II.ÚS 417/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 417/21 ze dne 21. 6. 2021 N 119/106 SbNU 290 Specifika odškodňování nemajetkové újmy způsobené veřejně činné osobě nezákonným trestním stíháním   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze, Sokolská 1788/60, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2020 č. j. 30 Cdo 3204/2020-355, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2020 č. j. 91 Co 344/2019-228 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. dubna 2019 č. j. 29 C 207/2017-151, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 a České republiky, za kterou jednalo Ministerstvo spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020 č. j. 30 Cdo 3204/2020-355, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2020 č. j. 91 Co 344/2019-228 a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 4. 2019 č. j. 29 C 207/2017-151 bylo porušeno právo stěžovatele zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Uvedená rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Řízení před obecnými soudy 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že shora citovanými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu, kterou se domáhal zaplacení částky ve výši 20 240 979,01 Kč, což požadoval po státu z titulu nezákonného trestního stíhání. Uvedená částka byla tvořena majetkovou újmou odpovídající nákladům obhajoby v celkové výši 240 979,01 Kč a nemajetkovou újmou ve výši 20 000 000 Kč. Stěžovatel v průběhu řízení vzal podanou žalobu co do částky 322 229,01 Kč zpět, jelikož tuto částku stát stěžovateli po podání žaloby k soudu zaplatil. Pokud jde o výše uvedenou částku 322 229,01 Kč, tak z této částky stát uhradil stěžovateli částku ve výši 215 049 Kč na náklady obhajoby a částku ve výši 81 250 Kč na nemajetkovou újmu. Po částečném zpětvzetí žaloby bylo řízení vedeno již jen ohledně nároku stěžovatele na nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání (stěžovatel se domáhal nemajetkové újmy ve výši 19 918 750 Kč, což je žalovaná částka 20 000 000 Kč ponížená o částku 81 250 Kč vyplacenou ze strany státu). 3. Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 11. 4. 2019 č. j. 29 C 207/2017-151, kterým zamítl žalobu na konstatování, že trestním stíháním bylo neoprávněně zasaženo do práva stěžovatele na ochranu osobnosti (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 800 750 Kč jako náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 19 118 000 Kč (výrok III) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 574 Kč (výrok IV). 4. Rozsudek byl napaden jak odvoláním stěžovatele, tak odvoláním žalované. Městský soud v Praze rozhodl o podaných odvoláních rozsudkem ze dne 4. 3. 2020 č. j. 91 Co 344/2019-228, kterým rozsudek obvodního soudu ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), změnil rozsudek obvodního soudu ve výroku II tak, že žaloba se zamítá v části, ve které se stěžovatel proti žalované domáhal zaplacení částky ve výši 441 000 Kč s tím, že jinak byl rozsudek ve výroku II potvrzen (výrok II), a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Zásadní odlišnost mezi rozhodnutími soudu prvního a druhého stupně spočívá ve výši částky, která byla přiznána jako nemajetková újma za nezákonné trestní stíhání. Obvodní soud pro Prahu 2 dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu je částka ve výši 882 000 Kč, neboť vycházel z částky 14 000 Kč za měsíc trestního stíhání. Soud prvního stupně tak stěžovateli přiznal částku ve výši 800 750 Kč, k níž dospěl tak, že částku 882 000 Kč ponížil o částku ve výši 81 250 Kč, která byla státem jako náhrada nemajetkové újmy vyplacena. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu je částka ve výši 441 000 Kč, přičemž vycházel z částky 7 000 Kč za měsíc trestního stíhání. Soud druhého stupně tak přiznal částku ve výši 359 750 Kč, k níž dospěl tak, že částku 441 000 Kč ponížil o částku ve výši 81 250 Kč, která byla státem jako náhrada nemajetkové újmy vyplacena. 5. