II.ÚS 420/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 420/22 ze dne 25. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Lindušky, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1936/19, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. prosince 2021, č. j. 8 Afs 310/2019-46, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž namítá porušení práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny. 2. Finanční úřad Brno I dodatečným platebním výměrem ze dne 15. 11. 2011, č. j. 375387/11/288511701729, doměřil stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 5 752 220 Kč a stanovil mu povinnost uhradit penále. Stěžovatel byl totiž jedním ze dvou společníků společnosti BlackField Picture v.o.s., která v předmětném zdaňovacím období obdržela pojistné plnění, které vstoupilo do základu daně z příjmů jejích společníků. Stěžovatel ale tento příjem v daňovém přiznání neuvedl a nereagoval ani na výzvu k podání dodatečného daňového přiznání. Stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítlo jako opožděné Odvolací finanční ředitelství (dále jen "vedlejší účastník") rozhodnutím ze dne 17. 10. 2013, čj. 25258/13-5000-14104-711507. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Brně zamítl rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 62 Afs 116/2013-68. 3. Následně podal stěžovatel návrh na povolení obnovy daňového řízení ukončeného výše zmíněným dodatečným platebním výměrem. Svůj návrh zdůvodnil rozsudkem, kterým krajský soud vyhověl žalobě druhého společníka, jemuž byla na základě totožných skutečností rovněž doměřena daň z příjmů. Finanční úřad Jihomoravského kraje návrh stěžovatele zamítl s odůvodněním, že podle něj zmíněný rozsudek není skutečností existující již v době rozhodování, která by teprve posléze vyšla najevo ve smyslu § 117 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. 4. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, ve které namítal, že v rozhodném zdaňovacím období již nebyl společníkem v zmíněné společnosti, protože přestal splňovat předpoklady pro výkon funkce. Dále poukazoval na skutečnost, že rozsudek, kterým bylo vyhověno druhému společníkovi, je nutné považovat za novou skutečnost a důkaz, který může přivodit změnu vydaného pravomocného rozhodnutí. 5. Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, č. j. 62 Af 71/2017-87 žalobu stěžovatele zamítl s odůvodněním, že účel odvolání jakožto řádného opravného prostředku a obnovy řízení je zcela odlišný. Krajský soud se dále neztotožnil s názorem stěžovatele, že rozsudek, na který se ve svém podání odvolal, odůvodňuje obnovu řízení. Z předmětného rozsudku neplynou žádné skutečnosti, kterými stěžovatel nemohl argumentovat v rámci řádného opravného prostředku. 6. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační stížnost, ve které krajskému soudu vytkl, že nesprávně vyložil § 117 odst. 1 písm. a) daňového řádu. Stěžovatel dále tvrdil, že ve věci nebyl ani dostatečně zjištěn skutkový stav, což představuje podstatnou vadu řízení. V neposlední řadě stěžovatel namítal, že odůvodnění rozsudku krajského soudu považuje za nepřezkoumatelné. Kasační stížnost stěžovatele posuzoval Nejvyšší správní soud, který ji rozsudkem ze dne 7. 12. 2021, č. j. 8 Afs 310/2019-46 zamítl. Námitky směřující k nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu označil za nedůvodné a zdůraznil, že bylo dokazování, jakož i vypořádání se s namítanou judikaturou provedeno zákonným způsobem. Vadu nepřezkoumatelnosti neshledal ani v případě správních orgánů. Z hlediska právního posouzení stěžovateli rovněž nepřisvědčil, neboť podle něj nenastaly žádné výkladové nejasnosti daňového řádu a stěžovatel svou argumentaci zakládá (vedle nepřezkoumatelnosti) toliko na nepřiléhavé judikatuře, která se však v jeho věci neuplatní. 7. Stěžovatel ve své rozsáhlé ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí kasačního soudu. Namítá, že Nejvyšší správní soud se nezabýval dostatečným způsobem jeho námitkami a rovněž námitkami, které předestřel před Krajským soudem v Brně. Opakovaně poukazuje na skutečnost, že v dané věci nebyl řádně zjištěn skutkový stav nezbytný pro správné stanovení daňové povinnosti. Stěžovatel ve své stížnosti vyjadřuje nesouhlas s Nejvyšším správním soudem v tom, že odůvodnění a argumentace krajského soudu je přezkoumatelná. Nesouhlasí s jeho vyhodnocením úplnosti dokazování a povinnosti zjistit skutkový stav. Dále poukazuje na skutečnost, že daňový subjekt disponuje právem na objektivně provedené dokazování vedoucí k řádně zjištěnému skutkovému stavu a jelikož tak nebylo v průběhu řízení učiněno, došlo tím k porušení principu spravedlivého procesu. Dle stěžovatele byl rovněž porušen princip právní jistoty a legitimního očekávání jednotlivce, že ve skutkově stejných věcech bude rozhodováno totožně. Další námitky stěžovatele směřují proti přepjatému formalismu ze strany správních orgánů. Závěrem stěžovatel ve své stížnosti zdůraznil požadavek materiálního právního státu, ze kterého vyplývá povinnost každého soudce hledat a prosazovat spravedlivé řešení. II. Hodnocení ústavní stížnosti 8. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 9. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 11. Předně Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 12. Napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, a tedy není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Je tedy povinností Nejvyššího správního soudu interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétní