docházet širokým způsobem, na základě jeho vlastní žádosti. Matka na tuto podmínku přistoupila. Široký styk otce s nezletilou fungoval velmi dobře. Změna nastala v okamžiku, kdy si matka nezletilé v lednu 2023 našla přítele ve vzdálenější obci a rozhodla se, že se sem přestěhuje. Dosud bydlela matka s nezletilou v P. (stejně jako stěžovatel), proto častý styk otce s nezletilou mohl být uskutečňován podle nahodilé dohody a potřeb jak nezletilé, tak obou rodičů, což odpovídalo podmínkám a okolnostem uzavření dohody o výlučné péči mezi rodiči, která byla schválena rozsudkem z roku 2022. P. je od B. vzdálena zhruba 35 km, cesta autem trvá kolem 45 minut. Soudům stěžovatel vytýká příliš formalistický výklad týkající se institutu tzv. kvalifikované změny poměrů podle § 909 občanského zákoníku. Stěžovatel se i do výroku I rozsudku okresního soudu odvolal. Odvolací soud pak při jednání dne 27. 11. 2023 sdělil stěžovateli svůj předběžný právní názor, ze kterého vyplynulo, že se shoduje s okresním soudem a má za to, že přestěhování matky s nezletilou se (dosud) nestalo a vedlejší účastnice již je poučena, že k přestěhování je stěžovatelův souhlas nutný. S ohledem na toto sdělení krajského soudu vzal stěžovatel při odvolacím řízení svůj návrh na určení místa bydliště nezletilé zpět. Stěžovatel však nesouhlasí s tím, že nedošlo k podstatné změně poměrů. Chystaná změna bydliště totiž odpovídá § 909 občanského zákoníku. Úvaha soudu o neexistenci změny poměrů, když k přestěhování dosud nedošlo, je přehnaně formalistická a nelogická. Z provedených důkazů je zřejmé, že stěhování matky s nezletilou nevyhnutelně nastane. Krajským soudem odkazovaná judikatura je na případ stěžovatele nepřiléhavá. Argumentace vedlejší účastnice, že od záměry přestěhování ustoupila, je lživá. Obecné soudy proto chybně vyložily pojem "změny poměrů", když do něj nezahrnuly i zcela prokazatelně očekávanou změnu bydliště nezletilé a matky. Stěžovatel také odkázal na inzerát o prodeji bytu matky ze dne 8. 1. 2024 a e-mail od matky ze dne 8. 1. 2024 (oba po ukončení odvolacího řízení). Soudy se rovněž nezabývaly nejlepším zájmem nezletilé, který by byl změnou bydliště ohrožen. Rovněž se odchýlily od požadavků Ústavního soudu na rozhodování o střídavé péči. 6. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a řízení před Ústavním soudem není pokračováním řízení před obecnými soudy, nýbrž zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele zaručených ji ústavním pořádkem. 9. Ve všech rozhodnutích týkajících se péče o dítě a styku s dítětem musí být nejlepší zájmy dětí zohledněny jako prvořadé (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte; srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, §§ 134-?????135). V nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, jak namítá stěžovatel, je udržet rodinné a osobní vazby, vyvíjet se ve zdravém prostředí a udržovat kontakt s oběma rodiči [nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 428/19, bod 45]. Dítě má právo na péči obou rodičů rovnocenně a práva obou rodičů na péči o dí