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním. O podaném dovolání bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2020 č. j. 30 Cdo 3204/2020-355 tak, že dovolání se odmítá. II. Ústavněprávní argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel považuje závěry obecných soudů za nesprávné a neústavní. Vůči stěžovateli bylo na základě usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, expozitury Ostrava, oddělení Olomouc, ze dne 9. 8. 2011 č. j. OKFK-281-176/TČ-2010-00237 zahájeno trestní stíhání podle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu pro jednání právně kvalifikované jako trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle ustanovení § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku v souběhu s trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby podle ustanovení § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Trestní řízení nakonec skončilo pravomocným zproštěním stěžovatele. Trestní věc byla ukončena dne 29. 11. 2016 na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 11. 2016 č. j. 2 To 215/2016-6059. 7. Po skutkové stránce šlo o to - zjednodušeně řečeno - že stěžovatel měl u dvou veřejných zakázek nechat provést vícepráce bez řádně vyhlášeného výběrového řízení, přestože si byl vědom, že dané vícepráce přesáhly limit stanovený tehdy platnou právní úpravou regulující zadávání veřejných zakázek. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že trestní stíhání bylo zcela evidentně zjevně protiprávní již od samého počátku, a nešlo tedy o situaci, kdy bylo trestní stíhání z hlediska podmínek stanovených ustanovením § 163 tr. řádu zahájeno řádně, a dokonce bylo povinností orgánu činného v trestním řízení toto stíhání zahájit, a teprve v jeho průběhu se v rámci dokazování zjistila nedůvodnost dalšího pokračování v trestním stíhání. Nelze nepřipomenout, že sama státní zástupkyně trestní stíhání 2x zastavila a poté, na protest proti zrušení druhého z těchto trestních stíhání, rezignovala na funkci! 8. Z důvodu prokazatelně nezákonně vedeného trestního stíhání vznesl stěžovatel vůči státu nárok na náhradu nemajetkové újmy. V tomto směru poukázal především na to, že stíhané trestné činnosti se měl dopustit v pozici primátora statutárního města P. Stěžovatel je členem ČSSD a jako primátor působil v letech 2006 až 2014 (tedy ve dvou funkčních obdobích po sobě). Stěžovatel byl rovněž senátorem, a to v letech 2007 až 2014. V roce 2014 v komunálních a ani v senátních volbách již nekandidoval. Důvodem bylo právě vedené trestní stíhání, byť toto nakonec skončilo pravomocným zproštěním podané obžaloby. Vedené trestní stíhání tak způsobilo absolutní "likvidaci" profesní (politické) kariéry stěžovatele. 9. Je nesporné, že likvidace profesní (politické) kariéry je velice těžko vyčíslitelná v penězích. Z tohoto důvodu stěžovatel od počátku řízení svůj nárok (pokud jde o nemajetkovou újmu) konstruoval na základě doktríny tzv. ztráty šance (loss of chance). Právě otázka použitelnosti výše uvedené doktríny ve věci stěžovatele je zásadní. Jinak (a obecněji) řečeno, je zásadní otázka, zda je možné při posuzování nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (v podobě usnesení o zahájení trestního stíhání) vycházet z výše uvedené doktríny, popř. zda lze neprokázání příčinné souvislosti (mezi nezákonným rozhodnutím a nemajetkovou újmou) nahradit prokázáním výše uvedené doktríny. 10. Obvodní soud vyhodnotil nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy v části jako důvodný, nicméně k doktríně tzv. ztráty šance se ve svém rozhodnutí explicitně nevyjádřil. Odvolací soud argumentaci stěžovatele týkající se uvedené doktríny odmítnul a danou problematikou se zabýval jen velmi stručně, když poukázal na to, že tzv. teorie ztráty šance není odbornou veřejností všeobecně akceptována, neboť s sebou přináší řadu problematických aspektů (s odkazem na článek "Problematika využití teorie ztráty šancí" ze dne 19. 2. 2018 od autorů doc. JUDr. Tomáše Doležala, Ph.D., LL.M., a JUDr. Adama Doležala, LL.M.) 11. Stěžovatel učinil - s ohledem na popsané rozhodnutí odvolacího soudu - otázku "použitelnosti" doktríny tzv. ztráty šance ve sporech o náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím stěžejní otázkou podaného mimořádného