II.ÚS 413/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 413/25 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně, soudce Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Radoslava Borislavova Radkova, zastoupeného Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024 č. j. 33 Cdo 2878/2024-302, rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 14. 5. 2024 č. j. 75 Co 83/2024-280 a rozsudku Okresního soudu Olomouci ze dne 6. 12. 2023 č. j. 12 C 160/2021-254, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Radky Klecové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Je přesvědčen, že rozhodnutí zasáhla jeho zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Nalézací soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, aby vedlejší účastnice (dále též "žalovaná") byla povinna mu zaplatit částku 1 184 800 Kč s úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná dne 12. 12. 2016 uznala vůči žalobci svůj dluh vzniklý na základě smlouvy o půjčce částky 1 184 800 Kč. Tyto prostředky žalovaná použila na nákup nemovité věci. Bylo nesporné, že její podpis na uznání dluhu byl úředně ověřen notářem dne 12. 12. 2016. Soud z provedeného dokazování dospěl k závěru, že dluh žalované zanikl zaplacením celé dlužné částky žalovanou v místě bydliště stěžovatele. Stěžovatel před soudem uvedl, že si pořídil kopii listiny uznání dluhu, ale originál patrně ztratil. Na výzvu soudu nepředložil ani originál smlouvy o půjčce. Soud uvěřil žalované, že po splacení dlužné částky neobdržela od stěžovatele kvitanci, ale předal jí originály listin o uznání dluhu a smlouvy o půjčce a tyto spálila. Účastnickou výpověď stěžovatele soud vyhodnotil jako značně neurčitou, když nedokázal sdělit, kde se v době, kdy mělo dojít k předání dluhu, mimo své bydliště zdržoval. Údaje o cestách mimo území ČR navíc nekorespondovaly s proticovidovými opatřeními, která v inkriminovanou dobu pro vycestování platila. 3. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel uvádí, že originálem uznání dluhu ze dne 12. 12. 2016 disponoval pouze on. Z obavy z jeho ztráty nechal dne 10. 6. 2021 zhotovit úředně ověřenou kopii (vidimaci) na kontaktním místě Czech Point u České pošty, s. p., v Držovicích. Dne 24. 6. 2021 pak nechal vyhotovit ještě úředně ověřenou kopii úředně ověřené kopie listiny ze dne 10. 6. 2021. Tyto úředně ověřené kopie pak předložil soudu. Procesní obrana žalované spočívala v tvrzení, že celou částku uhradila v březnu roku 2020 oproti vydání originálu uznání dluhu. Z vyjádření České pošty vyplývá, že první vidimace listiny uznání dluhu byla provedena z prvopisu listiny. Tím stěžovatel považoval tvrzení žalované o předání originálu uznání dluhu v březnu 2020 za vyvrácené. Z provedeného dokazování výslechem pracovnic České pošty a ověřovací knihou soud dovodil pochybení při ověřování listin, konkrétně že došlo zřejmě k ověření listin bez originálu, a to přesto, že obě pracovnice takovou možnost negovaly. 6. V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatel pracovnice pošty jakkoli ovlivňoval. Stěžovatel má za to, že předložením úředně ověřené kopie originálu uznání dluhu, z níž je patrné, že originál existoval více než rok poté, co měl být žalovanou zničen, dostatečně vyvrátil pochybnosti soudu o existenci originálu. Stěžovatel si neumí představit, z jakého důvodu by pořizoval úředně ověřené kopie uznání dluhu více než rok po jeho údajném zaplacení a údajném zničení originálu a následně hradil soudní poplatky, kdyby finanční prostředky od žalované obdržel. Ověřovací doložka představuje prohlášení státního orgánu o shodě kopie s předloženou listinou k uvedenému datu a takto by měla být soudem hodnocena. Pokud Česká pošta originál neověřila, jedná se nesprávný úřední postup. Ten však nebyl soudem jednoznačně konstatován. Stěžovatel se s důvěrou obrátil na kontaktní místo veřejné správy, kde pořídil úředně ověřenou kopii listiny. Ani tato listina však soud nepřesvědčila o skutečnosti, že dne 10. 6. 2021 fyzicky existoval originál ověřované listiny. Takový závěr stěžovatel považuje za odepření spravedlnosti. III. Posouzení Ústavním soudem 7. Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Úkolem Ústavního soudu není hodnotit, zda obecné soudy rozhodly "správně", ale "jen" posoudit, zda jejich rozhodovací činnost naplnila zákonem stanovené požadavky a jejich postup respektoval zákonný procesní rámec. Ústavní soud je povolán reagovat teprve tehdy, je-li postupem obecných soudů zasaženo do základních práv či svobod tím, že soudy vybočí z rámce svého zákonného zmocnění. 8. Stěžovatel namítá především porušení práva na spravedlivý proces. Je přesvědčen, že soudy uvěřily tvrzení žalované o zaplacení dluhu, ačkoli předložil úředně ověřené kopie listin uznání dluhu, z doby, kdy měl být originál zničen. Podle něj tím nesprávně upřednostnily nepodložená tvrzení oproti úřednímu dokumentu. Ústavní soud toto jeho přesvědčení nesdílí. Především nalézací soud dokazování zaměřil na důkladné zjištění data, času, místa a okolností předání peněz a prověřil i alternativy, zda se v daném období stěžovatel mohl nacházet mimo území ČR. Dotazem na Českou poštu, výslechem pracovnic pošty a ověřovací knihou pak zjišťoval konkrétní okolnosti ověřování dokumentů. Z provedeného dokazování vyplynulo, že při vidimaci na poště došlo k pochybením a že v době údajného předání se stěžovatel ve svém bydlišti vzhledem k vyhlášenému nouzovému stavu s omezeným pohybem osob mohl zdržovat. Konzistentní obranu žalované podloženou výpověďmi svědků a výpisy z bankovních účtů soudy vyhodnotily jako věrohodnou. Neuvěřily naopak neurčitým tvrzením stěžovatele, který žalobu postavil na předložených úředně ověřených kopiích. Originál dokumentů k výzvě soudu stěžovatel nepředložil s vysvětlením, že jej patrně ztratil. 9. Soudy se tedy správně zabývaly celkovým kontextem uzavření smlouvy o půjčce, uznání dluhu i okolnostmi zániku závazku splněním. Za situace, kdy žalobní tvrzení byla provedeným dokazováním zpochybněna a ověření kopie uznání dluhu neproběhlo správně, nebylo možné žalobě vyhovět. Soudy provedly důkladné dokazování v širších souvislostech uváděných tvrzení a řádně odůvodnily, co a proč z provedeného dokazování vyvodily. Vzhledem k tomu, že pravidla pro ověřování dokumentů pošta nedodržela, se soudy zaměřily na věrohodnost svědků, které podporovaly obranu žalované. Svěřenou státní moc tak uplatnily v případě, mezích a způsobem, který stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny či čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR); nezasáhly tím do zaručených práv stěžovatele způsobem, který by vyžadoval zásah Ústavního soudu a zrušení napadených rozhodnutí. 10. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát ze všech výše uvedených důvodů mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. května 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu